číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobř

Šedesátá léta - euforie a rozpuk života

Před nedlouhým časem jsme v této rubrice přinesli anketu několika dříve narozených osobností z oblasti z české kultury, které vyjádřily svůj vztah k době, resp. hudbě šedesátých let. Tento článek na ni volně navazuje, přičemž respondenty reagujícími na různě formulované otázky jsou umělci těsně spojení se světem hudby, ovšem generačně mladší. I v jejich osobně pojatých reminiscencích a impresích, které postupně obohatily pravidelný vzpomínkový pořad Staří, ale dobří (každou sobotu na ČRo 2 - Praha v 16.30) se zrcadlí šedesátá léta.

Vyhnula se vám v době raného mládí, tedy v šedesátých letech, populární hudba?

Odpovídá Jiří Pavlica, primáš Hradišťanu:
To v žádném případě. Zaujaly mě písničky, které se tehdy strefily do mého citového rozpoložení. Byly to písničky Pavla Nováka, Petra Nováka, Petra Ulrycha, s nímž jsem pak i hrál. A zcela jistě mě celkově oslovili Beatles. Obecně na mě šedesátá léta dodnes ve vzpomínkách působí nádhernou euforií, která se dá shrnout pod slogan „pražské jaro“. Bylo mi tehdy okolo třinácti let, ale zdálo se mi, že všechno okolo krásně kvete a voní, děvčata jsou stále hezčí... Osobně jsem konec šedesátých let intenzivně prožíval jako rozpuk života.

Přezpíval jste starý hit Neila Diamonda Girl, You‘ll Be A Woman Soon. Vyplývá z toho, že máte k éře šedesátých let přátelský vztah?

Odpovídá Daniel Hůlka, zpěvák:
Samozřejmě, k této éře mám vztah velmi dobrý. Měl jsem i období, kdy jsem upřímně litoval, že jsem se nenarodil o dvacet let dříve. Byla to neskutečně kreativní doba, a to nejenom v hudbě. Mám pocit, že bych se do nich svým naturelem docela hodil, že jsem takový „šedesátoletní“ typ, ale - bohužel, narodil jsem se později.

Jaký moment rozhodl o vašem budoucím hudebním zájmu? Co šedesátá léta?

Odpovídá Ondřej Havelka, zpěvák, kapelník a herec:
Těch klíčových impulsů bylo více. Měl jsem starší sestru, jejíž zájmy jsem jako kluk sdílel. Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, tak jsem spolu s ní dostal sadu malých semaforských desek, starých pětačtyřicítek, pod vánoční stromeček. Ty šlitrovské reminiscence na starý jazz a dixieland byly pro mě asi první připomínkou tohoto druhu hudby. Potom jsem si velmi oblíbil Ježka s Voskovcem a Werichem. dalším výrazným impulsem byla deska australského dixielandového orchestru Graema Bella, kterou táta jednou přinesl domů. Jak jsem postupoval životem, tak jsem si sám obstarával dostupné nahrávky starých bluesmenů a jazzmenů. No, a nesmím zapomenout, že důležitým inspiračním pramenem pro mě byla Ypsilonka, která se vracela ke starým českým swingovkám, k těm hezkým i k těm pokleslým. Ale určitě nejpodstatnější bylo pro mě setkání s Pavlem Klikarem, který mi poskytl nahrávky ze svého archivu. Pak jsem definitivně podlehl kouzlu této hudby. Pokud bych se měl však ještě vrátit k šedesátým letům, musím přiznat, že v jednu dobu všechno překryly zvuky kytar a britských rhythmandbluesových kapel v čele s Cream.

Říká vám něco populární hudba šedesátých let?

Odpovídá Bára Hrzánová, herečka a příležitostná zpěvačka:
Odpovím prostřednictvím nedávného zážitku. Nedávno jsme poslouchala rádio a tam hráli největší pecky Marty Kubišové. A byla jsem zase velmi okouzlena a přemýšlela, co mě na tom tak bere. Ty texty jsou dobré, i když žádný zázrak. Obtížně se to vysvětluje. Je to normální popík, ale má to takovou šťávu a náboj, že i dnes z toho člověk má husí kůži.

Z některých vašich písniček cítím inspiraci šedesátými léty. Co podle vás vyvolává módní vlny zájmu o určitá odbobí?

Odpovídá Jiří Macháček, herec a zpěvák skupiny MIG 21:
Jsem vlastně dítě šedesátých let, vždyť jsem se narodil v roce 1966. Mám rád poetiku té doby, ale stejně tak jsem se jí nabažil, když přišla retrovlna šedesátých let. Pak se objevil comeback sedmdesátých let, to jsem si také s chutí užíval. A co ty módní vlny způsobuje? Když něco zůstane chvíli u ledu, tak to má na sobě takový zašlý pel. A pak někdo přijde a zjistí, že je to jako by nové. Někomu to zase připomene sentiment mládí. Tyhle věci potom hrajou zvláštním způsobem dohromady.

Řešil jste jako syn úctyhodného hudebního skladatele dilema, zda se budete věnovat vážné, nebo populární hudbě? Ovlivnila vás nějak muzika šedesátých let?

Odpovídá Marek Eben, herec, moderátor a zpěvák:
Já jsem toto dilema neměl. Věděl jsem, že nebudu dělat vážnou hudbu. Když máte v rodině někoho, kdo to umí moc dobře, tak je docela obtížné se do toho také pouštět. Navíc jsem byl obklopen pianisty a pochopil jsem, že být koncertním hráčem na klavír je dosti stresující povolání. Ale já jsem studoval hudebně-dramatické oddělení na konzervatoři, takže jsem o hudbu nepřišel. Měl jsem dva roky povinný klavír a dva roky povinnou kytaru, kromě toho zpěv, šanson, melodram. Účelem tohoto oddělení bylo vychovat herce, kteří by byli schopni zpívat i v muzikálu. Proto se mi tento obor líbil. Říkal jsem si: buď budu dělat muziku, nebo herectví. A nakonec to tak přesně dopadlo. Až do roku 1983 si lidé mysleli, že jsem folkař. Potom jsem možná už byl vnímán spíše jako herec nebo moderátor. Zkrátka, různě se to v mém životě přelévalo. A k těm šedesátým letům: to je moje dětství a vlastně i mládí. Tehdy jsem vyrůstal, takže hudba té doby je mi bytostně blízká. Je toho hodně, o čem bych rád mluvil, ale teď mě třeba napadá folk-rocková superkapela Crosby, Stills, Nash and Young, jejíž vliv - kromě jiných inspirací - je možná cítit i na posledním albu skupiny Bratři Ebenové.

JIŘÍ KASAL