číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Titulní rozhovor

Josef Havel, výkonný ředitel ČRo

Post výkonného ředitele v Českém rozhlase dosud neexistoval. Co patří mezi vaše povinnosti?

Potřeba vytvořit pozici výkonného ředitele vznikla v souvislosti s tím, jak Český rozhlas neustále rozšiřuje své aktivity. Coby programový ředitel jsem působil poměrně dlouhou dobu a už jsem si říkal, že by se měl programu věnovat někdo, kdo by se na vysílání podíval z jiného úhlu. Je dobře, že se nám pro tu funkci podařilo získat Jaromíra Ostrého z Českého rozhlasu Brno. Ve funkci výkonného ředitele mám na starost především Odbor marketingu a PR a Ekonomický odbor, do mé gesce patří také Producentské centrum, zodpovídající za výrobu uměleckých programů. To se ukazuje jako velmi dobré opatření, protože nyní můžu posoudit vhodnost investic do programu. Takříkajíc „pod sebou“ mám i Mezinárodní oddělení a Odbor správy a majetku. Výkonný ředitel je tedy rozkošatělá funkce, jež vyžaduje maximální nasazení a předpokládá především správnou koordinaci působení všech zmíněných složek s cílem připravit co nejkvalitnější vysílání a adekvátní marketingovou komunikaci.

Jednou z vašich prvních aktivit v nové funkci bylo spuštění kampaně na získání nových plátců koncesionářských poplatků. V jaké je fázi, kolik nových koncesionářů přinesla?

První část kampaně se uskutečnila na stanicích Českého rozhlasu, kde jsme vysílali oznámení, druhá část spočívala v přípravě atraktivních obrazových materiálů, kterými jsme začali komunikovat s posluchači. Vrcholem kampaně bylo obeslání 750 tisíc domácností, které sice odebírají elektrickou energii, ale u nichž jsme - po porovnání s naší databází - zjistili, že nemají přihlášen rozhlas. Tito lidé obdrželi dopis s možností dát čestným prohlášením na vědomí, že jsou z platby osvobozeni, nebo nám napsat, že platí jinak než prostřednictvím inkasa. Pro nás byla ale nejdůležitější třetí možnost - vyplnění přihlášky k platbě poplatků za rozhlas. V rámci kampaně jsme už získali více než sto tisíc nových koncesionářů a je zřejmé, že to číslo ještě do konce roku poroste.

Spoty oslovující neplatiče rozhlasových poplatků v srpnu vysílala i soukromá rádia, čímž se zřejmě výrazně zvýšila účinnost kampaně.

Určitě. Tento krok nám umožnila smlouva s Asociací provozovatelů soukromého vysílání, která byla uzavřena už v roce 1997. V průběhu zhruba měsíce jsme odvysílali na každé soukromé stanici pět spotů denně, z toho tři v prime timu. Za měsíc jsme tedy posluchače privátních rádií oslovili více než deseti tisíci spoty. Taková kampaň nemá v českém éteru konkurenci.

Neobáváte se toho, že soustavnou snahou přivést neplatiče k rozumu, může Český rozhlas otrávit ty posluchače, kteří poctivě platí? Také já jsem prostřednictvím SIPO obdržel výzvu k platbě rozhlasových poplatků, přestože rozhlas a televizi řádně platí moje partnerka.

Už na samém počátku jsme věděli, že pokud do té části kampaně, využívající dohody s Českou poštou a zejména zákonné možnosti získat data od energetických společností, půjdeme, budeme riskovat, že se leckoho dotkneme. Ano, řada domácností hradí prostřednictvím inkasa jen některé služby, nebo platí bankovním převodem či služby hradí různí členové domácnosti. To my ovšem nemůžeme na základě informací z dostupných databází vědět. Snažili jsme se proto kampaň vést laskavým způsobem, jemně, což se nám snad povedlo. Těm, které jsme naštvali, se i touto cestou omlouvám, ale neměli jsme jinou možnost. Finanční prostředky na rozvoj rozhlasu veřejné služby nemůžeme získat jinak než prostřednictvím koncesionářských poplatků. Byli bychom špatnými hospodáři, pokud bychom nevyužili zákonných možností.

V současné době se chystá rekonstrukce budovy na Vinohradské ulici v Praze. V jakém stádiu jsou přípravy? Kam přemístíte zaměstnance?

Rekonstrukce budovy na Vinohradské bude zahájena někdy na počátku září následujícího roku, měla by trvat zhruba  dva roky . V jejím průběhu se z budovy rozhlasu na Vinohradské přestěhují více než dvě třetiny zaměstnanců, tedy přes čtyři sta lidí. V této chvíli je velmi reálné, že koupíme objekt v Římské ulici číslo 15, který přímo sousedí s budovami Českého rozhlasu v Římské a na Vinohradské. Původně jsme chtěli dům jen pronajmout na dobu rekonstrukce, ale nyní se ukazuje, že je výhodnější ho koupit. Část zaměstnanců by se tedy definitivně přestěhovala ze staré budovy do Římské 15, druhá část do objektu v Římské 12, kde by byla jen po dobu přestavby, a pak by se vrátila zpět na Vinohradskou. Čeká nás akce typu Kulový blesk, ovšem narozdíl od té filmové my musíme kromě samotného stěhování zajistit i neustálou plnou funkčnost všech složek.

Řekl jste, že jako výkonný ředitel máte na starosti i propagaci  Českého rozhlasu. V čem má v tomto ohledu, podle vašeho názoru, rozhlas rezervy?

Jednak ve vnitřní komunikaci, to znamená ve vytváření jednotné podnikové kultury, a také v oblasti loajality zaměstnanců. I když se to může jevit jako utopie, chtěl bych jednou dosáhnout toho, aby byl každý zaměstnanec hrdý na to, že v Českém rozhlase pracuje. Řada lidí to tak cítí, přesto je mi jasné, že máme velmi obtížný úkol - jsme velmi nesourodým celkem, skládajícím se jak z lidí, kteří se zabývají vysíláním, tak z úředníků, ekonomů, ale třeba i řidičů či vrátných... Nicméně, kdo nic nezkusí, nic nedokáže. Obecným problémem Českého rozhlasu také je, že narozdíl od privátního vysílání neumí „prodat“ to, co vytváří. V rozhlase vzniká spousta skvělých a často i unikátních věcí, ale my o nich - možná s falešnou skromností - nedáváme vědět. Jako by nám mnohdy stačilo, že Český rozhlas má dobré renomé, že je to solidní, seriózní instituce. Ale já bych byl rád, kdyby byl pozitivní obraz Českého rozhlasu ještě umocněn. Aby bylo cítit, že umíme pružně reagovat, že jsme živoucí, nezkostnatělý organismus. Jsou chvíle, kdy se nám to daří. Naposledy například na brněnském Invexu, kde jsme byli - při vší skromnosti - nejlépe se prezentujícím médiem. Nejen díky Radiu Wave jsme oslovili a u našeho stánku přivítali tisíce návštěvníků. Takových příležitostí musí být stále více.

Tvrdíte, že Český rozhlas o sobě nedává vědět. Jeho logo ale najdete na pomalu každé významnější akci - coby mediálního partnera...

My jsme se chlubívali, že za rok uzavřeme třeba tisíc mediálních spoluprací. Ale ukázalo se, že tou kvantitou došlo k jisté devalvaci. Řada pořadatelů nejrůznějších akcí už bere jako samozřejmost obrátit se na Český rozhlas s žádostí o podporu. My v rámci své veřejnoprávní role málokdy odmítneme a myslím, že svou práci vždy odvedeme v dobré kvalitě. Jenže většina našich partnerů nemá ani tu slušnost, aby nám poděkovala. Otázkou pak také je, co rozhlasu přináší uvedení jeho loga mezi dalšími padesáti. V příštím roce proto dojde k rapidnímu snížení počtu akcí, které budeme podporovat, více se zaměříme na podporu našich osvědčených mediálních partnerství a také naše mediální politika bude jiná. Principem by mělo být, že o tu spolupráci bude stát Český rozhlas, nikoli pořadatel. Chceme si zkrátka vybírat a ze spolupráce i patřičně těžit.

Posluchačskou vrstvou, s níž se Český rozhlas dlouhodobě míjí, je mladá, byť asi ne ta nejmladší generace - ta teoreticky může poslouchat rozhlasové pohádky. V lednu tohoto roku zahájila vysílání stanice Český rozhlas 4 - Radio Wave, zaměřená právě na teenagery. Jak jste s ní po zhruba roce spokojen?

Start Radia Wave se vydařil, kampaň, která ho doprovázela, byla zvládnuta. Ale dnes už nestačí jenom dát vědět, že je na trhu nový produkt. Je třeba dbát také o to, aby člověk nebyl tím, co jsme slibovali, zklamán. Těžko v tuto chvíli hodnotit míru úspěšnosti zmíněné stanice. Vyčkejme, až budou k dispozici další výsledky Radioprojektu, ty už nám řeknou, jestli působení Radia Wave můžeme hodnotit jako úspěšné. Masivní kampaň Radia Wave navíc v těchto dnech teprve nabývá na obrátkách. Rádio se naučilo oslovovat velmi účinně svou cílovou skupinu, pryč jsou dětské nemoci.

Radio Wave završilo vznik nových stanic Českého rozhlasu. Investice do jeho předchůdců, takzvaných speciálních Českého rozhlasu, vysílajících digitálně a přes internet, stanic ČRo Leonardo, ČRo Rádio Česko a ČRo D-dur před časem kritizoval kulturní výbor Poslanecké sněmovny - argumentoval mj. minimální poslechovostí těchto stanic. Má Český rozhlas přehled o tom, kolik  posluchačů mají stanice, jako D-dur, Leonardo a další?

Předně bych oddělil Rádio Česko a Radio Wave, ty nyní vysílají i na VKV. Čistě digitálně vysílá jen D-dur a Leonardo. Navíc všechny tyto stanice jsou od počátku října dostupné i v satelitním paketu v systému DVB-S, na který nemůžeme zapomenout. Náklady na stanici Český rozhlas D-dur jsou zcela minimální, řekl bych dokonce, že jsou v rámci celkového rozpočtu Českého rozhlasu pod mou rozlišovací schopnost. Leonardo je výjimečný projekt ve smyslu obsahovém, v zemích sdružených v Evropské vysílací unii je velmi málo stanic, které by se zabývali vědecko-naučnou tematikou, tedy tím, co má v erbu právě Leonardo. Věděli jsme, že tato stanice bude investičně  nákladná, ale myslím si, že podpora tak výjimečného projektu za to stojí. Byť poslechovost takové stanice, navíc vysílající jen digitálně, nebude v řádech desetitisíců. V případě Leonarda jsme zkrátka chtěli posluchačům dopřát takovou „fajnovku“ a ukázalo se, že se tento bonbónek setkal s mimořádným ohlasem nejen v odborných kruzích.

Právě na půdě Českého rozhlasu Leonardo loni vznikl mimořádně úspěšný projekt Odhalení. Chystá se podobná multimediální aktivita?

V tuto chvíli je minimálně jeden takový projekt připraven, ale musíme zvažovat, do jaké míry budeme podporovat stávající projekty a stanice, a do jaké míry budeme investovat do nových. Je to věc diskuze a dlouhodobé strategie Českého rozhlasu. Existují názory, abychom podobné multimediální projekty nedělali, abychom raději vysílali, druhá část kritiků má za to, že musíme respektovat multimedializaci a být lídrem digitalizace rozhlasového vysílání. Na multimédia ale rozhodně nezapomínáme, spustili jsme nový portál www.rozhlas.cz/multimedia.

Hovořilo se také o projektu digitální stanice Lingua, zaměřené na výuku cizích jazyků...

Lingua je krásná myšlenka, skvělý projekt, ale zatím ho nebudeme spouštět. Z těch důvodů, o nichž jsem mluvil před okamžikem.

Vedle pozice programového ředitele rozhlasu jste stále i ředitelem rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio. V říjnu proběhl jeho další ročník. Co přinesl?

Letos se velmi vydařila soutěžní část, ve třech kategoriích bylo přes devadesát přihlášených příspěvků a ve shodě s porotci se domnívám, že jejich kvalita šla hodně nahoru. Jsem rád, že dnes už si nikdo nedovolí přihlásit do soutěže cokoli, dokázali jsme zatlačit na autory, na tvůrce, a vytvořili tak z festivalu prestižní záležitost. Ještě před pár lety mi někteří porotci říkali, že ve své kategorii nemohli vybrat vítěze, protože v ní byly jen slabé pořady. Letos tvrdili, že vybrat vítěze byl problém z opačného důvodu.

Jednou ze soutěžních, navíc mezinárodní kategorií byla autoanonce, tedy forma sebepropagace, což úzce souvisí s vaší současnou pozicí v Českém rozhlase. Jak na sebe upozorňují rádia ve světě?

Vyhlášením této kategorie jsme chtěli zjistit, jak jsme na tom ve srovnání s tím, co se dělá ve světě. Autoanonci jsme měli jako národní kategorii před třemi lety, od té doby jsme se posunuli, ukázalo se, že jsme srovnatelní s tím, co se dělá v zahraničí. Velký rozdíl, který jsme už víceméně dohnali, spočíval v kvalitě a profesionalitě toho kratičkého útvaru - upozorňuji, že mluvíme o příspěvku s půlminutovou, maximálně minutovou stopáží. U nás byla autoanonce dlouho vnímána jako strohé oznámení: hlasatel zkrátka posluchačům řekl, co se bude zítra vysílat. Ale zahraniční upoutávky, to bylo malé umělecké dílo, jak po stránce zvukové, tak nápaditostí, vtipem, myšlenkou. Takovou tu plochost, která se v denní rozhlasové rutině dodnes objevuje, je prostě třeba opustit a jít tím směrem, o kterém hovořím.

Soutěžní část festivalu se vždy potýkala s nezájmem ze strany privátních rádií. Změnilo se něco v tomto ohledu?

Tu věčnou snahu vtáhnout soukromá rádia do hry jsem už vzdal. Ukázalo se to jako boj s větrnými mlýny. Mnohokrát jsme vyhlásili kategorie jako šité na míru privátním rádiím, a do soutěže pak od nich přišly dva, tři příspěvky. Nechci, aby to znělo zpychle, ale lidé ze soukromých rádií asi cítí, že v konkurenci pořadů veřejnoprávního rádia nemají moc šancí. Jim jde o to, vytvořit obal pro reklamní bloky. Náš úkol je zcela opačný.

Jak bude festival vypadat napřesrok?

Sám se nechám překvapit. Letos jsem došel k tomu, že organizaci festivalu přenechám jiným... Od nového roku Prix Bohemia Radio přebírá Producentské centrum, což má svou logiku, protože už ,má na starosti dvě významné soutěže Českého rozhlasu, Concertino Praga a Concerto Bohemia. Věřím, že  se podaří festivalu vtisknout novou tvář. A já už si budu moci dovolit - jako otec zakladatel jeho novodobé historie - v klidu sledovat program. Ten týden spjatý s Poděbrady mě totiž vždycky totálně vysaje.

Vaší původní profesí je archeologie - proč jste se vlastně zkraje devadesátých let rozhodl pro svět médií?

To je poměrně dlouhý příběh. Stručně: bylo mi asi pět let, když jsem rodičům slavnostně sdělil, že chci být vykopávkář. Tenkrát jsme bydleli na Bílé Hoře a já tam viděl vykopávky bělohorských bojovníků, což mě tenkrát tak zaujalo, že jsem celé dětství a dospívání podřídil tomu, abych se stal archeologem. Už při studiích na filozofické fakultě jsem nastoupil do Muzea hlavního města Prahy, které v té době mělo vykopávky na starosti. Praha kolem roku 1975 stavěla nová sídliště, nové stanice metra, takže záchranných výzkumů bylo nepočítaně. Propracoval jsem se až na post vedoucího archeologického oddělení Muzea hlavního města Prahy, tedy dejme tomu, šéfa všech pražských vykopávek. V určité fázi jsem ale zjistil, že archeologie je sice úžasná, ale příliš do sebe uzavřená disciplína, že zanedbáváme populárně-naučnou činnost. Tak jsem začal o archeologii psát do novin, dělal jsem scénáře pro televizi, připravoval pořady pro rozhlas. Tím jsem přičichnul k novinařině a když mi bylo čtyřicet, tak jsem najednou zjistil, že mě baví o archeologii spíš psát a mluvit, než ji fakticky dělat. Nakonec jsem udělal to, co v té době nikdo nechápal: skončil jsem s vědou a řekl si, že zkusím nejisté mediální vody.

A nastoupil jste do Českého rozhlasu...

Nejzajímavější nabídku jsem tenkrát dostal od Michala Novotného, který v tom pro mě zlomovém roce 1990 dělal ředitele Reginy v Karlíně. Naprosto nezasažen éterem jsem nastoupil na místo jeho zástupce. Pak už to šlo velmi rychle. V roce 1993 jsem stal programovým ředitelem prvního českého soukromého rádia Alfa a po roce a půl přišlo „lano“ od bývalého ředitele Českého rozhlasu Vlastimila Ježka.

Vy jste to taktně přešel, ale coby archeolog jste byl velmi úspěšný. Připomeňte některé své nálezy.

Nejrozsáhlejší výzkum, kterého jsem se zúčastnil, se odehrál v Praze 6 na Babě, kde se nám podařilo poprvé ve střední Evropě vykopat kompletní sídliště z kultury nálevkovitých pohárů z pozdní doby kamenné. Ale můj nejvýznamnější nález, který stále „žije“ v odborné literatuře, je hrob z kultury se šňůrovou keramikou v Čimicích, nejbohatší hrob této kultury v Čechách.

Dají se nalézt v profesi archeologa a manažera veřejnoprávního média nějaké styčné body? Napadá mě, že jako muž, odpovídající za propagaci televizí a na zisk orientovaných soukromých rádií poněkud upozaděného Českého rozhlasu, musíte umět - podobně jako archeolog - sdělovat širší veřejnosti to, co jí pohříchu zůstává utajeno...

Ano, to je jeden z těch, jak říkáte, styčných bodů. Ve funkci výkonného ředitele je ale zapotřebí i určité systematičnosti, kreativity a schopnosti interpretace faktů, což jsou rovněž vlastnosti, které musí mít pořádný archeolog. Ostatně není náhodou, že řada mých kolegů - archeologů skončila v řídících funkcích: namátkou Vladimír Špidla, někdejší velvyslanec v Rusku Jaroslav Bašta, exposlanec Zdeněk Klanica či bývalý ministr Karel Kühnl, který také řadu let pracoval na vykopávkách. Archeolog se prostě ve světě neztratí.