číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Titulní rozhovor

Jan Němec, filmový režisér

Když vám letos na závěrečném večeru karlovarského festivalu předávali Křišťálový globus, odcházel jste z pódia s prohlášením: za dva roky tu chci stát jako vítěz soutěže. Jak své předsevzetí naplňujete?

Hodně pracuju, abych to opravdu dodržel. Ale myslím, že i tak jsem jedním z nejplodnějších českých filmařů: za čtrnáct let, co jsem zpátky v Česku, jsem natočil pět nebo šest celovečerních filmů. Někteří přátelé mi to ale začínají vyčítat. Včetně dlouholetého kamaráda a spolupracovníka Mirka Ondříčka: Honzo, neměl bys svůj talent rozmělňovat, pořád děláš jen takové střípky, říkal mi.

Jak to myslel? Vždyť ty vaše „střípky“, třeba Toyen, jsou velmi úspěšné a získávají ceny na festivalech.

Proč prý nedám dohromady opravdu velký film, který má začátek, prostředek i konec. A má pravdu! Jenže na pořádný film musíte mít hodně peněz, což není jednoduché.

Nízkorozpočtové filmy, které jste v posledních letech dělal, jsou určitě ekonomicky i producentsky schůdnější.

Jsou, ale zatím s nimi končím. Píšu teď dva scénáře úplně jiného typu. Měly by to být filmy s velkým příběhem, se skvělými herci a odehrávat se v zajímavém prostředí. Oba scénáře budou hotové do konce roku. Pak přijde proces shánění peněz. Takže kdyby to vyšlo, teoreticky by do dvou let jeden z nových filmů mohl být na festivalu.

V Karlových Varech?

To je ještě otázka. Kdyby byl tak dobrý, jak si ve své nafoukanosti myslím, možná by o něj mohli mít zájem i jinde, třeba v Benátkách, Cannes, nebo v Berlíně. Karlovy Vary jsou sice moc milý festival a jsou tam na mě hodní, ale - jak bych to řekl - tržní, nebo řekněme komerční hodnota ceny z jiných festivalů je přece jen vyšší...

Že zrovna vy máte smysl pro komerci!

No, zatím se to moc neprojevovalo, ale chtěl bych mít. Asi takový, jaký měl Stanley Kubrick. Zrovna nedávno jsem se díval v televizi na moc hezký dokument, který o něm pojednával, a napadlo mne, že my dva máme vlastně mnoho společného. Taky si o sobě myslím, že jsem filmový génius a připadám si osamocený jako on, podobně jako on chci, aby každý můj film byl úplně o něčem jiném než ten předchozí. A pořád mě napadají nové věci. Tím myslím filmové „vynálezy“ a nápady. Jsem i dobrý fotograf - jako byl Kubrick v začátcích své kariéry. Ale chtěl jsem vlastně říct něco jiného: Kubrickova prestiž byla založena na tom, že jeho filmy byly umělecké a zároveň velice úspěšné. Kdyby se mi tohle na stará kolena povedlo! Stojím o vyprodaná kina doma i ve světě.

O vás se ovšem soudí, že bez ohledu na komerční úspěch či oblibu u diváků tvrdošíjně jdete za svým záměrem, za vlastní představou.

Podívejte, když vím, že výsledek díla bude komorní, například smyčcový kvartet nebo knížka básní, pak je blbost dělat ústupky a přizpůsobovat se. Pokud by ale výsledkem mohla být velká symfonie typu Novosvětské, nebo vokálně instrumentální dílo jako je Mozartovo Requiem, pak má smysl uvažovat i v těchto rovinách.

Přemýšlel jste vůbec někdy dřív o komerčním filmu?

V osmašedesátém roce, ještě před okupací, jsem uvažoval o tom, že přestanu dělat pouze „malé české“ umělecké filmy. S Václavem Havlem jsme napsali scénář k filmu s předpokladem velké mezinárodní koprodukce. Měl to být komerční velkofilm, něco jako Bonnie a Clyde, a odehrávat se měl v různých koutech světa. Nebýt sovětské okupace, tak ten film byl natočen a žije.

A byl nějaký váš projekt pro „široké publikum“ realizován?

Samozřejmě, já byl první, kdo u nás dělal televizní „minimuzikály“ s Karlem Gottem a Martou Kubišovou. Byl jsem jedním z vynálezců formátu, kterému se pak začalo říkat videoklip. Předtím se zpěvák jen postavil na pódium a kamera ho snímala, jak dělá kašírované pohyby před špatně namalovanými kulisami; já to dělal tak, aby to byly filmy. Měly velkou sledovanost, líbily se nejširšímu publiku. A přitom jsem neslevil ze svých nároků, nedělal jsem žádnou estrádu.

Jsou témata vašich připravovaných projektů pro velkofilm vhodná?

Mluvím-li o velkofilmu v Česku, míním tím, že rozpočet nebude šest, ale čtyřicet milionů korun. A to je ve světových měřítcích pořád ještě velmi levné, vlastně zanedbatelné. Pokud jde o námět, ta první story je moje osobní kronika z 21. srpna 1968. Hrdinkou je nejkrásnější česká holka, kterou tato země přivedla na svět. Dejte dohromady Bardotku se Sophií Lorenovou, do toho tanky v Praze před rozhlasem - a víte o čem mluvím.

Chcete se někdy vrátit ke spolupráci s Václavem Havlem?

Jestli chci? Už jen ta myšlenka mě vzrušuje! Story, na které jsme spolu tehdy dělali, byla o tom, jak si stárnoucí nemocní vladaři se starým, nefunkčním srdcem najmou vrahy, kteří zabíjejí intelektuálně vyspělé mladíky, aby těm vladařům prodloužili život. Dnes je ovšem ironie v tom, že Václav Havel, člověk, kterého vážím snad nejvíc ze všech lidí na světě, patří nyní k té skupině privilegovaných...

Kde na své velké projekty získáte finanční prostředky?

Za jeden ze scénářů jsem dostal od nadace RWE & Barrandov Studio ocenění. Dohoda mezi námi zní, že když se jim bude finální verze líbit, seženou na to peníze - mluvím stále o oné v podstatě nevelké částce několika desítek milionů. Pořád si myslím - třeba jsem naivní, nebo moc velký optimista -, že jsou u nás slušní lidé, v tomto případě slušní kapitalisté, kteří mě podpoří. Proč by firma vykazující zisk mnoha miliard, nemohla dvacet nebo čtyřicet milionů pustit do filmu? Vždyť je to jen nepatrný zlomek nejen jejich rozpočtu, a i jejich sponzorských aktivit. Mluvím ovšem o solidních kapitalistech, ne o tunelářích, kteří sice mají neskutečné peníze, ale já bych je ani neoslovil.

Najít spolehlivého sponzora nemusí být zas až taková výjimka.

Víte, jak se stalo, že mohl být natočen Sladký život? Produkčně a rozpočtově šlo tenkrát o něco docela jiného, než co Fellini do té doby dělal - o padesátinásobek nákladů jeho dosavadních filmů. Ani producenti, jako Laurentis a Ponti, na to neměli, a tak mu řekli: jdi za Rizzolim! To byl tehdy velký nakladatelský magnát. Traduje se, že Fellini za ním skutečně šel a řekl mu: chci dělat film a potřebuji na něj peníze. A Rizzoli se jen zeptal, o čem ten film bude. O hříšném životě současného Říma, odpověděl Fellini. A kolik na to potřebujete? Milion dolarů. Což byly na tu dobu strašný peníze. A Rizzoli se rozloučil: fajn, od zítřka budou peníze poukazovány na konto vaší společnosti. A bylo to.

Patříte k umělecky plodné generaci, pro niž se v české kultuře ustálilo označení Šestatřicátníci: Václav Havel, Jiří Kuběna, Věra Linhartová a mnozí další. Jak toto společenství funguje?

Ale to je jen legenda a mýtus, ve skutečnosti nic takového neexistuje! Většinou se známe jen letmo nebo vůbec ne, žádné generační spojenectví mezi námi není.

Ale s Václavem Havlem se znáte dobře, ne?

To je něco jiného, jsme příbuzní. Naši rodiče byli bratranci a rodiny si byly dost blízké, často se navštěvovaly. Václav byl vždycky ten hodný, slušný, pěkně oblečený, každého zdravil a nosil bílé punčošky. Já byl vždycky ten špatnej, nevychovanej. Václav si tu slušnost zachoval. Občas mi říkal: Honzo, ty nemáš úctu k ženě, cpeš se do dveří jako první, nepomůžeš jí do kabátu... Jenže já to nebral. Proč někdo nepomůže do kabátu mně, smál jsem se mu.

V šedesátých letech jste vstupovali do českého filmu jako silná tvůrčí skupina - legendární nová vlna, spřízněná většinou nejen generačně, ale i názorově a programově. Co vás spojilo?

To je jednoznačné - přece FAMU. Pomohla tomu tehdejší atmosféra školy. Za vlády bolševika to bylo velmi liberální instituce, nepoznamenaná ideologií, nebo jen málo. Brali tam bez ohledu na kádrový profil a prospěch na střední škole, marxismus se sice vyučoval, ale nikdo na něj nechodil. Viděli jsme všechny západní filmy, které se vůbec nepromítaly v kinech. Ovzduší jako na Sorbonně - zkrátka atmosféra naprosté svobody. A když byla možnost dělat filmy, dělali jsme je, prostě jsme se neflákali. Však taky našimi vzory byli nejlepší světoví filmaři, jejichž filmy jsme znali ze školy; není divu, že jsme se i my chtěli dostat do první ligy. A ještě bych dodal, že když jsme byli mladí, spolupracovala s námi parta lidí spřízněných profesí, třeba spisovatelé Kundera, Hrabal, Lustig, Škvorecký a jiní. Ne že by se jejich scénáře pouze adaptovaly, ale oni s námi na nich spolupracovali, byli u toho.

Už léta na FAMU vyučujete. Dá se tehdejší atmosféra srovnat s dnešní? Nedá. Ale víc mi vadí, že dnešní studenti nemají ctižádost dobýt svět.

A ostatní filmaři ji mají?
Ani u řady svých kolegů nevidím tendence vyrovnat se s tím, co je ve světě. Všichni si stěžují, že za patnáct let nebyl žádný z českých filmů v Cannes, v Benátkách ani v Berlíně. Ale to je přece tím, že se tam ty filmy vůbec nehodí, nemají světu co říci. Jsou takové - nevím, jak to nazvat, snad maloměšťácké. Témata ani prostředí, kde se odehrávají, nic zajímavého ani aktuálního nepřinášejí.

Myslíte, že to platí obecně? Viděl jste třeba Štěstí Bohdana Slámy?

Jistě, Štěstí je naprostá výjimka. Bohdan Sláma taky. Ten do toho soudku vážně nepatří. Možná je to tím, že žije na venkově se svou početnou rodinou, není to lev pražských salónů, nedělá reklamy, nestal se tváří žádné banky, není na prvních stránkách časopisů.

Zdá se vám tedy, že je český film v krizi?

Podle mne je příliš malicherný, zapadl do průměrnosti. Často jde spíš o televizní inscenace. Jako filmař přece musím chtít, aby to, co dělám, šlo vyjádřit jedině filmem, nebo aspoň nejlíp filmem. Dovedete si představit Kubrickovu Vesmírnou odysseu jako román na pokračování? Neexistuje! Připadá mi, že zmizel zájem o filmovou řeč. Když se dá film vyprávět jako novela nebo televizní inscenace, je totálně zbytečný.

Jak si vysvětlujete zajímavý fenomén, že vaše filmy, starší i nové, jsou tak úspěšné u současné mladé generace?

Asi lidi cítí, že je v nich náboj. Že chtějí být nezávislé na establishmentu. A o to mi vždycky šlo. Oslava nezávislosti individua se líbí v každé době, zejména mladým lidem. Třeba Toyen je ve filmových klubech jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů vůbec, i když se uvádí v omezeném distribučním okruhu. Pro mne je to důkaz, že lidi nepodlehli mediálnímu vymývání mozků.

Ve svých filmech jste se někdy objevil i jako interpret či komentátor.

To byla většinou jen výpomoc, abych ušetřil. Ale svou profesionální kariéru jsem opravdu začal jako herec - v hlavní roli prvního hraného filmu Františka Vláčila, v povídce Pronásledování. Tu roli měl původně hrát Slovák Ivan Mistrík, ale onemocněl a film by musel být o rok odložen. V té době jsme se potuloval po Barrandově jako asistent Martina Friče, a v kantýně, kde Vláčil zasmušile řešil odklad filmu, potkal mne. A za tři dny už jsme jeli točit na Šumavu. Můj život to velmi pozitivně poznamenalo, protože jsme se s Vláčilem sblížili. Později mi tu pomoc vrátil: bez něj by v podstatě nevznikly Démanty noci, Vláčil se za ten film postavil.

Ke svým filmům píšete i hudbu...

Hudba je odjakživa moje velká láska, chtěl jsem ji dělat daleko dřív než film. Od dětství jsem se učil hrát na klavír a na klarinet, dostal jsem se jsem na docela slušnou úroveň; ještě jako středoškolák jsem hrál s Honzou Hammerem, Rudlou Daškem a Honzou Konopáskem, později světově uznávanými profesionály. Před maturitou jsem se rozhodoval, jestli mám studovat muziku, ale nakonec jsem se rozhodl pro film. Pak jsem se ke své zálibě vrátil a pro několik svých filmů zkomponoval hudbu, například do Nočních hovorů s matkou a Krajiny mého srdce. A taky jsem si ji sám nahrál. I když mi řada hudebních profíků říká, proč si kazím hezké filmy příšernou hudbou, stejně si myslím, že k nim nějak patří.

Máte pocit, že nejdůležitější film vašeho života je ještě před vámi?

Samozřejmě! Jinak by to pro mne nemělo smysl. Rád bych citoval mého oblíbeného autora Wiliama Faulknera, z něhož jsem načerpal i svou filmovou metodiku a celý život jsem inspirován jeho knihami. Řekl krásnou větu: Každé moje dokončené dílo je jenom pomníkem mého naprostého ztroskotání. To je pravda: vždycky, když je věc hotová, zjistíte, co všechno jste udělal špatně.

Otázku o své malé dcerce jste mi zamítl, aspoň mi tedy řekněte, jaký je váš nejoblíbenější film.

Nejčastěji se vracím ke Godardově filmu U konce s dechem. Cítím v něm spřízněnou duši, hodně mi dal i pro mou praxi. Je to film o zločinci, ale hlavně o energii a o přežití. Díky Godardově filmařské energii jsem dosud dech neztratil.