číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Dívejte se

Lesní chodci na toulkách za štěstím

Čtvrtek 9. listopadu, ČT 2, 22.25 hod.

Zatím poslední film Ivana Vojnára Lesní chodci portrétuje lidi, kteří mají sklon k tuláctví v krvi, lidi neschopné udržet partnerský vztah, lidi, kteří osobní svobodu nadřazují čemukoli jinému, zvláště pak pro ně svazujícímu zaměstnání. A režisér se pořádně rozmáchl, když svou komorní ságu rozklenul přinejmenším nad dvěma desetiletími a dvěma páry hrdinů - kromě rodičovské generace přibližuje i osudy postupně dospívajících dětí, pro něž se otevírá šance konečně překročit osudový stín.

Kamarádi Rufus (Jiří Schmitzer) a Čerčil (Zdeněk Novák) i se svými milenkami (Jitka Prosperi, Petra Poláková) prožívají svou každodenní existenci pospolu i každý zvlášť, určujícím motivem se stává útěk ze stísňující reality - jízda vlakem a bezstarostné výlety, snění o Austrálii, citace z novinových útržků, psaní deníku, úvahy o umění i společnosti. I když vyprávění začíná hluboko za minulého režimu a završuje se v současnosti, Vojnár se snad záměrně vyhýbá jakémukoli přesnějšímu určení. Dokonce zdůrazňuje neproměnnost vnějších reálií, špína nádraží, restaurace, blízké továrny i početných zdí, neútulné byty, to vše vypovídá o jakoby zastaveném čase.

Vizuální zpodobnění, jehož potemnělé barvy dobře evokují chlad v ovzduší i v srdci, jistě dosahuje působivosti, avšak významově se nedostává nad rozměr pouhé kulisy, která se na dění samém vlastně nepodílí. Vojnár umí rozčlenit současně se odehrávající dějové plány tak, aby i pozadí dostalo zcela nenápadně svůj prostor. Osvědčuje svou dokumentaristickou průpravu, zkoumavé průhledy na lidské tváře, zanedbané nehty na prstech i nuzné oblečení umocňují výchozí autenticitu, aniž by se přitom vynášely jednoznačné hodnotící soudy.

Herectví je tlumené, avšak zřetelné a významově ukotvené, vykreslení povah dává tušit i skryté tenze, občas vybuchující v návalu zlosti. Jedině spoléhání na sdělnost mimiky (třeba pohled na tvář v dešti) místy selhává, protože se uchyluje k prázdné křečovitosti. Završením měl být proud zdánlivě banálních rozmluv a zejména téměř nepřetržitě znějící vnitřní monology, ba jakési osobní zpovědi jednotlivých hrdinů vyřčené přímo do kamery, vesměs texty jakoby improvizované, zámlkami a hledáním vhodných slov zdůrazňující svou nepřipravenost.

Pochybuji, že Lesní chodci vznikali s pomocí improvizace, nespojitost motivů, postav i zvoleného stylu vypovídá spíše o leckdy tápavém hledání optimálního tvaru. Jsou ukázkou filmu, který aspiruje na přídomek „umělecký“, i když více převažuje chtění stát se takovým.

JAN JAROŠ