číslo 46

vyšlo 6. 11. 2006

Dívejte se

Touha po majetku zaslepuje rozum

Pondělí 13. listopadu, ČT 2, 21.20

Viscontiho fascinoval pád kdysi mocných společenských tříd. Zanikaly pod tlakem nových adeptů moci, dravějších a bezohlednějších. Jestliže v Gepardu ještě svému šlechtickému hrdinovi propůjčil vznešenost, v Soumraků bohů (1968) už zjišťuje toliko neschopnost a degeneraci. Portrétuje tu bohatou průmyslnickou rodinu Essenbecků, k jejímuž vnitřnímu rozkladu neméně zhoubně přistupuje poddajnost vůči tlakům nacismu, právě zvítězivšího v Německu. Jednotliví členové rodu vykazují až učebnicově rozlišné přístupy - od antifašistického přesvědčení přes aristokratické pohrdání nacistickou lůzou, s níž je v zájmu podniku přesto třeba spolupracovat, až k otevřené kolaboraci. V rámci rodiny svádějí zápas o vedoucí postavení, podněcovaný nacistickými silami - a nezastaví se ani před vraždami. Nikdo se přitom nemůže vymlouvat na nevědomost, každému bylo jasné, oč jde.

Při noci „dlouhých nožů“, která uzavřela mocenské spory mezi nacisty, skončí pod kulkami členové SA včetně jednoho z Essenbecků, jenž vsadil na špatnou kartu. Krachem skončí i ambice technického ředitele Bruckmanna, jenž sňatkem s ovdovělou snachou starého Essenbecka a za podpory nacistů, pro něž se angažuje, chce vstoupit do rodiny. Nakonec se dědicem velkého majetku stává pedofilní zvrhlík, citově ovládaný manipulativní matkou. Avšak uniforma SS mu propůjčí moc i důležitost, opájí se vědomím, že rozhoduje o osudech jiných - včetně matčiných.

Byť se příběh odvíjí zdlouhavě, v některých pasážích dosahuje až uhrančivé působivosti - viz vražednou noc, které předcházela bezuzdná pitka sebejistých aktivistů SA, nebo sňatek zlomených snoubenců, pro něž tento obřad není krokem k vytoužené moci, ale naopak předznamenává jejich násilný konec. Herecké výkony jsou někdy strnulé (Dirk Bogarde v roli generálního ředitele Bruckmanna), jindy až teatrálně démonizované (panovačná matka Ingrid Thulinové). Zbytečná okázalost provází ryzího deprivanta v lidské podobě (pedofilní syn), ztvárněného Helmutem Bergerem. Výstižně zhmotněný svět Essenbecků i do podrobna rozebrané zvyklosti v něm panující (například stolování se mění ve výslovný obřad) dokládají režisérův zájem o každý významotvorný detail.

Soumrak bohů, už názvem evokující wagnerovskou opernost, patří mezi díla, která v nacismu nacházela zvrácenost nejen politickou, ale zejména psychickou a mravní. Rádi pak odpustíme občasný sklon poučovat o sociálním zázemí nacismu, o jeho krátkozraké podpoře velkými průmyslníky a bankéři, které vystrašily ideje komunismu.

JAN JAROŠ