číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Navštivte

Buďme vděčni za to, kde jsme se narodili

Několik titulů z pražské přehlídky německy mluvených filmů spatříme i v běžné distribuci. Mezi ně patří dokument Dělníkova smrt. Poštěstí-li se vám tento titul někde vypátrat, neváhejte s návštěvou kina. Ukazuje totiž, že situace v takzvaně „civilizované“ Evropě, jakkoli trápené sociálním neklidem, je přímo rajská ve srovnání s poměry jinde. Režisér Michael Glawogger se zřetelnou ironií vnáší do filmu podtitul - Pět obrazů práce v 21. století. Ano, mějme stále na paměti, že vše, co film nabízí, se skutečně odehrává nyní - a nejspíš i v dohledné budoucnosti. Glawogger nás seznamuje s osudy lidí, o něž se nikdo nezajímá. Jen na nich záleží, zda přežijí do zítřka.

Ačkoli se převážná část epizod odehrává řekněme ve „třetím světě“, úvodní sekvence postihuje, co zůstalo z bývalého sovětského ráje. Glawogger zavítal do kolébky někdejšího stachanovského hnutí (však také bude úderničení připomenuto jak dobovými dokumenty, tak dávnými pracovními agitkami) - do Donbasu. Někdejší uhelné centrum zachvátil rozvrat: doly byly uzavřeny, lidé nemají práci ani peníze. Ještěže mohou chovat nějaké domácí zvířectvo. Získat topivo pro tuhé zimy není snadné: bývalí horníci paběrkují na uhelných haldách, noří se do uzavřených štol, často tak úzkých, že se v nich musí plazit po břiše. Primitivně, co chvíli vystaveni náhlému závalu, tam dobývají zbytky uhlí, které pak v pytlích dopravují domů.

Zatímco v Donbasu si lidé, jakkoli již smířeni s beznadějí, ještě vybavují šťastnější sovětskou minulost, v jiných lokalitách již ani nevnímají úděsnost své existence - nepoznali nic jiného a trpělivě, se shrbeným hřbetem se podřizují trudnému údělu. Není důležité, zda se další příběhy odehrávají v Indonésii, Pákistánu nebo Nigérii. Navštívíme věčně zadýmené naleziště síry, kterou dělníci vynášejí po strmých křivolakých cestičkách na vlastních zádech v koších. (A výmluvné jsou postřehy, jak bezstarostní turisté míjejí tyto nosiče, jak se s nimi dokonce nechávají fotit.) Vypravíme se do přístaviště vraků, které party odvážných - bez jakéhokoli jištění a zabezpečení - rozřezávají na kusy.

V paměti zajisté uvízne sekvence z pouličních jatek, kde jsou každodenně zabíjena dobytčata. V příšerných hygienických podmínkách, mezi hromadami odpadků, po zemi nasáklé krví jsou taženy odříznuté hlavy či kůže, přenášena rozporcovaná zvířecí těla. Právě v této nigerijské epizodě se nejnázorněji ozřejmuje relativita toho, co lze označit za obvyklé. Až závěrečná sekvence mění dosavadní optiku: obhlídka čínských oceláren, rozlehlých průmyslových staveb i taveného kovu prozrazuje budovatelské nadšení i hrdost nad technickou vyspělostí. Jako úderný protiklad pak režisér přináší epilog, představující někdejší ocelárny v německém Duisburgu, vítající rozjařené studenty, které se po svém uzavření proměnily v „krajinný park“, za noci působivě nasvětlený.

Glawogger se zcela vyhýbá jakýmkoli autorským komentářům, ve filmu zbaveném poetizující dikce (a občas se vnucovala, třeba v „sirné“ epizodě) promlouvají výhradně jeho aktéři. Prozrazují svůj duchovní obzor (ať již do něho vchází náboženství či nikoli) a dovíme se i podrobnosti o jejich zpravidla nenaplnitelných tužbách a snech. Vesměs vypovídají o naprosté rezignaci, o smíření s osudem, který nemohou vlastními silami změnit. Režisér, podrobně sledující své hrdiny při každodenní práci, si občas dovoluje jedině tu stylizaci, že své hrdiny nechává pózovat v nehybném postoji, někdy připodobněném někdejším či současným ikonám: v Donbasu se to týká pyšně se tyčících soch úderníků, v islámském Pákistánu mají lidé na obdobných portrétech v rukou maketu samopalu.

JAN JAROŠ