číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Politika je divadlo - amatérské nebo profesionální?

Jak si naše zpolitizovaná (a také zbulvarizovaná) média počínala s životním jubileem Václava Havla, mě překvapilo a potěšilo. Nechci se domýšlet, jak k tomu došlo, že právě tomuto jubileu věnovala média nečekaně tak velkou pozornost. Stala se poněkud zvláštní věc: nešlo přeslechnout a přehlédnout, že uprostřed stranických hádek zapůsobily pořady a stránky v novinách a časopisech s Václavem Havlem jako návrat do nepříliš dávné dramatické, a přitom kultivované a smysluplné politiky, máme tu ovšem na mysli Václava Havla - prezidenta, a spravedlivě řečeno, z osobností polistopadové politiky nejen jeho.

Když jsem užil adjektiva dramatický, napadlo mě, že přece právě probíhající měsíce povolební politické krize bychom měli pociťovat jako situaci povýtce dramatickou, zatímco jubilea nepatřívají mezi nejpoutavější žurnalistické příležitosti, protože jsou obligatorní. Dotud neobvyklé několikaměsíční marné zápolení o to, aby nejprve vůbec začal pracovat zvolený parlament, pak handrkování o to, kdo lépe nebo vůbec utvoří vládu, handrkování, jež se zdá být bez konce, už dávno zevšednělo. Nic dramatického v tom není, krom nevybíravých hádek a silných, až žalovatelných slov.

Zato v oné vsuvce s Havlovým jubileem se vyjevilo, že jsme docela nedávno prožili cosi neuvěřitelného a i v budoucnosti neopakovatelného: vždyť do politických dějin vstoupil dramatik, myslím, že se to stalo poprvé! Teprve když na sklonku devětaosmdesátého roku v dějinné chvíli zvládl s mimořádným dramatickým citem nejmasovější improvizovanou inscenaci, před jakou kdy divadelní režisér stál, začalo se zpětně vyjevovat - a mnohé začínající politiky iritovat - velké Havlovo dosavadní dramatické dílo.

Václav Havel přitom nebyl režisér, ale spisovatel, který nejprve ve svých hrách uplatnil neuvěřitelnou analytickou schopnost a později, když nadlouho neměl k dispozici jeviště, dokázal v esejistických textech přesně pojmenovat a demaskovat povahu společenské smlouvy, na níž byla založena okupační normalizace. Jeho dopis Vážený pane doktore, který v dubnu 1975 zaslal Gustávu Husákovi je dodnes nedocenitelný. Od tohoto okamžiku ani generální tajemník nemohl před občany nic předstírat. Král si od této chvíle až do svého konce vykračoval nahý. Že se mu to dařilo ještě tak dlouho, neslouží nám ke cti. Tady, touto výzvou, v těchto slovech, začala Havlova výjimečná politická dráha.

A jsme zpátky u slov. Začal jsem si v těch jubilejních dnech pozorně všímat Havlových improvizovaně vyjadřovaných slov, toho, jak staví věty, a zaujalo mě to nejprostší zjištění: jejich osobitý půvab, přesvědčivost spočívají v tom, že přesně sledují myšlenkové pochody. Václav Havel se vymyká běžné podobě politika, který se vyjadřuje v nacvičených floskulích, a když figuru vyčerpá, začne znovu opakovat, co zrovna řekl, dokud ten kafemlejnek tázající nezastaví. Havel naopak mluví pomalu, v hovoru hledá přesná slova i za cenu zámlk, a protože nemá na všechno předem danou, či zformulovanou odpověď, každá jeho výpověď jako kdyby obnažovala právě probíhající myšlení, a my jsme byli jeho svědky. Co je poutavějšího, než sledovat, jak člověk myslí. V Havlových odpovědích vždycky cítíme, že si je vědom ambivalence jevů i svého postavení uvnitř nich, a proto se nikdy nezbaví reflexe. To politik dokáže jenom zcela výjimečně.

Říká se, že politika je svého druhu divadlo, dobré nebo špatné, zajímavé, anebo nudné. Když Václav Havel žurnalistům odpovídal na nekonečné množství otázek, jeho řeč prozrazovala, že se nezměnil: jeho síla, již se mu vedle dramatu podařilo uplatnit i v politice, je schopnost analýzy a přesné slovo. Vzpomeňme, že jazyk je předmětem i hlavní postavou jeho dramat. A že listopadovému společenskému převratu předcházela Havlova slavná esej Slovo o slovu.

P. S. Ráno mě ve zprávách zvedlo ze židle, když převzdělaný ministr vnitra nevěděl nic o černé listině, a požadoval pro evidenci úplatkářů zřídit blacklist. Už z té makarónštiny jde hrůza!

VLADIMÍR KARFÍK