číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

ZKRAJE TÝDNE

Brutální konvalinky značky Lily

Nejsytěji mi voněly konvalinky v jistém létě u lesního rybníku v Novohradských horách. Červnová noc, rachocení žabích hrdel, přítomnost kohosi, mlžný pás Mléčné dráhy v temně modré propasti, jemně bahnitý pach vody. Nebýt dráždivé vůně divokých konvalinek možná by ta vzrušující procházka v paměti vyhasla, vždyť okouzlená jsem tehdy byla permanentně a dychtivost mě hnala krajinou zážitků.

Na semináři o hypnóze jsem se o mnoho let později dozvěděla, že centra paměti mají rychlou spikleneckou poštu s centrem pro vnímání vůní a pachů. Teď už tedy vím, proč se mi například jasmín zafixoval do těch vyběhaných drah jako afrodiziakum s jistým literárním podtextem. Vůně skořice? Je mi pět let, babička stojí u plotny a převrací lívance, skořice s cukrem a rozpuštěným máslem voní na stole pod oknem s háčkovanými záclonami. Některé vzpomínky nám prostě voní, některé vůně přivolávají konkrétní vzpomínky, což je jev, který souvisí s naší integritou, s jedinečností našeho bohatého osobního příběhu.

Vytírám podlahu, přimknutá k nevábné realitě úklidu, hořce si opakuji, co všechno musím ještě stihnout… Najednou cvak a v hlavě mi naskočí ta noc v Novohradských horách. Nemám na ni čas ani náladu, je jí pro tuhle chvíli s gumovými rukavicemi a drdůlkem na hlavě škoda, jako je člověku líto, když rozhlas spustí symfonickou báseň a my nemlich škrábeme v teplákách brambory. Konvalinkový odér vydává Lily, čistící prostředek, který jsem kápla do vody. Je mi jasné, že Lily se už postará o to, aby vzpomínka na Mléčnou dráhu a vzrušující mužskou siluetu byla postupně nahrazena čerstvější paměťovou vazbou, vůně konvalinek rovná se vytírání podlahy.

V říši vůní a příchutí prý kraluje americká firma International Flavors and Fragnances. Její čichové oddělení kupříkladu nabízí vůně sloužící obchodům jako vábničky, lákají v supermarketech zákazníky k setrvání, nakupování. Firma vyvíjí i líbezné pachy do kanceláří, jimiž prý mohou zaměstnavatelé ovlivnit pracovní morálku zaměstnanců. Zlobu a hněv prý pomáhá potlačovat esence z meduňky, na závist jsou jako ras růže…

Syntetických, průmyslově vyráběných vůní, chutí a příchutí je příliš mnoho, zkreslují skutečný svět, přehlušují jeho autenticitu. A otupují. Kdo jednou ucítí konvalinky saponátu Lily, živá konvalinka u lesního rybníka mu už příště bude vonět málo, mdle. V potravinovém průmyslu je prý dnes už používáno na šest tisíc chemicky vyrobených aromat. Ty nás mají nalákat, vzbudit chuť, ale co slíbí, nesplní. Hovězí vůně linoucí se z hrnce s polévkou z pytlíku vzbuzuje chuť na maso. V ústech se sbíhají sliny, žaludek je plný radostného očekávání, střeva v pohotovosti. Pak se tělu dostane jen horké vody se zesilovačem chuti Ribotide z japonské firmy Takeda.

Hobliny coby potravu by odmítl i bájný sestřelený letec Meresjev, plazící se k zešílení hladový zimním lesem. Jenže v našem světě umělých vůní a chutí není nic nemožné - firma Haarmann and Reimer dělá z australských hoblin jahodové aroma. Promísí je s lihem a vodou, přidá několik přísně utajovaných přísad, hobliny se povaří a vznikne jahodové aroma voňavější než záhon jahod na konci června. Chemickými vůněmi jsou zaujati i esoterici, operující s tak zvanou aromaterapií. Také oni, ať už to vědí či nikoliv, mají k dispozici arzenál především chemických vůní. Skutečné voňavé produkty přírody mají totiž tu nevýhodu, že podléhají změnám, mohou se kazit, jejich vůně není tak intenzivní jako ta vyrobená v laboratoři. Vznikla tak nová imitace skutečnosti, v níž neexistuje rozklad, neumírá se v ní, ale ani nežije. Staví se do jednoho útočného šiku s umělým světem médií, umělým poprsím, virtuální elektronickou realitou, takzvanými celebritami, vycucanými denními dávkami emocí.

Vůně, privátní radost propletená vzpomínkami na dřívější, ale skutečný život nabírá chemické obrátky.