číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Nalaďte si

SOUZVUK

Neděle 22. října, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30

Právě míjí jedna vteřina světa

Paul Cézanne (1839–1906) patří k otcům moderního malířství. Skromný podivín a pracovitý, temperamentní Francouz, který se mohl jako rentiér bez větších hmotných starostí věnovat malování. Přestože vyrůstal v generaci Monetů a Renoirů, je klíčovou postavou mezi postimpresionisty, s nimiž otevřel novou uměleckou epochu. Některým  malířovým současníkům se zdálo jeho dílo divné a zmatené, dnes se zase mnohým postmoderním těkavcům jeví jako příliš klasické a uzemněné. Od jeho smrti uplyne 22. října sto let a za tu dobu se v dějinách umění událo mnoho převratných událostí - přesto Cézannova formující síla zůstává jejich důležitou součástí.

Větší část života pracoval Cézanne ve skrytu rodné provensálské krajiny, v umělecké zkázněnosti (často zdůrazňoval, že nejlepší inspirací je pravidelná každodenní práce) a bez okázalých výstředností. „Byl to život plachého, snadno zranitelného, vášnivě citlivého a přitom tvrdošíjného a neústupného muže, který se s úspěchem pokusil svou křehkou člověčinu obrnit a vzepřít pevností tvaru, přesáhnout ji uměleckým činem vzpínajícím se k absolutnu,“ napsal o něm jeden z jeho českých monografistů Miroslav Míčko.

Je zajímavé, že žádný z malířů postimpresionismu nevytvořil ucelený teoretický systém, nicméně Gogh, Gauguin a Cézanne formovali při různých příležitostech (korespondence, rozhovory s přáteli, zápisky) své názory na umění. Cézanne na konci života dokonce uvažoval o ucelenějším sepsání svých poznatků, ale k tomu nakonec nedošlo. Jádro jeho malířské tvorby i úvah spočívá v neustálém úsilí o vyrovnání vztahu obrazu a přírody; cílem je spojení nového, svěžího vidění reality, které objevili impresionisté, s pevným řádem obrazové stavby, jaký ovládá tvorbu starých mistrů. Malíř sám to při jedné příležitosti formuloval takto: „Příroda je pořád stejná, ale z toho, jak se nám jeví, nic nezůstává. Je na našem umění, aby skrze prvky, skrze projevy všech jejích proměn vyjadřovalo chvění jejího trvání. Musí v nás vyvolávat pocit, že je věčná. Co je za ní? Možná, že nic. Možná, že všechno. Všechno, chápete? A tak spínám její tápající ruce... Napravo, nalevo, tady nebo tam, a všude si z ní beru tóny, barvy, nuance, zachycuji je a slaďuji... A ony tvoří linie. Stávají se z nich předměty, skály, stromy, aniž na to myslím. Dostávají objem. Mají valér. Když tyto objemy, když tyto valéry odpovídají na plátně a v mé senzibilitě plochám a skvrnám, které máme před očima, je to v pořádku, plátno má sepjaté ruce. [...] Krajina se ve mně obráží, zlidšťuje se a myslí. Já ji objektivizuji, promítám a zachycuji na plátno.[...] Právě míjí jedna vteřina světa. Namalovat ji v její reálnosti!“

Někteří z malířových přátel, kteří stárnoucího mistra navštěvovali v posledních letech jeho života v Aix a byli také svědky výprav za motivy, zaznamenali docela přesně některé rozhovory. Jejich úryvky tvoří jádro našeho Cézannovského Souzvuku. Připravila Lucie Novotná, režie Markéta Jahodová.

MILOŠ DOLEŽAL