číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Titulní rozhovor

Václav Moravec,
novinář a moderátor

Pokládáte svá „Kristova léta“ za něco významného?

Na sobě nic významného nepozoruji, ale ten věk beru jako určitý mezník. Žijeme a pohybujeme se v křesťanské kultuře a ta má své symboly. Kristova léta jsou jedním z nich, takže to beze sporu pokládám za významné. Své v tom hraje i moje rodina, tatínek je silně věřící a prarodiče z otcovy strany také. Můj táta je ze třinácti dětí, tahle symbolika je tedy v rodině přítomná. Sám praktikující římský katolík nejsem, snažím se ale například číst Bibli a v těchto otázkách se neustále dovzdělávám. Když jsem byl malý, tatínek mě a mé sourozence nikdy nenutil chodit do kostela. Pokřtěni jsme, to je tradice a tak to být muselo, do kostela jsme ale nechodili. Rodiče nás vychovávali ve velmi liberálním duchu.

Máte v rodině novinařinu nebo jste jablkem, které padlo daleko od stromu?

Jsem jablkem, které padlo od stromu – a to hodně daleko. Náš rod pochází z podhůří Orlických hor a když se podívám na profese v rodině, jsou tam zámečníci,dělníci, ku podivu lidé manuálně zruční, což já nejsem. Když přemýšlím, jestli měl někdo v rodině literární sklony, jestli někdo pracoval s jazykem, také nikoho nenacházím. Rodové dispozice k novinařině tam tedy nejsou.

Chtěl jste být novinářem?

Chtěl jsem být lékařem; jedna z mých tet je totiž lékařkou a její povolání mě fascinovalo. Když jsem byl malé dítě, tak jsem si zpravidla hrával na lékaře. Od tety jsem dostával injekční stříkačky značky Chirana, se kterými jsem si hrál. (usmívá se) Druhý sen, co se týče povolání, bylo učitelství biologie a češtiny na základní škole. Teprve na gymnáziu jsem se přiklonil k žurnalistice. Přispíval jsem do okresních novin a začal jsem spolupracovat s Českým rozhlasem v Hradci Králové. To mi bylo patnáct, šestnáct let. Tehdy se moje profesní dráha nasměrovala tam, kde jsem nyní.

Sen o učitelství se vám ale přeci jenom splnil …

Splnil, učím na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a jsem tomu rád. Když jsem zvažoval, co bych dělal v případě, kdybych nebyl novinářem, tak bych asi v Orlických horách učil na gymnáziu češtinu a dějepis.

K tomu kraji asi máte silný vztah.

Určitě. Asi zní absurdně od člověka, kterému je třiatřicet, že miluje svůj rodný kraj a má k němu silný vztah. Říkám to ale i ve svém věku. Ten kraj je nádherný. Jde o česko-polské pomezí a to dává zdejším lidem jejich charakteristické vlastnosti. S rodiči jsme často jezdili na polskou stranu, do Klodska, Poláci k tomu kraji patří. Orlické hory přitom nejsou tak dotčeny průmyslovou turistikou, jsou to moje hory, jezdím tam na kole, mám ten kraj hodně rád.

Jste někdy naštvaný na Marii Terezii, za jejíž vlády české země o Klodsko přišly?

Z tohoto pohledu určitě. Když se na to podíváte, je Klodsko krásným pokračováním Orlických hor, té druhé části hřebene od Náchoda až po masiv Kralického Sněžníku. S chybou Marie Terezie už ale dnes nic nenaděláme.

Když jste se rozhodl pro novinařinu, byli rodiče rádi a podporovali vás?

Mí rodiče mi do těchto věcí, naštěstí, nikdy „nekecali“, za což jim opravdu hodně děkuji. Míra mojí svobody a v některých chvílích i paličatosti byla velká a rodiče mě vychovali, jak už jsem řekl, v hodně liberálním duchu. Příklad: měli jsme třeba spor o má studia na gymnáziu. Nejbližší gymnázium z Letohradu bylo v Žamberku, to bylo 7 kilometrů. Tam jsem ale jít nechtěl, měl jsem obavy z jeho nevalné pověsti. V tom gymnáziu musel každý do SSM a vedení školy bylo hodně politicky angažované. Dělal jsem tedy přijímačky na gymnázium do Ústí nad Orlicí. To byla výběrová škola a jelikož jsem měl z matematiky dvojku, nevzali mě. Na odvolání jsem mohl zase do Žamberka, byl jsem ale paličatý a postavil jsem si hlavu, že na komunistický gympl nepůjdu. Nastoupil jsem tedy na gymnázium v České Třebové – aniž bych věděl, že jeho ředitel je také silně komunisticky angažován. Tak jsem od svých čtrnácti let vstával o půl šesté ráno a hodinu dojížděl do školy. A rodiče mi tehdy jenom řekli: my si myslíme, že je to nesmysl, ale dělej si, co chceš, je to tvůj život. Ještě jeden příklad. Určitě nebyli nadšeni z toho, že jsem si podával jenom jednu přihlášku na vysokou školu. V roce 1992 už bylo možné podat si těch přihlášek víc – a já jsem se přihlásil jenom na žurnalistiku, kde ta šance na přijetí byla mizivá, asi tak 1:30. A rodiče mě zase nechali.

Čím jsou vaši rodiče?

Tatínek je profesí zámečník, maminka administrativní pracovnice, úřednice.

Kdesi jste řekl, že významnou roli ve vašem životě hrála babička, že vás vlastně spoluvychovávala.

To je pravda. Babička s dědečkem sice také pocházeli z našeho kraje, ale bydleli v Praze. Babička byla pokladní, dědeček státní úředník. Na důchod se přestěhovali do Letohradu, kde naši stavěli domek. Jak bylo tehdy zvykem, museli po večerech dělat melouchy; to znamená, že jsem vyrůstal u prarodičů, kteří mě tedy do značné míry spoluvychovávali. Jako dítko jsem s nimi strávil spoustu času a byl jsem na ně hodně fixován. Tím ovšem neříkám, že mě naši nevychovávali. (usmívá se)

Kolik máte sourozenců?

Dva a oba jsou o dost mladší. Sestra je ročník 1983, bratr 1984, takže je mezi námi rozdíl 10 a 11 let.

Rozumíte si?

Rozumíme, i když ne ve všem. V nadsázce: jednou z věcí, kde se neshodneme, je sport. Oni jsou sportovně nadaní, sestra byla v reprezentaci České republiky v biatlonu, bratr také rád sportuje, i když ne profesionálně. Největší rodinné rozpory pak nastávají, když se brácha a sestra chtějí dívat na sportovní přenosy, které mě vůbec nebaví. Pak se jich laškovně ptám, co na tom sportu mají, když to není vůbec zajímavé, a že se jim divím. (usmívá se) Jinak jsou ale naše vztahy velmi dobré, rodina funguje skvěle.

Jsou na vás, jako na mediálně známou a úspěšnou osobnost, sourozenci hrdí?

Víte, o tom se nerad bavím, protože mě to uvádí do rozpaků – a není to sebestylizace. Samozřejmě mi sestra i bratr občas říkají, že četli nějaký rozhovor se mnou, že se po mně známí ptají, že mě ten a ten učitel nebo učitelka pozdravuje. Myslím si, že pro ně nemuselo být úplně příjemné, když je učitelé neustále srovnávali se mnou coby starším bratrem. Nikdy jsem nechtěl, abych pro ně byl referenčním bodem, ke kterému se budou vztahovat, protože si dovedu živě představit, jak je to nepříjemné. Podobné je to u dětí slavných rodičů: jejich srovnávání s matkou či otcem jim může hodně komplikovat život.

Bohužel ale učitelé srovnávají sourozence (nebo děti s jejich rodiči, pokud je učili) stále. 

Ano, a dělat by to neměli! Každé dítě je přece tabula rasa a mělo by se nechat samostatně projevit, ne ho neustále s někým porovnávat. Stejně tak se mi nelíbí, když se politikům předhazují jejich rodiče – to byl třeba případ Vladimír Mlynář – Zdeněk Mlynář – Rita Klímová. Nebo Jakub Železný – Vladimír Železný. Dovedu si představit, jak to děti těchto rodičů mají v životě těžké.

Fakulta žurnalistiky neměla v minulosti příliš dobrou pověst. Jaká je dnes – dala vám dobré základy k vašemu povolání?

Fakulta žurnalistiky byla fakulta propagandy, toho se po roce 1989 už snad zbavila. Myslím si, že každá škola člověku něco dá. Jistě, může se třeba uvažovat o tom, zda studovat žurnalistiku či mediální studia jako samostatný pětiletý obor, odmítám ale pomlouvání školy, a to obecně. Stává se, že studenti svoji školu pomlouvají, pak se ale ptám, proč ji tedy pět let studují. Když někdo pomlouvá svoji alma mater, vypovídá to víc o něm, než o té škole. Na každé vysoké škole najdete dobré kantory a předměty, a když si dobře sestavíte rozvrh, tak vám škola může leccos přinést. Když si vzpomenu na kantory, které mám napsané v indexu, je to skvělá přehlídka odborníků: Josef Vavroušek, předmět média a ekologie, fantastický kantor; Miloslav Petrusek – jeden z nejvýznamnějších českých sociologů, předmět úvod do humanitních věd; Jiří Hraše, skvělý rozhlasový režisér, Jiří Kabele, sociolog, předmět úvod do sociologie; Barbara Köpplová a Jan Jirák, lidé, kteří se snaží formovat nově přístup ke vzdělávání novinářů; Lubomír Mlčoch, ekonomie … a tak dále. Předměty a kantory si každý student může do značné míry vybrat sám, takže záleží jenom na něm.

A zpátky k fakultě obecně …

Myslím si, že se podařilo provést přerod z Fakulty žurnalistiky, která sloužila k propagandistickému vnímání médií, k Fakultě sociálních věd, která se stala mnohaoborovou (studují se na ní politologie, sociologie, mezinárodní vztahy, ekonomie, žurnalistika a mediální studia) a která studentům nabízí mnoho předmětů s mnoha vyučujícími osobnostmi. A vezměte si, kdo z této fakulty vyšel a kdo tady učil a učí: například guvernér České národní banky Zdeněk Tůma, Michaela Erbenová, Miloslav Petrusek a další. A opakuji: pokud studenti na jakoukoliv fakultu přicházejí jenom proto, aby získali nějaký papír a mohli si před jméno psát mgr., a pak si stěžují, že je nic nenaučila, vypovídá to mnohé spíše o nich. Mě to přitom dost mrzí; svoji školu bych nepomlouval stejně jako bych nikdy nepomlouval své minulé zaměstnavatele, vždyť by to zase vypovídalo o mně.

Myslíte si, že je na našich vysokých školách dobrá komunikace mezi pedagogy a studenty?

Myslím si, že je co zlepšovat; studenti by měli tlačit učitele k tomu, aby je víc naučili. Tady jsme u systému vysokoškolského vzdělávání v České republice. Ptám se: je dostatečná zpětná vazba mezi studenty a pedagogy? Studenti sice školu pomluví, ale co sami udělali pro to, aby jim učitelé dali víc? Aby jim dali maximum. Aby se i učitelé připravovali na hodiny. A jsme u bludného kruhu reformy vysokého školství, což je u nás zásadní problém.

Jaká byla vaše cesta k rádiu?

Poměrně přímá. V roce 1990 nebo 1991, kdy jsem studoval na gymnáziu, jsem psal pro okresní noviny. Tehdy v Českém rozhlase v Hradci Králové uspořádali konkurs na externí přispěvatele z jednotlivých okresů tehdejšího Východočeského kraje. Přihlásil jsem se, prošel konkursem a pak jsem pravidelně posílal telefonáty. To byl můj první kontakt s Českým rozhlasem. Když pak v roce 1991 začínalo rádio Profil, první soukromé rádio ve východních Čechách, nastoupil jsem tam. Současně jsem se dostal na vysokou školu, takže jsem jezdil mezi Prahou a Pardubicemi, kde jsem si přivydělával na studia. Rádio Profil bylo mým prvním zaměstnavatelem.

Byl rozdíl ve způsobu práce rádia Profil a Českého rozhlasu Hradec Králové?

Když to budeme srovnávat dnešníma očima, tak nebyl; většina těch, kteří pokládali základy soukromého rozhlasového vysílání, přešla z rozhlasu státního (tehdy ještě nebyl veřejnoprávní). Počátky soukromého vysílání byly daleko víc věnovány zpravodajství a publicistice; soukromá rádia daleko víc mluvila. Jejich vysílání bylo, co se týče žánrů, daleko pestřejší a flexibilnější, než je dnes. Všem lidem, kteří pracují v médiích veřejné služby, bych (snad i) nařídil, aby si to zkusili v médiu soukromém. Pak by si určitě daleko víc vážili toho, co jim nabízí médium veřejnoprávní. Chytrý majitel vám nechá relativně volnou ruku (což jsem zažil na Frekvenci 1 i Evropě 2); vzpomínám si, že když byla v roce 1997 vládní krize a mimořádný kongres ODS v Poděbradech, tak jsme s Frekvencí 1 odvysílali v přímém přenosu asi šest hodin aktuálního zpravodajství včetně všech zásadních projevů. Tehdy jsme byli flexibilnější, než byl Radiožurnál, a to jsme to všechno dělali v pěti lidech! To, že i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo, platí. Když soukromé médium umí využít svého potenciálu oproti často rigidní a těžkopádné struktuře média veřejné služby, leccos se může podařit. To vás naučí posouvat věci dopředu, nevymlouvat se na to, že něco nejde. Ze soukromého rádia (nebo televize) jste zvyklý na tlak, tam se nesmí říct, že něco nejde. Jít to musí, jinak přijdete o práci. Tahle zkušenost se pak při práci v médiích veřejné služby hodí.

Mnozí se také po čase zase do veřejnoprávních médií vraceli …

Ti lidé, kteří odešli z veřejnoprávních a zakládali soukromá média, předvedli, jak je možné rozhlasové a televizní vysílání posunout. Bohužel, po čase se vysílání začalo unifikovat, což dnes vidíme u soukromých rozhlasových stanic. Zmizely stanice jako Echo či Alfa, Frekvence 1 začala omezovat prostor pro zpravodajství a publicistiku. Ještě v roce 1993 byl ranní blok na Frekvenci 1 víc mluvený než na Radiožurnálu, to rádio v mnoha ohledech plnilo veřejnou službu lépe, než Radiožurnál. Člověku, který stál u vzniku soukromého vysílání a věděl, že je určitou alternativou vysílání veřejné služby, může dnes přijít líto, kam se soukromé rozhlasové vysílání za sedmnáct let dostalo.

Vy sám jste se po praxi v soukromých rádiích vrátil do Českého rozhlasu a spolupracoval jste například se stanicí Vltava; jak na tuhle etapu vzpomínáte?

Moc rád; podílel jsem se tady na pořadu Naše téma. Když jsem se po návratu ze Spojených států rozhodl, že už se do soukromého rádia vracet nebudu, dělal jsem právě zmíněné pořady na Vltavě. Byly to půlhodinky, často jsem je dělal na témata médií. Vzpomínám si například na pořad, ve kterém jsme s Miloslavem Petruskem rozebírali knihu Neila Postmana Ubavit se k smrti. Ta práce mě opravdu bavila.

Co soudíte o názoru, že Vltava, která vysílá pro minoritní publikum, by mohla být zrušena?

To je jedno z témat, která bývají účelově, řekl bych až stupidně analyzována. Na jedné straně je tábor lidí, například těch, kteří na Vltavě pracují, a ti budou tvrdit, že by nás poslechovost vůbec neměla zajímat. To je jeden extrémní pohled. Druhý extrémní pohled naopak všechno měří právě skrze sledovanost. Úplně rezignovat na sledovanost nelze, to je nesmysl. Jestliže veřejnoprávní médium poskytuje divákovi veřejnou službu, tak by o ni ten divák měl mít zájem. Mnohá témata se dají zpracovávat zajímavě. National Geographic je kanál, který funguje na komerčním základě, vysílá ale velice zajímavé dokumenty – neurazí člověka, který se daným oborem zabývá a zároveň je laikovi srozumitelný. Případ Karla Kyncla – dělal velmi dobrou žurnalistiku, současně lidmi akceptovatelnou. Mně osobně vadí, když se vedení médií honí jenom za sledovaností, současně mi ale vadí pohrdání divákem a posluchačem mnoha tvůrci. Důležité je co nejefektivněji využít finanční prostředky a současně to, aby divák nebo posluchač měl o nabízenou službu zájem – aby například posluchač Vltavy měl zájem o kulturní okruh Českého rozhlasu. Ukazuje se, že lidé mají o věci zájem, když jsou dobře udělány. V pondělí večer se na dokumenty (bohužel především zahraniční provenience) na ČT 2 dívá i půl miliónu diváků! České vysílání BBC, tedy ostrůvek češtiny v moři angličtiny, měl podobnou sledovanost, jako Český rozhlas 6! To jsou právě ty alternativy, které mají média veřejné služby nabízet. Vltava je potřebná, ale záleží samozřejmě i na kvalitě vysílání.

Před časem jste zrušil svoji kandidaturu do rady pro rozhlasové a televizní vysílání; odstranila Rada vámi kritizované nedostatky nebo ty nedostatky přetrvaly dodnes?

Přetrvaly. Ukazuje to krásně i rozhodnutí Městského soudu v Praze, které se týká zrušení licencí na televizní digitální vysílání. Rada jako správní orgán často neumí svá rozhodnutí odůvodnit. Navíc poměrně zneužívá institutu správního řízení. Ve světě regulační orgány požívají autoritu u samotných vysilatelů; u nás, a to i díky svým často diletantským krokům, Rada žádnou autoritu nemá. A neměla ji nikdy. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jsou lidé, kteří o vysílání nemají téměř ponětí! Když se vrátím ke své tehdejší kandidatuře, jistě jsem udělal chybu. Kandidaturu jsem ale přijímal v době, kdy jsem byl ještě za oceánem a připravoval jsem se k přijetí na doktorské studium. Říkal jsem si, že už nebudu praktikujícím novinářem, budu učit na fakultě a věnovat se problematice regulace televizního a rozhlasového vysílání. To jsem ale úplně neznal podrobnosti naší Rady. Jistě, regulační orgány jsou podstatné, ale musí to v nich fungovat. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání to nefunguje: vezměte si, že Rada prohrála například soud kvůli reality – show, protože neuměla své vlastní rozhodnutí pořádně odůvodnit. Když se na to pak vrhnou právníci, jsou ta rozhodnutí lehce zpochybnitelná a tím je rozhlasové a televizní vysílání v Česku v nejistotě.

Takže rozhodnuté soudu o odebrání licencí k digitálnímu televiznímu vysílání chápete?

Chápu je, protože Rada neumí dát jasná kriteria, podle kterých o licencích rozhoduje a licence pak nejsou uděleny transparentním způsobem. Poté přijde Nova s tím, že se kriteria měnila v průběhu času a jestliže je schopna zaplatit si dobré právníky, soud jí musí dát za pravdu.

Ještě nedávno jste byl „vlajkovým hlasem“ české redakce rádia BBC. Byl velký rozdíl ve způsobu a přístupu k práci v BBC a Českém rozhlase?

Byl. Teprve v BBC člověk pochopí, co to vlastně ta veřejná služba je. Zaměstnancům se přitom nabízejí prostředky i na jejich vlastní rozvoj. Znamená to tedy, že nejsou jenom pracovní silou, ze které musíme vytěžit maximum a když se opotřebuje, tak ji vyměníme; takhle to funguje v soukromých médiích, která jsou především byznysem. V BBC je to úplně jiné. Samozřejmě nemůžeme Českou televizi ani Český rozhlas s BBC objektivně srovnávat, tyhle instituce zažily zatím pouze krátký čas demokratického vývoje a debat, co to vlastně veřejné vysílání je. V BBC to funguje osmdesát let a lidi tam mají vnitřní nadšení a entuziasmus. Když Britové českou redakci zrušili, tak jsem zjistil, o co jsem přišel.

V BBC se prý hodně diskutuje, a to prakticky o všem.

Ano, v BBC se opravdu o všem diskutuje. Třeba o tom, koho označovat pojmem terorista nebo jak ještě více a lépe ověřovat zprávy. Pochopil jsem, do čeho by naše veřejnoprávní média měla investovat, co se rozumí veřejnou službou – ať už v oblastech zpravodajství, publicistiky nebo zábavy. Tohle v naší zemi hodně poničil Vladimír Železný, když se snažil lidem vnuknout myšlenku, že veřejnoprávní média jsou tu od toho, aby vysílala pořady pouze pro menšiny, že by neměla vysílat většinový program. Je to pochopitelné – on chtěl mít co nejvíc diváků a co největší příjmy z reklamy. Přitom je úplně nesmyslné se domnívat, že by Česká televize neměla vysílat zábavné programy. Měla by je vysílat! Ona by měla plnit všechny funkce, které se od médií očekávají, ovšem s nějakou přidanou hodnotou. Ať se tedy věnuje jak zábavě tak i žánrům, kterými se soukromá média nezabývají: dokumentu, rozhlasové hře, folklóru.

Mluví se občas o etickém kodexu BBC; jak jsme na tom, co se týče novinářské etiky, my?

On to v BBC vlastně není pouze etický kodex, je to širší dokument, jehož název by se do češtiny dal přeložit jako editoriální směrnice. Týkají se obsahu vysílání média veřejné služby: jsou v něm definovány základní principy a hodnoty programů v jejich jednotlivých částech. Konkrétně: jak zobrazovat násilí na obrazovce, jak používat skrytou kameru a skrytý mikrofon, jak pracovat s jazykem ve zpravodajství a publicistice, jak se chovat v případě válečného zpravodajství a další. Samotná brožura má asi třista stránek a je doprovázena systematickou prací s lidskými zdroji. Příklad: když bylo pravděpodobné, že Spojené státy podniknou leteckou invazi do Afghánistánu, chtěli jsme z české redakce vyslat reportéra do Pákistánu. Ten člověk musel projít tréninkem a kursem, který trvá měsíc a který ho naučí, jak se má novinář v krizových oblastech a situacích chovat; něco takového jsem v našich českých podmínkách v životě nezažil! Když se z úhlu BBC podívám na stav českých médií, jsme na tom žalostně.

Opravdu je to tak zlé?

Je to dost zlé. Tady se v médiích bohužel nediskutuje o práci novinářů s racionální a chladnou hlavou. Ani mezi samotnými novináři v profesní organizaci neprobíhá otevřená veřejná diskuse například o našich novinářských pochybeních. V západním světě se tohle děje, novináři, kteří se pokládají za hlídací psy demokracie, se hlídají i mezi sebou navzájem. U nás, pravda, existují některé rubriky, které se činnosti médií věnují, často ale obsahují jenom osobní výpady bez racionální argumentace. Když se tedy budeme bavit o úrovni novinářské práce, kam patří i etika, jsme teprve na začátku, řekl bych v kojeneckém věku.

Trochu o televizi. Zdálo se mi, že při předvolebních Otázkách Václava Moravce Speciál před publikem jste doslova ožil. Bylo to tak?

Bylo. Práce před publikem má svá specifika, publikum vás drží v neustálém střehu a současně vám dává okamžitou zpětnou vazbu. Práce s publikem byla velice zajímavá, lidé reagovali opravdu spontánně. Přitom jsem se bránil tomu, abych s nimi pracoval účelově (jako tomu bylo například v pořadu Kotel). Na druhou stranu mě ti lidé občas inspirovali. Když se smáli, popíchlo mě to například k větší ironii nebo k projevení názoru ve větší míře než je zdrávo. Nechtěl jsem ale, aby takové to laškování a reakce publika překryly samotné kandidáty. O ně v pořadech přeci šlo především. A taky o to, ukázat lidem politiku na nižších úrovních. Obnažila se tu svým způsobem nepřipravenost stran nominovat do čela svých krajských kandidátek lídry na úrovni. Mnozí z kandidátů vůbec neznali programy svých stran a neuměli vysvětlit, s jakými vizemi vlastně do Sněmovny kandidují. Během těchto pořadů se hezky ukázala bída české politiky.

Bavilo vás to?

Bavilo. Dokonce jsme si v televizi řekli, že bychom pořad s publikem mohli vysílat jednou za měsíc v rámci Otázek i po volbách (což se situací na naší politické scéně zatím oddálilo).

Hrál jste někdy divadlo, jinými slovy: měl už jste s vystupováním před publikem zkušenosti?

Ne, neměl, divadlo jsem nikdy nehrál. A musím říct, že po praxi v rádiu mi způsob televizní práce dělal zezačátku problémy. Rádio je mnohem intimnější médium, možná úplně nejintimnější. Zvyknout si na televizi mi trvalo hodně dlouho. V rozhlasovém studiu s hostem je úplně jiná atmosféra a vy z něj můžete dostat věci, které by před kamerou neřekl. V televizi je při natáčení spousta lidí okolo, kamery, štáb, režisér…

Prý vás chtěla přetáhnout Nova a pozvala vás na kamerové zkoušky. Co chtěli zkoumat u člověka, který je před kamerou jako doma?

To opravdu nevím. Taky jsem si říkal, proč se mám účastnit kamerové zkoušky, když mě i ti lidé z Novy vidí v televizi každý týden. A celkově: ta diskuse na Nově pro mě byla dost nepříjemná. Tehdy (na jaře roku 2004) odcházela z Novy Jana Bobošíková a já jsem měl převzít moderování Sedmičky. Generálnímu řediteli Novy Dvořákovi jsem ale řekl, že by to nebylo fér vůči České televizi. Rozjezd pořadu Otázky v České televizi byl totiž trochu rozpačitý, jako člověk z rádia jsem nevěděl, co s rukama, kam se dívat a neměl jsem v sobě tu televizní rutinu. Česká televize mi ale dala šanci se to naučit. Nabídka z Novy byla samozřejmě lákavá, když vás osloví nejsledovanější televize do pořadu s neotřesitelnou sledovaností, člověk už se rozmýšlí. Této nabídky jsem ale nakonec nevyužil. Řekl jsem si: Česká televize do mě hodně nainvestovala a já jsem jí za to ještě nic neodvedl. Navíc já osobně mám problém s tím, když moderátor ze dne na den přeběhne z jedné televize do druhé. Přišlo mi divné jednu neděli moderovat Otázky a hned tu další Sedmičku.

Nechystáte se vydat některé své rozhovory knižně?

Nechystám. Dostal jsem sice pár nabídek k vydání některých svých rozhovorů z BBC a Frekvence 1, já to ale nepovažuji za šťastné. Takové knížky mají velmi ohraničenou časovou platnost. Pokud takové věci nedáte časový kontext, tak ji za deset let nemá nikdo důvod otevřít.

A k úplně jiné knize: Jako spoluautor jste se podílel na výpravné publikaci Od mikrofonu k posluchačům, která se zabývá historií Československého a Českého rozhlasu.

Ano, to byla fantastická práce. Já jsem tam psal kapitolu o polistopadovém vysílání – a ta práce mě moc bavila. Napsali jsme dvěstě stránek rukopisu, z toho jsme pak vybírali.

Plánujete sepsat své „paměti“?

Zatím ne, ale dovedu si představit, že bych podobnou knihu někdy sepsal. Připadá mi ale absurdní, aby něco takového psal člověk, kterému je třiatřicet. Absurdita kariérního růstu novinářů, a tedy i moje, je dána dobou. Jsme polistopadová generace, která měla šanci dostat se do centra dění. Vznikla soukromá média a současně byli propuštěni někteří lidé, spojení s minulým režimem, lidé, kteří pomáhali budovat totalitu; nám se tak otevřelo pole neorané. Téměř celý ročník, který přišel na fakultu, si rozebrala média, ať už televize, rozhlas či deníky. Když si vezmete, že jsem v médiích od roku 1990, tedy šestnáct let, tak bych se za deset, patnáct let mohl chystat do důchodu! Kdybych byl v normální zemi. To mi ale bude pětačtyřicet a do důchodu daleko. A psát nějakou souhrnnou knihu v pětačtyřiceti – to je pořád brzy. Samozřejmě si některé zážitky schovávám, píšu si poznámky a schovávám některé dokumenty, za nějaký čas budou možná zajímavé. Z těch zážitků třeba to, jak moderátor nešťastně reagoval na situaci, jak by se měly některé záležitosti ještě více ověřovat, kde jsem se dopustil chyb a tak dál. Dovedu si tedy představit, že bych takovou knihu napsal, ale vzhledem k tomu, kolik mi je let, bylo by nenormální, aby vznikla v dohledné době.

Mluvil jste o kariérním postupu některých českých novinářů. Ve světě je to asi jiné…

Ano, ve světě si na vlastní diskusní pořad nebo na renomované reportérské místo musíte počkat, takové místo je potřeba si zasloužit, dostat se k němu mnoha lety dobře odvedené práce. U nás je to v tomto ohledu nenormální, a týká se to většiny médií. Tady máme pocit, že když přijdeme do České televize nebo do Českého rozhlasu a nejsme do roka parlamentními zpravodaji, tak neděláme kariéru. To je absurdní. Člověk by měl být v redakci patnáct let, měl by, pomyslně, nejdřív vařit kafe a nosit párky starším kolegům, po pěti letech dělat něco menšího, po patnácti letech se stát parlamentním zpravodajem, dělat ho deset let a stát se autoritou třeba v politickém zpravodajství. Takhle to ve světě funguje. Když přijeli Britové do české redakce BBC, byli překvapeni, jak nízký věkový průměr novinářů tam byl. Tohle všechno říkám samozřejmě s tím, že se to týká i mě. Taková je doba.