číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Stracholamy Jana Skácela - osudem vyvolané mračno

Měl jsem pokušení nadepsat původně dnešní meditaci Jan Stracholam Skácel, ale    tohle spojení znělo by poněkud obrozenecky a jen matně vystihovalo ono podstatné: stracholam, slovo ražené zcela po skácelovsku, vystupuje totiž nad posledním dvacetiletím básníkova života jako osudem vyvolané mračno, z něhož občas pršely verše, a to hned do několika sbírek. Původně Stracholam měla být jenom útlá knížka, šestá v pořadí jeho básnické štafety, jedna z těch, které provázely v šedesátých letech významné „velké výbory“ básníků v nezapomenutelném Klubu přátel poezie. Na svou dobu měly náklad nemalý a Jan Skácel se v oné edici docela zabydlil. Hodinu mezi psem a vlkem, Smuténku i Metličky vyslal na putování za čtenáři právě    s ikonou KPP .

Stracholam byl dopsán roku 1970, 29 básní seřazeno do čtyř oddílů, je zachován rukopis i s drobnými básníkovými vpisky a škrty, měl vyjít nákladem osmi tisíc výtisků na podzim roku 1971, tedy právě před 35 lety. Nevyšel. V překotném běhu událostí týdnů a měsíců onoho roku, vesměs rázu smutně tragického, stal se z básníka, zbaveného šéfredaktorství a posléze i předsednictví redakční rady časopisu Host do domu, jedné z významných publicistických bašt nekonformní kulturní fronty let    šedesátých, člověk nezaměstnaný, a navíc autor zakázaný. Běžný dobový úkaz: za účast v reformním dění roku 1968 vyloučení z  KSČ a propad až na dno existence. U intelektuálů se navíc dbalo, aby další zaměstnání neměla s jejich dosavadní činností ani vzdálené příbuzenství, sehnat místo topiče nebo nočního hlídače patřilo    k dobovému folklóru. Jan Skácel se k ničemu takovému neuchýlil, ani nechtěl,    začal žít ze skoupých honorářů za překlady a úpravy dramatických děl. Celé jedno - v jeho životě asi nejdelší! - desetiletí tak uběhlo, teprve roku 1981 byla z jeho jména sňata kletba, a tak začal Jan Skácel zařazovat jednotlivé básně Stracholamu do svých nových básnických knih. Titul zakázaného rukopisu mu nakonec posloužil jako název výboru, jehož komponování provázelo poslední měsíce jeho života. Vyšel v Praze, až čtyři léta po jeho smrti.

Všechno, co mám, je obráceno dovnitř, praví se tam v básni Zakázaný člověk, a jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo / Tak dopodrobna zabývám se tichem / že podle hmatu podřezávám strach / cizí i svůj… Jedna z nesčetných variací na téma „ticho“, a „strach“, ten ze smrti nejvíce. Objevování osudového meziprostoru mezi životem a krajinami, do nichž se vrátíme po něm, takový je spodní proud nejedné ze Skácelových nutkavých meditací, dovedených až k prostému (nikoli zjednodušenému!) konstatování v jedné z jeho průzračných básní: Nevím kde se na onom světě octnu. V oné sumě poezie je čtenáři nabízen podobný postup, jak je popsán v proslulé Tibetské knize mrtvých - tiše předčítat spásonosné sentence těm, kdož jsou kandidáty na odchod z tohoto světa. Což jsme pochopitelně v každém okamžiku života my všichni. Také tímto neodbytným atributem pomíjivé časové kvality našeho zdejšího bytování je napojeno ono Skácelovo ticho a vymezování krajin „za“.

Skácel byl povahou své tvorby lyrikem existenciální reflexe. Není se co divit: v době, která zdeformovala i zdroje, které nemůže žádná myslivá duše obejít, jako je Bůh, víra, věčnost nebo duše, řídil se Skácel vlastní „vnitřní zkušeností“, jejíž kořeny nechává prorůstat do básní se samozřejmostí, před níž musíme stát v úžasu. Přesah k věčnosti jako zásadní úhel pohledu, vědomí, že jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké. // A nepřijde-li trest hned vzápětí, / musíš si vinu odžít životem. A zejména na vlastní kůži poznaná pravda, že kdo dvakrát zemře věčně bude živý / až vydají se pěšky přes zálivy / básníci zakázaní za živa.

Od šedesátých let se pomalu, ale nezadržitelně formuje věrná Skácelova čtenářská obec, v létech normalizace vedle Jaroslava Seiferta nejuznávanější žijící opoziční legendy české poezie. Mladofrontovní básníkův comeback Naděje s bukovými křídly v roce 1983 byl nazírán už jako jeden z prvních příznaků režimní kapitulace - jednotlivé oddíly knihy byly známy ze zahraničních i domácích samizdatových edic. Pod tou poslední v Edici Expedice před jeho oficiálním návratem je jako editorka uvedena dokonce Olga Havlová…

Číst Skácela znamenalo tehdy věřit, že stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami a zařadit se mezi hrbáčky času přítomného, přistoupit na hru jinotajů, dílo odkrývat, vrstvu po vrstvě, jako duchovní náplň pro vlastní zásobárny k odpírání zlu. V této poloze vytrvalo podnes. Je svědectvím o tom, že básník může v určitém společensko-politickém klimatu sehrát roli věrohodného strážce etického odkazu naší národní kultury, ať je jakkoli umlčován. Skácel tuto zkoušku ohněm režimní klatby podstoupil i za cenu více než desetiletého hrdého nuzování. Zpětně i odtud pramenilo láskyplné tíhnutí k jeho dílu - v Čechách od dob Němcové jev nikterak neznámý…

Pohybovat se v krajinách Skácelovy poezie znamená totéž jako vstupovat s tlukoucím srdcem do míst odpočinku našich milovaných blízkých. Básník jako by stále trpělivě čekal, až si sami vyčteme, co nám pro naši cestu uchystal. Není to němý Chárón z mýtů, ale důvěryhodný zasvěcovatel a průvodce, který dokáže darovat to mlčenlivé na počátku a nikdy z toho neubylo, neboť jsi cestou ušlý a sám bys nedošel. Koneckonců významnou roli sehrálo ještě za básníkova života včasné, zdařilé a neváhám zde užít ani atributu kongeniální zhudebnění jeho textů Jiřím Pavlicou, jemuž uhranula hlavně sbírka Odlévání do ztraceného vosku, kam ovšem přešla nejedna z básní zakázaného Stracholamu. Moravanství Skácelovo je Pavlicou a jeho Hradišťanem umocněno nejen užitím stylizované melodiky a nástrojovým ozvláštněním, ale hlavně živelně vášnivou, a přece tak cudnou zpovědí; věru jeden z vrcholů naší písničkové tvorby posledních desetiletí!

Poznal jsem básníka osobně nedlouho před jeho odchodem a byl dokonce v jeho pracovně, jakési knižní sluji, v Brně na Kotlářské 35a. Bylo to v noci po skončení vernisáže koláží našeho společného přítele, měli jsme čas jen na pár slov a já mu tam přednesl Blatného báseň Terrestris. Nikdy jsem neměl pozornějšího posluchače: seděl proti mně a pověstným pralesem svého obočí jako by propouštěl k sobě verš po verši slavného textu spojeného s poválečnou atmosférou brněnského Dornychu. Na památku onoho místa, kde vdechoval život i básním Stracholamu, kladu na konec    jeho verše příznačně rozmítavé. Je v nich celý Skácel, nejen s adresou svého bytu tehdy, ale i s tou dnešní, tou všech nás, kdo si ho nosíme v sobě  jako laskavého mluvčího, a nejenom Věcí Posledních:

Jan Skácel: Kotlářská 35a

A náhle jsme tu na věky
a tady je náš svět
otázka okna do dvora
a okna do ulice odpověď

Jsou tu věci které po nás
nebudou patřit nikomu
U dveří v síni na hřebíku
kroužek a klíče od bytu

A je tu skříň a v skříni tvoje šaty
(jsi malinká když visíš na věšáku)
za noci je tu naše tma
sypká jak slepá zrnka máku

A potom jsou tu počitadla
jsou v každém koutě měří čas
vteřiny měsíce a roky
jak pozpátku jdou kolem nás.

Posléze je tu ještě něco
a povědět to nesmíme
Potichu jsme to zapomněli
hlasitě o tom nevíme

(Odlévání do ztraceného vosku, 1984)

MIREK KOVÁŘÍK