číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Televizní glosář

...JANY CIMBUROVÉ

Chvála archivních pokladů

Česká televize občas vytáhne z archivu téměř neznámý pokládek a v rámci cyklu Ze zlatého fondu jej nabídne publiku. V případě záznamů divadelních představení se téměř pokaždé jedná o zásah do černého. Není pak důležité, že záznam je černobílý, technicky nekvalitní, s pošmourně vyšeptalým obrazem a třaslavým zvukem. Díky němu mnohdy zjistíme, že leckterá divadelní legenda zestárla až za hranici „koukatelnosti“, nestačíme se divit, jak rychle se proměňují inscenační zvyklosti. Navíc obrazovka mnohé zatemní, zvláště kontakt mezi jevištěm a hledištěm. Avšak dokumentační i historický význam těchto pořadů je nedocenitelný: svědčí o dobových možnostech, zvyklostech, zálibách, prozrazují někdejší společenskou atmosféru.

Záznam Člověka z půdy, prvního semaforského představení, spatřili televizní diváci až dva roky po divadelní premiéře, v červenci 1961. Když jsem se na něj dívala předminulou neděli, snažila jsem se vžít do pocitů člověka, který dosud obklopen údernictvím a úvodníkovitou dramatikou náhle uzřel jiskřivou zábavu, zcela zbavenou jakékoli angažovanosti - a pokud o ní padla zmínka, neskrývala svou ironii. Však také dobová kritika zcela vážně tvůrcům vytýkala, že se vyhýbají problémům žhavé současnosti. Pánové Jiří Suchý a Jiří Šlitr sice hledali prostinkou syžetovou osnovu, místy dokonce satirickou, avšak důležitější byl vaudevillový rozměr, jakkoli ještě zakrývaný.

Dodnes populární písničky (Včera neděle byla, Dítě školou povinné...), skromné tanečky, neškolená, jakoby udivená mluva coby nástroj komiky, nápodoba téměř ochotnických postupů, to vše prozrazuje kabaretní inspiraci. Je tu patrný vliv Voskovce a Wericha, hlavně jejich předscén, jak plyne z glos Miroslava Horníčka v ústřední roli spisovatele, před nímž dle jeho rozmaru ožívají postavy právě psaného textu. Ovšem sociální a posléze i politickou údernost Voskovce a Wericha nahradila pouhá hravost, naivita leckdy až přemrštěná.

Televizní režie se ujal František Filip a prokázal nepochybnou vynalézavost - často používá výmluvné detaily, dokonce se obrátí do zaplněného hlediště. Svým způsobem vytvořil zprávu o jednom divadelním představení, které uchopil výrazovými prostředky příslušejícími právě rozvíjenému televiznímu médiu. Věřím že Česká televize zpřístupní i další (nejen divadelní) počiny Suchého a Šlitra, pokud se ovšem zachovaly: Faust, Markétka, služka a já; Šest žen; Zuzana je zase sama doma, Zadáno pro Semafor, Semaformates... A kdo si dnes vybaví, že oba pánové se s televizí poprvé setkali v roce 1957, kdy spolupracovali na frašce Vražda v ulici de Lourcine: hudbu složil Šlitr, texty písní sepsal Suchý.

Autorka je televizní publicistka