číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE JIŘINY ŠIKLOVÉ

Sakrální a všední den

„Víš, mně je celkem jedno, jestli Paroubek kopnul Topolánka, nebo to bylo naopak. Jak je vidět, stát funguje i bez vlády, stačí na to Senát a starostové,“ povídá mi jeden známý a vzápětí pokračuje: „Podařilo se ti dostat na Forum 2000, do té Pražské křižovatky v chrámu svaté Anny? To je úžasný sakrální prostor. Kdyby ten Havel neudělal nic jiného, než zachránil tento chrám a napsal Moc bezmocných, tak má zaručenou vděčnost našich prapravnuků.“

V dřevěných chatičkách v Masarykově táboře v Soběšíně na Sázavě se zase po roce sešli na „retreatu“ křesťanského sdružení Akademická YMCA desítky mladých lidí  i starších členů a někdy až přes půlnoc u krbu diskutovali, zda informace člověka obohacují, nebo naopak omezují jeho myšlení. A také o tom, že je často zaměňujeme za vzdělanost. Mít informace ještě neznamená, že mám určitý názor a jsem moudrý člověk. Když někdo náhodou začal mluvit o politice, hned byl okřiknut. „Neruš banalitami, politika patří do všedního dne...“ Ano, Akademická YMCA, to má být sympozium ducha, hostina moudrosti.

Vida, politici nás svým jednáním natolik znechutili, že je přehlížíme. Nevážíme si jich, a tak se mezi ně dostává stále víc a víc lidí ze starší střední generace, která byla skoro totálně zlomena takzvanou normalizací. Skoro každý tehdy měl někde svoje známé, vše se dalo podplatit, získat protekcí a členstvím v KSČ (termín korupce se tehdy nepoužíval). Lidé takto vychovaní podobně postupují dodnes. Je to pro ně přirozené a „normální“. Nic jiného nepoznali a je celkem lhostejné, ve jménu jaké strany dnes jednají. Místo prosazování svého programu shazují jeden druhého, což přispívá k všeobecné znechucenosti politikou a stažení se do soukromí. Ještě štěstí, že ty chaty a chalupy máme již postavené. Pravda, těch stran je víc a jsou rozmanitější, psát a nadávat se dá i na veřejnosti. Stačí to ale?

Jsem ráda, že lidé zase objevili chvilky sakrální, které je povznášejí, a vracejí se k diskusím o velkých myslitelích. Současně se ale obávám, že budeme-li politiku zcela přehlížet, tak se prostor pro diskuzi, sváteční setkání a rituály bude zužovat a zmenšovat. Ten prostor neochrání zákazy nějaké politické strany, ale náš zájem o věci veřejné. Staří Řekové to věděli a agoru jako shromaždiště pro rozpravu o věcech celé obce si pečlivě hlídali. My se naproti tomu bojíme, aby se k vládě opět nedostali komunisté, chceme je zakazovat, a zapomínáme, že lidé bez jakýchkoliv ideálů, lidé hrubě materialističtí - byť se hlásí k různým stranám - již o naší zemi rozhodují.