číslo 42

vyšlo 9. 10. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Život v údolí a život na kopci

Stalo se něco nevídaného. V Maďarsku vyšel lid do ulic a bouří se proti vlastní demokratické kapitalistické vládě. Nastaly prostě maďarské události. Když se něco děje v Maďarsku, jsou to vždycky maďarské události. Wall Street Journal píše, že tím to nekončí, ve střední Evropě se přidají další země a možná že i Češi! Co si to o nás myslí novináři z Wall Street Journalu! Neměli bychom se urazit? Jsme totiž loajální a nebouříme se. Jsem si jist, že tentokrát se ani nepřidáme.

Přesto se občané v této zemi, úplně stejně jako Maďaři, neustále ptají: Co dělat? Každý, kdo jenom trochu přemýšlí, se tak ptá. Ptají se občané po nevydařených volbách, poslanci, prezident, noví ministři, bývalí ministři, důchodci, bezdomovci, ekologové bojující se skleníkovým efektem, teoretici ropné krize a jiných katastrof, učitelé, kteří si nevědí rady se svými žáky, dokonce i naše trafikantka. Všichni se ptají, co dělat.

Chci podotknout, že člověk pokládá tuto otázku vždy dvojím způsobem, podle toho, ve které úrovni existence se právě nachází. Všichni - jak známo - žijeme dvojím životem: jednak každodenním obstaráváním živobytí, jednak účastí na vyšším řádu. Jak říká filosof, je to život v údolí a život na kopci. Do údolí patří nákupy, kariéra a také politika. Život na kopci je naproti tomu těžko pojmenovatelný, ale odvozeně sem zahrnujeme kulturu a věci duchovní, to - jak říkáme -, co nás přesahuje.

A také odpověď na otázku Co dělat? je pochopitelně dvojí. Žijeme-li v údolí, je odpověď jednoduchá. Ti, kterým došla trpělivost, vyjdou do ulic, aby vyjádřili své extrémní - ale ve skutečnosti úplně normální - názory. Jak se zdá, politické strany jsou přežitek, jsou jenom nástrojem k uchopení moci a příležitostí k obohacení hned jedněmi, hned druhými šibaly. Své ambice k naplňování vlastních kapes si nechávají pravidelně legitimizovat občany ve volbách. I teď nás zvou znovu k předčasným volbám, jako by nechápali, že tuto hru nelze hrát stále dokola. Novináři je v tom podporují, protože ztratili zájem plnit své hlavní poslání: zastávat se obyčejných lidí.

Kdo žije v údolí, může si u nás vybrat mezi třemi hlavními deníky a porovnat, který z nich je servilnější k těm, co se derou k moci. Člověk si přečte, že se má zdražit pivo. Novinář, který o tom referuje, zvolil tuto logiku: v restauracích je dražší voda než pivo, to přece nejde. V této chvíli byste čekali, že navrhne zlevnit limonády. On je však - v duchu své logiky - pro zdražení piva. Komu to asi slouží?

Takový je život v údolí. Zabýváme se hloupostmi, které nás otravují. Přemýšlíme, koho zvolit, a kterou stranu preferovat, i když je nad slunce jasnější, že to dopadne zase stejně a že stát a jeho prostředky by měli spravovat odpovědní správci, čestní úředníci a důstojní lidé. Slova „politika“, „politická strana“ bychom měli ze svého slovníku vyškrtnout. To bychom však nesměli být Češi, ale možná Maďaři.

Tak jednoduchá je odpověď na otázku Co dělat? pro toho, kdo žije v údolí! Ten, kdo žije na kopci, pro toho je odpověď ještě jednodušší. Co dělat? Dělá to, co musí. Protože je pro něho důležité sledovat řád vyšších věcí a pokoušet se do něj zařadit, nezabývá se něčím, čemu se dnes říká jenom ze setrvačnosti „politika“. Neztrácí čas čtením novin, alespoň ne článků, které se podílejí na barbarizaci obyvatelstva. Nedozví se tak, že je jedno, jestli někdo zná, nebo nezná naše dějiny, protože data jako 1918 nebo 1968 už stejně nikomu nic neříkají. Nečte ani jiné stránky novin, které se tváří kulturně - a ve skutečnosti jen porovnávají, které filmy lépe zobrazují násilí.

Dobrá, to je pořád jen výčet toho, co takový člověk nedělá, ale stále ještě nevíme, co dělá. Sám mám k tomu jen takovou obecnou úvahu. Člověk by se neměl bát „s tím“ začít. Jestliže básník Hölderlin skepticky konstatoval: „My nejsme nic, co hledáme, je všechno!“ pokusím se být mnohem optimističtější: „Jsme to, co hledáme!“ Už tím, že jsme na cestě, že o „tom“ víme, získáváme podíl na jiném světě. Pokud jsme přitom ještě schopni tvořit, ať jakkoliv, jsme zachráněni.

Básnicky bydlí člověk,“ napsal Martin Heidegger. Opravdu, každý člověk a kdykoliv? ptal jsem se s pochybnostmi. Na to není, myslím, odpověď, pokud to nezkusíme. Ten, kdo je už něčeho takového schopen, od přemýšlení až po vlastní průzkum a experiment, nemusí mít z tohoto světa obavy. Pro něj samotného všechno dobře dopadne.

Pro takový návod k životu musíme najít oporu, novou teorii, nebo aspoň hypotézu, intuici, když ne přímo zjevení. Je schopen nám někdo takovou oporu poskytnout? Zkusím ji zformulovat, jak mě právě napadla: možná že žijeme zároveň ještě někde jinde, protože tak by svět a dějiny byly srozumitelné. V poetické podobě to tu už také bylo - Život je sen. Calderonův příběh má v sobě hodně přitažlivého. Je třeba přijít s něčím odlišným, přijatelnějším. Sen, nebo spíš stín? To, co žijeme, může být opravdu jen stín, reflexe něčeho mnohem závažnějšího, obsažnějšího, důstojnějšího, co současně prožíváme někde jinde. Podílet se na tomto vyšším řádu věcí a dějů by bylo opravdovým východiskem. Vždyť i věda je momentálně blízko takové nadějné myšlence: v kvantové fyzice, v níž vše je mnohost a zároveň také Jedno. Nebo v kosmologické koncepci mnohosti vesmírů. Přitom se musíme smířit s faktem, že se fyzika samozřejmě stále jen potýká s hmotou. I tak má nelokální svět, kde jedna částice ovlivňuje druhou na vzdálenost galaxie, podivuhodně blízko k představám starých mystiků. Jsme tady na Zemi stínem vlastního opravdového života, který probíhá paralelně bez času a místa?

My v údolí máme několik jednoduchých úkolů: odstranit zbytečné politiky i s jejich stranami, zbavit se tržního hospodářství, které nutí k nepřetržitému růstu, a zlikvidovat nadnárodní firmy. Možná by se našlo ještě něco dalšího, tímto by se však dalo docela klidně začít. Ale co když se nám to nepodaří? Taková možnost je víc než pravděpodobná.

Pak přichází v úvahu zase ta palčivá otázka: Co dělat? No přece - odstěhovat se někam na kopec.