číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Navštivte

Navštivte

Tři džentlmeni na lupičské stezce v Česku

Začátek krimikomedie Prachy dělaj člověka Jiřího Chlumského podle scénáře Radka Johna působí akčně a vtipně: několik uniformovaných mužů přemístí bleskovou rychlostí skupinu kubánských dělníků z ubytovny do autobusu a poté do letadla, protože Fidel si prý přeje mít je ihned doma. Rozespalí cizinci jsou obráni o výdělek a ponecháni v opuštěném prostoru předstírajícím letiště. Duchaplná loupež, provedená třemi kamarády, však nakonec není mnoho platná - plánovaná emigrace se jim nezdaří. Až řadu let po společné akci se všichni scházejí v současné Praze, aby zase začali „pracovat“ společně. Vymyslí další velkoryse pojaté akce, neboť stejně jako před lety zoufale potřebují peníze...

Autorský tým filmu se inspiroval několika skutečnými kriminálními případy a spojil dva nejproslulejší „pod střechu“ stejných pachatelů - loupež peněz z pošty v Praze 6 a přepadení vozu jedoucího z banky po Evropské třídě. Lupiči jsou ztvárněni jako sympatičtí, nápadití a odvážní chlapíci, kteří by byli možná úspěšní v jakémkoliv jiném povolání, kde se vyžaduje důvtip a flexibilita. Film nasadí svižné tempo, nechybí napínavé, akční situace ani vtip. A navíc, trojici lupičů-gentlemanů, kteří jen měli trochu smůlu a vlastně si ani trest nezaslouží, představují Tomáš Hanák, Ondřej Vetchý a Michal Suchánek. No zkuste jim nefandit.

Jenže po chvíli se zdá, jako by autoři váhali, co vlastně točí: Akční detektivku? Černou komedii, v níž zavládne nadsázka a humor? Příběh s psychologickými parametry? Proč ne, vždyť jeho hrdinové mají sice svéráznou, nicméně vcelku akceptovatelnou čest v těle a váží si přátelství. Ke všem možnostem je nakročeno, a přece se vyprávění náhle utopí v meditacích, rozsáhlém plánování a simulování akčních situací u počítače, posléze v exteriérech a hotelu atraktivního přímořského letoviska. Citelně tu chybí svorník, který by udržel sled loupežnických historek i rodinných a společenských situací pohromadě. Rozhodnější přístup, volba žánru a hlavně žánrová důslednost by to přitom patrně dokázaly. Ostatně to platí i pro charakteristiky a herecké ztvárnění některých postav, například: za očistec, který jeden z hrdinů prožívá s nesnesitelnou tchýní, by zasloužil dlouholeté bezstarostné prázdniny na Kanárech; jenže zkarikované režijní i herecké pojetí tchýně se značně vymyká ostatním. Jako z jiného filmu zase působí motiv výchovné „odplaty“ v podobě adopcí na dálku, jinak sám o sobě docela vtipný. A z dalšího filmu zas doputovaly náznaky spojení jednoho z hrdinů se zahraničními mafiemi.

Prachy dělaj člověka jsou možná nadějným, ale zatím jen velmi skrovným vkladem do příštího, zdařilejšího krimi projektu. A kdoví, možná pod ním budou podepsáni stejní autoři.

AGÁTA PILÁTOVÁ