číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Malé poslechové panoráma od Ježka k Walserovi

Jubileí dvou velkých osobností hudby dvacátého století, od jejichž narození uplynulo prakticky souběžně sto let - tedy Dmitrije Šostakoviče a Jaroslava Ježka -, se zhostil Český rozhlas 3 - Vltava v celých sériích pořadů, a myslím, že více než se ctí. „Ježkovský“ cyklus, který připravil muzikolog a mnohaletý rozhlasový redaktor Miroslav Hršel, byl skutečně velmi zasvěcený a potěšil mě i Aleš Benda, který do poutavého a svěžího Pátečním večeru shromáždil vedle řady dnes už „historických“ vzpomínek (Voskovec, Werich, Holzknecht) i obdivná vyznání současných tvůrců, například J. Suchého, M. Svobody či J. Stivína (mně osobně mezi nimi trošku chyběl jeden z posledních žijících pamětníků, který se ve svém raném mládí s Ježkem ještě setkával, totiž výtvarník Pravoslav Rada, což ale nebudiž chápáno jako výtka autorovi!). Pořady k Šostakovičovu výročí jsem vyslechl tři: velmi mě upoutalo biografické pásmo Vlasty Rettererové, zajímavý průhled do složitého skladatelova vnitřního světa i do jeho neméně komplikovaného vztahu ke stalinské moci; několikrát jsem užasl nad krásou jeho instrumentálních koncertů, a především pro mne dosud neznámých písní, které uvedl čtyřdílný cyklus v rámci pořadu CD Laser (připravil Otomar Kvěch). Ale vrcholem byla pro mne přece jen prvotřídní „mezinárodní“ nahrávka opery Lady Makbeth Mcenského újezdu s úchvatnou ruskou sopranistkou Galinou Višněvskou v titulní úloze.

Z pořadů Literární redakce jsem si vedle některých textů ze seriálu Psáno kurzívou (například brilantních esejů Václava Navrátila a Miloslava Žiliny) zaujatě povšiml i cyklu „obrázků z cest“ Jana Nerudy, které pro pořad Stránky na dobrou noc vybral Vladimír Zajíc. Byl to skutečně dobrý nápad. Velký básník vypráví o svých cestovatelských zážitcích z Francie, z balkánských zemí, Turecka i z Palestiny; a jsou to skutečně mistrovské, dodnes překvapivě živé, ba až aktuální kousky žánrové drobnokresby prostředí, především městského, i lidských povah, texty oplývající jak pronikavostí vidění, tak i sociální vnímavostí, zpravidla i s přísadou chápavě humorného či rozmarně uvolněného nadhledu, s nímž poměřoval tento bytostný liberál a vlastenec, s duší ovšem už nezápecně světoobčanskou, svou „domácí“ zkušenost s často bizarní odlišností způsobu života v exotických krajích, a to bez jakéhokoliv nádechu xenofobie. Jen mě trochu zamrzelo, že tyto Nerudovy texty byly ve vysílání opakovaně prezentovány jako „povídky“. Existuje přece i žánr zvaný črta, smířil bych se i s označením causerie, někdy možná i s fejetonem, ale povídky to rozhodně nejsou!

Schůzky s literaturou byly tentokrát (záslužně!) věnovány u nás stále bohužel dost málo známému švýcarskému básníku a prozaikovi Robertu Walserovi (1878–1956), muži těžkého osobního osudu i neobyčejně bohaté tvořivosti, který dokázal nalézt a evokovat v tíživé, traumatické šedi životního údělu postav svých povídek a románů skrytou uhrančivou magičnost (a který také proto bývá někdy považován za předchůdce Franze Kafky). Jeho nejvýznamnější román Jakob von Gunten z roku 1909, čerpající z prostředí chlapeckého výchovného ústavu, se dočkal českého překladu až v roce 1997, kdy jej přeložil a opatřil doslovem Radovan Charvát. Ten  také o Walserovi připravil toto šedesátiminutové rozhlasové pásmo s ukázkami. Těšil jsem se na ně velice, už jen proto, že autorovo umění obdivuji a Charvátův překlad považuji za velmi dobrý, ale snad právě pro tohle očekávání jsem byl jeho výsledným rozhlasovým tvarem trochu zklamán. Solidně založený a nepochybně erudovaný  spojovací komentář se totiž bohužel výrazněji nepovznesl nad suchou šeď málem slovníkových informativních sdělení a ani režie (Vlado Rusko), ani výkony obou interpretů (Jiří Hromada a Jiří Schwarz) tentokráte nevymanily toto pásmo z jisté „horizontální“ rozvleklosti. Škoda. Nicméně i takových pořadů, jako byl ten Charvátův, v nichž dominuje informativní hodnota a funkce nad  rozhlasovou kreativitou a nápaditostí, si samozřejmě dokážu vážit, a právě v této souvislosti mi navíc znovu přichází na mysl ono dost nešťastné, vágní (a leckdy vlastně i dost matoucí) sdělení: „pořad připravil“. Jednou totiž označuje člověka, který si musí dané téma nastudovat, někdy i dost dlouho pro ně soustřeďuje materiály, pak pracuje (někdy v kooperaci s příslušným redaktorem) na definitivní verzi textu, na jeho kompozici, případně se posléze podílí i na definitivní „technické“ podobě rozhlasového pořadu, je tedy v pravém smyslu slova jeho autorem. A nakonec se musí smířit se stejnou vinětou jako ten, kdo třeba jenom na chvíli „přidrží mikrofon“, eventuálně příslušný pořad pouze jaksi „organizačně zajistí“. Jednoho z nich to zkrátka trochu znehodnotí, jiného zase neúměrně „vynese“. Možná, že by se s tím mělo něco udělat, aby i posluchači bylo jasno…