číslo 46

vyšlo 6. 11. 2006

Navštivte

Pavel Brázda - solitér ze staré školy

Myšlenka je to snad paradoxní, snad trochu sofistická, leč vůči Pavlu Brázdovi obdivná: při návštěvě velké výstavní retrospektivy, připravené k jeho osmdesátinám Národní galerií (v autorské a architektonické koncepci dokonce jejím generálním ředitelem Milanem Knížákem), se mne zmocnil ryze pamětnický pocit, že jsem se stal svědkem jakéhosi nedopatření. Že Brázdovo dílo nemá v takové instituci, jakou je (či spíše bývala) Národní galerie, co pohledávat, ne snad proto, že by jejím nárokům nedorostlo, ale spíše naopak, že takováto mamutí instituce ze své podstaty nemůže dorůst oné míry nekonformnosti, jakou tento autor svým životem a dílem naplňuje.

Neboť Pavel Brázda (o rok mladší vrstevník obdobně solitérního, nepřizpůsobivého a zároveň inspirativního Vladimíra Boudníka) obojím ručil a stále ručí za integritu a pravdivost svého umění. Důsledkem této jeho životní volby bylo často umělecké a společenské outsiderství či „postavení mimo hru“ - rozuměj hru, již společenský establishment hraje se svými uměleckými milci o výši honorářů, stejně jako o míru „zasloužilosti“. Zásluhy Pavla Brázdy jsou jiného rodu: týkají se především umění samotného, ale i svobody myšlení bez ohledu na režim (připomeňme zde i jeho aktivitu za časů televizní revoluce roku 2001 na straně „protestující slušnosti“).

Od samých počátků tvorby, tj. od nedokončených studií na AVU a VŠUMPRUM v časech nástupu totalitního režimu, nebyl Brázda svým dílem akceptovatelný (provokací svého druhu je již jeho - z periferních motivů se zrodivší - „surrealismus pro chudé“). Pro jeho výraz typické silné obrysové linie a protikladné kontrasty obrazových ploch od počátku neskrývaly, ba podporovaly přítomnost poněkud subverzívního obsahu, vyjádření hluboce lidského, potažmo sociálního a politického názoru. Brázdova témata jsou přitom nazřena v podstatě poeticky, jakkoli s nádechem ironie, pročež díla z nesurovější etapy budování socialismu prvé poloviny padesátých let lze s nadsázkou charakterizovat jako „magický socialistický realismus“ (Stalinovy závody, Anděl strážník), případně označit - skrze Brázdovu transsublimaci žitého a viděného - za magická i sama, celosvětově upjatá, padesátá léta. A naopak - v časech, v nichž totalitní moc částečně pozbývá razance svých kontrolních mechanismů v kulturně direktivních nárocích, tj. v letech šedesátých a osmdesátých, nemusí autor věnovat tolik umělecké energie obsahové, tj. nejsilněji provokující složce svých obrazů a cele se soustřeďuje na problémy ryze výtvarné, skladebné, koloristické a výrazové, jakkoli se i takováto díla vymykají dobovým nárokům v podstatě rovněž normativních estetik. Právě proto ostatně Brázda mohl anticipovat jak prvky a motivy magického realismu a pop-artu, tak způsob uplatnění seriálních struktur, odvozených z průmyslového prostředí.

Od počátku čtyřicátých let tvořil Brázda v duchu jím založeného uměleckého směru hominismu, jehož ústředním tématem je život velkoměsta a jeho folklór. V tomto smyslu ovlivnil i poetiku výrazu mnohem mladší výtvarné generace (Michal Singer, Viktor Karlík, Jozef Mrva), tj. stal se sám stylotvorným. Brázdovy obrazy, kresby a kresebné cykly ironizují ideologické modly (zde nalezneme jistou míru souznění s literárním světem Egona Bondyho či Ivo Vodseďálka), stávají se výrazem absurdity v její humorné, či spíše tragikomické poloze. Okruh jeho prací rozšiřují i asambláže, reliéfní a strukturální obrazy jakožto individuální, výrazově samostatný ohlas dobového nástupu informelu. Brázdovy nezávislé, „alternativní“ aktivity jej zákonitě koncem osmdesátých let sblížily s okruhem mladých undergroundových autorů, soustředěných kolem Revolver revue. Na jeho osobnosti je oslovilo právě to, co reprezentovala generace „solitérů ze staré školy“ a co se po nástupu postmoderny z umění pohříchu vytratilo: neodvozenost, ignorování uměleckých trendů, ručení si za vlastní životní, občanské a umělecké postoje...

Brázdovo dílo, vystavené ve Veletržním paláci, se ukazuje být překvapivě rozsáhlým i výrazově rozkošatělým. Svou nepodobností čemukoli jinému v českém dobovém výtvarném milieu se do značné míry vzpírá popisným reflexím. Je nutno je vidět. Příležitost k tomu máme do 19. listopadu.

JAROSLAV VANČA