číslo 44

vyšlo 23. 10. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Na počátku zdravějších cest

Zastávám názor, že pro nás, pro Evropu a - krom ropných velmocí - vlastně pro celý svět, by bylo dobré zbavit se diktátu nafty a zemního plynu a vytvořit jim konkurenci. Evropě, nebezpečně závislé na zahraničních energetických zdrojích, by to bez nadsázky zajistilo ekonomickou svobodu a v politické rovině by ji to zbavilo rizika vydírání nebo dokonce porobení. Krom toho by to byl podstatný příspěvek k omezování následků kontaminace ovzduší a k boji proti globálnímu oteplování planety.

Je fakt, že v Evropě se už věci daly do pohybu. V mnoha zemích a městech se už diktátu nafty a zemního plynu začali bránit. Dokonce i v Bruselu, v Evropské komisi. Tam si spočítali, že v evropském průměru projezdí každý automobil, než skončí ve šrotu, tři čtvrtiny své celkové kilometráže v městském provozu. A pořádně nám tím zamoří atmosféru - a zbrzdí rychlost dopravy. Evropská komise (EK) vydala, jak je jejím zvykem, ze všeho nejdřív direktivu. Ta stanoví, že v oboru dopravy musí biopaliva nahradit pět a tři čtvrtě procenta spotřeby fosilních paliv. Není to zatím mnoho, ale také to není konečný poměr mezi biopalivy a palivy fosilními. Podíl biopaliv se určitě bude zvyšovat. Možná k tomu krom zmíněné direktivy povedou i mechanismy trhu. Některé světové značky automobilového průmyslu už pilně vyrábějí přizpůsobené motory.

EK také začala spolufinancovat experimentální projekty zahájené v několika evropských městech. Například v severofrancouzském Lille, kde byly v městské hromadné dopravě zavedeny autobusy poháněné bioplynem. Ten v Lille začali vyrábět z organického odpadu nebo z usazenin kanalizačních splašků, produkovaných při zpracování rostlin v potravinářství. Jejich rafinací se bioplyn, vzniklý fermentací organického odpadu, přeměňuje na palivo stejné kvality, jako je zemní plyn. Autobusy pak mohou jezdit jak na zemní plyn, tak na bioplyn. Pohánět autobusy bioplynem není o nic dražší, než nechat je jezdit na naftu. S tím rozdílem, že bioplyn šetří životní prostředí.

Na jihu Rakouska ve Štýrském Hradci zkoušejí prolomit diktát nafty trochu jinak. Ekologické palivo vyrábějí jako vedlejší produkt při přípravě jídel na rostlinném oleji. Jsou přesvědčeni, že použitý rostlinný olej je dobrou náhražkou nafty. Že se to osvědčuje, tomu člověk uvěří, teprve když v ulicích města vidí autobusy s boky pomalovanými nápisem: „Z pánve do nádrže!“ Po Štýrském Hradci jezdí cisterny určené pro sběr upotřebeného rostlinného oleje. Svážejí ho do speciální úpravny, kde získá kvality opravdové alternativní pohonné hmoty. Jedna taxikářská firma v tomto městě už překonala cíl stanovený evropskou direktivou. Na bionaftu jezdí všech dvě stě jejích taxíků.

Další příklad nabízí Londýn. Starosta Ken Livingstone už nechce, aby jeho město mělo nadále pověst aglomerace s nejzamořenějším ovzduším mezi evropskými metropolemi. Jeho trumfem se staly městské autobusy. Zatím jen tři. Jde o experiment. Autobusy vypadají jako všechny ostatní, ale něčím se přece liší - jezdí na vodík. Takže z jejich výfuku vycházejí jen vodní páry. V motorech těchto experimentálních vozidel je použita technologie palivových článků. Ty generují elektřinu, která pohání motor. Vodík a kyslík se v tomto procesu mění na vodu. Na vodíkovém pohonu je zatím nejlákavější to, že neprodukuje žádné zplodiny a motor je tišší. Ovšem i autobusy na vodíkové motory musí tankovat. Za tím účelem by města musela vybudovat síť vodíkových čerpadel. Jak je vidět, všechny problémy vodíkového pohonu zatím nejsou vyřešeny.

Proto také starosta Livingstone sází i na jiné řešení. Technicky zcela nenáročné, zato náročné finančně. Nikoli pro město, ale pro automobilisty: kdo se v Londýně chystá autem do centra, zaplatí poplatek osm liber za den. Od té doby, co radnice zavedla poplatky za přístup do vnitřního Londýna, klesla hustota dopravy o šestadvacet procent! A zpoždění autobusů v dopravních zácpách se snížilo o padesát procent! Tudíž se snížilo i zamoření ovzduší. Populární starosta je natolik spokojen, že hodlá rozšířit zónu, do níž by se automobilista měl dostat jen za poplatek. Má spočítáno, že za příštích dvacet let se tak v Londýně sníží emise kysličníku uhličitého o pětadvacet procent.

Pro postupné nahrazování nafty v automobilové dopravě se nabízí hned několik řešení. Ekonomicky výhodná jsou, jak naznačují tři výše uvedené příklady, zejména v městské hromadné dopravě. Zavádět nové technologie se spíš vyplatí ve větším měřítku. Rodí se jedno nové memento: města, která se opozdí v transformaci pohonu svých městských autobusů a v systematické sanaci zamořeného ovzduší, zaplatí zhoršeným zdravím svých obyvatel, sníženým zájmem turistů, a kdoví, třeba jednou i sankcemi, které na ně uvalí Brusel. Co se ovzduší týká, Evropa opravdu nemá hranice.

(Inspirováno televizní reportáží agentury Mostra.)