číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Pořiďte si

Ibsenovské výročí přineslo plody i u nás

Letošní sté výročí úmrtí Henrika Ibsena, které bylo nejvíc připomínáno a slaveno v Norsku a dalších skandinávských zemích, se zúročilo i v našem divadle a teatrologii. Za významný čin je třeba považovat vydání dvoudílného titulu Henrik Ibsen Hry I, II Divadelním ústavem. A to jak proto, že poslední (pětisvazkový) soubor autorových her u nás vycházel v letech 1958–1975 a od té doby byly publikovány pouze některé z nich (převážně jen v omezených nákladech Dilie), tak i proto, že jde o moderní překlady našeho největšího znalce Ibsena Františka Fröhlicha. Z dvanácti her, které oba svazky obsahují, není jeho dílem pouze překlad úvodního veršovaného Peera Gynta (toho přeložili Josef Brukner a Josef Vohryzek). Moderní přetlumočení Domečku pro panenky, Přízraků, Nepřítele lidu, Divoké kachny, Rosmersholmu, Paní z moře, Hedy Gablerové, Stavitele Solnesse, Eyolfka, Johna Gabriela Borkmana a dramatu Když my mrtví procitneme je o to záslužnější, že čeští divadelníci Ibsena inscenují stále častěji (za posledních 10 let bylo uvedeno v našich divadlech celkem 23 ibsenovských inscenací, zatímco například od roku 1970 do roku 1979 pouze 14).

Vzrůstající oblibu norského dramatika lze podle mého mínění vysvětlit hlavně dvěma důvody. Jednak tím, že naše současná společnost se podobá společnosti, s níž se hrdinové Ibsenových her střetávají, mnohem víc, než tomu bylo před rokem 1989, takže dramatické konflikty her jsou nám bližší. A za druhé proto, že Ibsenovská poetika - založená především na důkladné psychologické motivaci, do hloubky propracované dramatické struktuře a důmyslně komponovaných promluvách - je značně odlišná od poetiky současného divadla (to dává přednost scénické metafoře, nonverbálnímu vyjadřování a akční zkratce), a proto se stává pro režiséry i herce pokušením i prubířským kamenem. Kdo z diváků měl to štěstí a mohl vidět kupříkladu sérii „nelíbivých“ a leckdy až k hranicím srozumitelnosti dovedených ibsenovských inscenací Jana Nebeského nebo kondenzované, expresivní a uhrančivé ibsenovské opusy Jana Pitinského, dá mi jistě za pravdu, že tyto kvalitní inscenace, jimž je bližší spíš symbolistický než realistický pól dramatikovy tvorby, nás nepřímo vybízejí, abychom sáhli po Ibsenově textu a konfrontovali svůj zážitek s prvotním pramenem zhlédnutého. Soubor Fröhlichových překladů Ibsenových dramat tedy přichází jako na zavolanou.

Koho zajímá hlouběji vztah mezi Ibsenovými dramaty a jejich divadelními realizacemi, proměny a posuny v přijímání autora a jeho díla nebo myšlenkové zázemí jeho her, neměl by opomenout sborník studií Ipse ipsa Ibsen. V nově založeném nakladatelství Elg jej vydala jeho editorka Karolína Stehlíková. Nejrozsáhlejší z dvanácti studií je ta úvodní, v níž divadelní historik František Černý mapuje přijímání Ibsenova díla u nás v době jeho života a přínos ibsenovských inscenací pro rozvoj českého divadelního umění. Zajímavý pohled na postupy současných inscenátorů Ibsena přinášejí studie teatrologů Zdeňka Hořínka, Václava Cejpka a skandinavistky Heleny Kadečkové. Feministické myšlenky obsažené v Noře, respektive v Domečku pro panenky, analyzuje Lenka Jungmannová, Ibsenovými kierkegaardovskými inspiracemi se zabývá Martin Humpál a vztah mezi Ibsenovou a Munchovou tvorbou sleduje Barbara Vrbová.

BRONISLAV PRAŽAN