číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea

ZKRAJE TÝDNE

Historie zastřená i objevená

Četl jsem v polovině října v Lidových novinách kritickou stať o poučení, jaké izraelský stát vyvozuje ze zkušenosti holocaustu. Autor, profesor Karlovy univerzity, dal svůj postoj najevo prostřednictvím zahraničních autorů blízkých jeho náhledu. Cituje jejich soudy o „kultu holocaustu“, „prodávání holocaustu“, „průmyslu holocaustu“, „mytizaci holocaustu“, zvýrazňuje jeho skupinové „partikulární“ židovské nazírání. To prý vede k pocitu morální nadřazenosti Židů a Izraelců, jejich agresivitě a pošlapávání práv jiných. Text sugeruje, že Izrael lživě interpretuje zkušenost holocaustu, jako by se bránil opakovanému pokusu o vyhlazení, zatímco ve skutečnosti válčí o uloupená území.

Byly doby, kdy svět s pochopením přijímal, že základním židovským poučením z vyvraždění dvou třetin evropské židovské populace v době nacistické zvůle je „nikdy více“. Že by se na toto poučení mělo rezignovat v době, kdy mnozí z nejbližších sousedů Izraele stejně jako prezident velké země usilující o jaderné zbraně otevřeně vyzývají ke zničení židovského státu, je pozoruhodný intelektuální posun od skončení války. Holocaust již není jen popírán, zpochybňován či relativizován extremisty, ale nejnověji v akademickém diskursu obracen proti těm, kdo ho přežili, a jejich potomkům.

Shodou okolností pár dní po publikaci onoho článku v Praze proběhla historicky vůbec první konference o boji a odboji československých Židů za druhé světové války. Zatímco profesor Karlovy univerzity objevoval pro čtenáře celostátního deníku, jak Židé a Izraelci zneužívají holocaustu, informace o židovských vojácích a odbojářích zůstává, žel, pro většinu veřejnosti objevem v pravém slova smyslu. Ví-li se totiž něco o židovském osudu za druhé světové války, tedy právě o holocaustu: ponižování židovských obyvatel, konfiskacích jejich majetku, ghettech, deportacích, plynových komorách. Že však Židé také bojovali? Že nešli „jako ovce na porážku“, jak jim bylo občas s despektem připomínáno?

Ve světle dovedností, jaké lidstvo zvláště v minulém století nabylo při zotročování a masovém vraždění civilního obyvatelstva, je sama výtka z „židovské pasivity“ vůči všudypřítomné ozbrojené moci zle zaujatá. Co víc: je i nepravdivá, což například dokazují právě českoslovenští Židé. Konference, která se věnovala i jejich aktivnímu odporu proti nacismu, více než jasně ukázala, že Židé - naši spoluobčané - se za poslední světové války nestali jen trpnými oběťmi hitlerovského násilí. Opouštěli okupovanou vlast mezi prvními s vidinou boje za svobodné Československo - demokratickou zemi s masarykovským étosem. Našli bychom je mezi letci v Británii, v jednotkách na východní frontě, na Blízkém východě, v partyzánských oddílech i v domácím odboji. Bylo jich na pět tisíc - statečných mužů a žen, kteří za svou odvahu a oddanost Československu platili ve velkém množství vlastními životy. Stačí zmínit památnou bitvu u Sokolova v březnu 1943: více než polovina vojáků, kteří zde coby českoslovenští vojáci vítězně bojovali s nacisty, byli Židé…

Je zahanbující, když je nutné ještě za života pamětníků připomínat ty nejzákladnější charakteristiky židovského příběhu za druhé světové války i jeho dnešní souvislosti. Jako by bylo třeba dokazovat, co je zřejmé: tu že zvláště na Blízkém východě je nemálo těch, kdo se cítí být inspirováni hitlerovskou genocidou Židů, tu že Židé dokáží bojovat nejen za svobodu svou, ale i jiných.

Takovéto ochromení v paměti i soudech není právě potěšujícím zjištěním.