číslo 45

vyšlo 30. 10. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

O třech otloukaných pilířích

Prastará moudrost, podepsaná jménem Ciceronovým, říká, že „stát musí být přece takový - a takovým ho udělá nestrannost soudů -, aby provinilci nechyběl žalobce a člověku nevinnému aby žalobce nemohl uškodit“. Prosím, přečtěte si ty řádky ještě jednou, pomalu, a zamyslete se nad nimi! Jsou totiž pro naši současnost víc než důležité.

Nemálo občanů má pocit, že kolem našich bezpečnostních služeb, kolem policie, státního zastupitelství a soudů, není něco v pořádku. Ale je to věc natolik složitá, že důležité informace kolem toho lidem unikají, zůstávají bez povšimnutí, a jejich skutečný význam jim proto ani nedochází. Je to také tím, že málokterý novinář je v této věci kvalifikovaný. A zpravodajství, dokonce rádoby pátrací reportáže, se často vyznačuje neznalostí či zaměňováním výrazů z právnické terminologie. Nejčastějším je nepochopení - kdo je podezřelý, kdo obviněný a kdo žalovaný. Takové reportáže se obyčejně také brodí nejasnou argumentací a kolorují zbytečnostmi, jako je třeba klepání na dveře, které nikdo neotevírá. Obrovským proviněním médií je rovněž to, že při informacích o rozsudku neříkají to nejdůležitější - důvody, proč byl vynesen právě takový, a ne jiný. A přece prostředkem výchovy lidí k právnímu státu je rozumět rozsudkům nad provinilci. To dává normy chování, a to vzbuzuje či nevzbuzuje důvěru ve spravedlnost. Bohužel tento trvající stav vede mnohé lidi ke zobecňování, že policie a soudy nejsou zatím institucemi, na které by se dívali s důvěrou a s jistotou. K tomu přispívá také fakt, že i tyto instituce nejsou imunní vůči korupci, nedůstojnému vymáhání si mimořádných odměn a výsad a také - což v poslední době zvlášť vystupuje do popředí - politickým tlakům.

A přitom už každý žáček školou povinný umí odříkávat, že demokratický stát je opřen o tři principiální a suverénní prvky: moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní. Neproviňujme se vůči nim tím, že zabarvujeme pohled na ně třeba svými osobními zkušenostmi s některým jednotlivcem. Mnohý z nás zná řadu vynikajících a čestných soudců, kvalifikovaných a spravedlivých policistů, a troufám si říci i několik čestných politiků, neoslněných mocí a nezblázněných chamtivostí.

Každá z výše uvedených profesí má své vnitřní zásady a morální principy. Policista nebude vytrubovat, jak pokročilo pátrání, státní zástupce, který případ dozoruje, bude hledět na dodržování zákonnosti, a soudce bere na sebe odpovědnost zvážit provinění a vyřknout trest, nebo prohlásit nevinu. Leccos je dáno zákony, ale jen profesionalitou a citem lze zvážit, co se v určité době může říci veřejně, a co ne. Požadavek naprosté otevřenosti je nesmyslný a může průběh šetření velmi poškodit. Přesto se taková věc u nás v poslední době vydává za důkaz nezávislosti, respektování práv na informace, a tedy demokracie vůbec. Tomu uvěří jen člověk opravdu neinformovaný a dokonce nemyslící. Kde se tahle snaha bere? Je to touha po senzaci, snaha médií být první, kdo přinese takovou zprávu? Je to potřeba politiků používat podezření, ale leckdy i smyšlenky, nepravdy a neověřená osočení k oslabení konkurenta zvlášť v době před volbami? Jenomže v naší zemi jsme, jak to cítí i předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, v permanentní předvolební kampani. A vzhledem k tomu, že sílí volání po předčasných volbách, ještě patrně dlouho budeme. V takovém čase jsou totiž vzájemná trestní oznámení politiků denním chlebem. Jako by soudy neměly dost práce! Jenomže ona jsou vzájemná obvinění a urážky mnohdy takového kalibru, že to v dnešní civilizované době ani bez soudu vyřídit nelze.

Výměna politické garnitury na vládních postech přinesla značné personální změny v mnoha oborech. Přesto, že prezidentem jmenovaná vláda nezískala v Poslanecké sněmovně důvěru, udělala kroky, které rozkolísaly nejen zpravodajské služby, ale vnesly neklid i do státního zastupitelství a soudů. Určitá část ODS je přesvědčena, že během ředitelování Karla Randáka v civilní rozvědce byli na pokyn ministra vnitra Bublana odposloucháváni někteří její politici. Ano, byli, a odposlechy povolil soud, nikoliv ministr. Takže se tak stalo oprávněně. Generál Randák, před nedávnem prezidentem vyznamenaný řádem, byl odvolán. Jako důvod mu bylo sděleno sloučení rozvědky a kontrarozvědky, které ještě není zdaleka propracováno. Randák je naopak přesvědčen, že čím demokratičtější zřízení v zemi je, tím má větší tendenci držet služby odděleně - a lépe je tak kontrolovat. Nevytvořit z nich moloch s obrovskou mocí, jedním vedením, a neplést služby s odlišným posláním. Pokud k takové koncentraci dojde, může se to vykládat i jako snaha posloužit konkrétním politickým zájmům. Jako blesk se zjevila tajná zpráva ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jana Kubiceho. Měla být tajná a byla určena poslancům. Čtyři dny před volbami obvinila tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, ministerstvo vnitra, jeho inspekci i policejní prezidium z ovlivňování vyšetřování - zda organizovaný zločin skutečně proniká do politických struktur. Ještě týž den ji znali novináři a část z ní se objevila na internetových stránkách Českého rozhlasu. Výbuch takové bomby ještě do voleb věštecky předpovídal předseda ODS Mirek Topolánek. Vybuchla i druhá bomba. V září ke Kubiceho zprávě přibyl rovněž tajný dopis šéfa Útvaru zvláštních činností Tomáše Amlera o odposleších ve vyšetřování Kubiceho kauzy. A světě div se, část z něho přečetl dokonce nový ministr spravedlnosti Pospíšil v přímém přenosu televize. V naprostém rozporu se Zákonem o Policii ČR tak začali vysocí důstojníci ovlivňovat politiku. Dokonce v den, kdy byl čten Amlerův dopis, odmítl ministr vnitra Ivan Langer vydat spis v kauze úniku Kubiceho zprávy dozorovému státnímu zástupci Michalu Zachystalovi. S něčím takovým se právníci v demokratické justici ještě nesetkali.

Rozprášena byla i Legislativní rada vlády, která se tvořila patnáct let z odborníků, například profesorů Pavlíčka, Mikuleho či Filipa, naprosto nezávislých na tom, která politická strana povládne. Nahradí je kromě dalších i „člověk ODS“ Marek Benda, muž bez právnického vzdělání. Legislativní rada byla jednou ze záruk, že parlamentu budou předkládány k projednání kvalitní zákony, které nekolidují mezi sebou ani se zákony Evropské unie.

U dobrých zákonů vše začíná. Pro tuto práci si platíme v Poslanecké sněmovně a v Senátu zvolené zákonodárce. Zákony jsou výsostná věc i pro moc výkonnou, ke které patří též bezpečnostní složky, policie a státní zastupitelství. A pak jsou na řadě soudy, poslední pilíř demokracie. Nějak si ty pilíře otloukáme. Lidé by si měli všímat, zda jsou pevné, zda se nepodlamují.