číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Navštivte

Od svízelů stáří k pohádce pro celou rodinu

„Stvořit mikrokosmos dvou stárnoucích dam“, tak formuluje svůj interpretační záměr mladý režisér Jiří Trnka pro klima nejnovější inscenace Městských divadel pražských na scéně Rokoka a naplňuje hru Návod na přežití lidsky jímavým a herecky věrojatným dvojakordem Květy Fialové (Netty) a Jany Drbohlavové (Sprintzy). Hra současného amerického dramatika a hollywoodského scénáristy Mayo Simona (vážil na premiéru cestu přes oceán) byla inspirována psychickými i fyzickými     proměnami jeho vlastní matky, která se dožila málem stovky a v devadesáti se dokonce stala spisovatelkou, i když postupně ztrácela zrak a svá díla namlouvala na diktafon. Ani peripetie příběhu dvou stárnoucích dam nepostrádají svízele, které do života vnáší postupující věk. Dvě plíživé choroby jsou citlivě portrétovány v akčních situacích, i nepřetržitým kontaktem jedné z dam s diváky v hledišti. Nevím, zda tento přesah nepřiměl režiséra i k dalšímu „oddivadelnění“ obou hereček, když jim po blackoutových pointách obrazů naordinoval přenášení rekvizit pro další díly příběhu, což nutně vede k vybočení z jejich herecké stylizace a ubírá inscenaci na působivosti. Scéně vévodí plastické herectví Květy Fialové. Její part je akcentován jako dominantní, v závěru hry ovšem ponechává patřičný prostor i partnerce. Jana Drbohlavová nepochybně zasluhuje uznání, jak podala postupně se rozpadávající osobnost opuštěné Sprintzy, podléhající jedné z nejzákeřnějších chorob stáří. Problém nového titulu Rokoka je jinde: depresívní povaha oné nezadržitelné devastace vstupující do života některých lidí možná odradí publikum spřízněného věku: i přes veškerou snahu a hereckou bravuru šaramantní Květy Fialové vyznívají závěrečné sekvence představení bez přesvědčivé pointy jen jako smutná dohra.

Svěžím dramaturgicky objevným přírůstkem do repertoárové větve „rodinného divadla“ je bezesporu Lakomá Barka, jevištní adaptace jednoho z  pohádkových příběhů z knihy Fimfárum Jana Wericha. Přechází do Rokoka z kladenského jeviště a bude jistě vítaným návštěvnickým cílem podobně jako v uplynulých sezonách dvoudílné Foglarovy Rychlé šípy. Už pro svou jevištní básnivost, stylizovanou do trefné, místy až rozverně postmoderní adaptace obrozeneckých her     Klicperových a Tylových. Didaktický příběh o potrestané lakotnosti je veden v hravém duchu, dokonalé souhře jevištních efektů, vtipně nadsazených dekorací i     kostýmů (výtečný je Barčin z  kožek, ale i karikaturně pojednaný dres dvojice prasátek) a v neposlední řadě mnohavrstevný hudební aparát Mikyho Jelínka. Jeho písničky, ale hlavně rytmizující podbarvení dialogů a jevištních proměn, cit pro užití lyrických muzikálních prostředků - to vše vkloubeno do fungujícího soukolí hereckých výkonů, které - jistě i díky režii Petra Svojtky - neupadají do figurkaření nebo popisnosti. Škoda, že Barka (Zuzana Mixová alternující s Hanou Doulovou) nemá svůj part členitěji rozepsán zejména v první půli představení, v němž kralují „vedlejší“ aktéři. Skvostně je režijně pojednán početný klan učitelské rodiny, emblém mluvícího i zpívajícího „oživlého tabla“ loutek i živých tváří patří k nezapomenutelným momentům představení, o jehož životnosti na scéně Rokoka nemůže být pochyb.

MIREK KOVÁŘÍK