číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Pořiďte si

Šansony a recitály Hany Hegerové

Velká část článků, které v posledních letech vyšly o právě jubilující zpěvačce Haně Hegerové, končila úsečným sdělením, že první dáma českého šansonu přemýšlí o albu nových písniček. Je potěšitelné, že sama interpretka i v aktuálním televizním dokumentu Jana Mudry (viz recenze na str. 21 tohoto čísla TR) zopakovala své odhodlání nové, nikoli pouze koncertní album natočit, ovšem kdo ví, kdy se tak při její vyhlášené náročnosti na kvalitu hudby a zvláště text skladby stane. Letos se Hegerová po letech vrátila pod křídla vydavatelství Supraphon, které vedle dalších výběrových CD (Můj dík - soubor písní s texty Pavla Kopty, 2CD Všechno nejlepší) znovu vydalo i její řadová alba z šedesátých a sedmdesátých let. Kvalitnější zvuk, ale i buklety s texty (ne všech) písní jsou dobrými důvody pro investici, byť skalní příznivce Hany Hegerové tato CD ničím nepřekvapí - bonusy tu scházejí. Přesto tyto reedice rozhodně stojí za připomenutí.

Nejstarším záznamem, který Supraphon v remasterované podobě posluchačům znovu zpřístupňuje, je Hegerové debut Šansony z roku 1966. Zpěvačka měla v době vydání své první dlouhohrající desky za sebou již osm úspěšných let v Divadle Rokoko a v Semaforu, kde si pozvolna budovala kvalitativně nesmírně vyrovnaný repertoár, skládající se jak z převzatých písní francouzské provenience, tak z původních skladeb tehdy začínajícího Petra Hapky na texty Petra Rady, ale i z „příspěvků“ proslulé dvojice Šlitr - Suchý. Dramaturgicky však Šansony vycházejí z recitálu H & H ‘65, který zpěvačka ve spolupráci s Miroslavem Horníčkem a v režii svého osudového partnera Jána Roháče uvedla v Semaforu. Desku otevírá Jaromírem Vomáčkou přetextovaný tradicionál That Lucky Old Sun, který Hegerová zpívala už koncem padesátých let v bratislavské Tatra revui. Následují Madony na kolotoči, Suchého Blázen a dítě, židovské písně s texty Pavla Kopty, skladby Charlese Dumonta a silná trojice Obraz Doriana Graye - Píseň o malíři - Kázání v kapli Betlémské tandemu Hapka - Rada. I po čtyřiceti letech jde o vynikající album.

Oproti Šansonům působí Recital (1971) poměrně nenápadně. Vysvětlení se nabízí: léta mezi první a druhou deskou strávila Hegerová převážně v zahraničí. V letech 1967–1969 byla na stáži v pařížské Olympii, mekce francouzského šansonu, ale často účinkovala i v západním Německu, kde o písně v jejím podání (a v němčině, která zpěvačce, podobně jako francouzština, velmi šla) stály i renomované gramofirmy. Na nové písně tak zřejmě nezbýval čas, navíc přišla okupace Československa a v období počínající normalizace měli autoři jiné starosti, nežli psát Hegerové „na tělo“. Album Recital proto stojí na převzatém repertoáru (Charles Aznavour, Kurt Weill) a zejména na slovenských lidovkách, přičemž původní písně (mj. Hostinec U dvou srdcí, Lipicáni) nenabídly šansoniérce takovou příležitost, aby je proměnila v „klasiku“.

Návratem na výsluní (nikoli však do přízně mocných) byl naopak Recital 2 z roku 1974, opět prověřený jevištní podobou - tentokrát v Divadle Na zábradlí a v režii Ladislava Fialky. Mezi Hegerové textaře se tímto albem zařadil i Zdeněk Rytíř, na jehož slova složil Petr Hapka další dva ze svých mistrovských kousků, rámujících nahrávku: melancholický Penzion na předměstí a tíživý Rozvod. Přispěli další osvědčení spolupracovníci: tři texty tu má Pavel Kopta (vzpomeňme Surabaya Johnny Kurta Weilla), Jiří Suchý napsal i otextoval Rámusy blues, jeho bratr Ondřej geniálně převedl do češtiny Okudžavova Váňu i francouzskou lidovku Giroflé Giroflá (Buďto ty, anebo já). Dalším drahokamem Recitalu 2, ještě přesvědčivější a sevřenější kolekce, než je Hegerové výjimečný debut, je pak Hapkovo zhudebnění Svatební písně Jaroslava Seiferta. Právě toto album definitivně potvrdilo, že v Československu působí jedinečná výrazová interpretka, sloužící vždy a za všech okolností textu písně.

Supraphon přichystal i reedice dalších dvou studiových nahrávek Hany Hegerové: také texty Pavla Kopty zvěčněný titul Lásko prokletá a desku Potměšilý host, jímž na konci osmdesátých let Petr Hapka a Michal Horáček už poněkud zapomenutou interpretku opět umělecky probudili. O těch zase někdy příště.

MILAN ŠEFL