Rozhlas Plus

	číslo 46
	vyšlo 6. 11. 2006 Rozhlas Plus

Život a ...poezie? Sám sebe psát nešťastně šťasten Letošní podzim přivál 105. výročí narození Františka Halase (1901–1949), jedné z klíčových osobností české poezie minulého století. Pouhých osmačtyřicet let bylo mu vyměřeno k životu, selhání srdce udělalo tečku za dílem naplněným však vrchovatě: více než desítka v české poezii stěžejních básnických sbírek, verše pro děti, nepřehlédnutelná řada statí publicistických, scénáře, překlady, veřejná vystupování, obsáhlý korespondenční řetěz vážící ho k mnoha přátelům. Inspirativní radiací své poetiky přitahoval zájem mladých, jako editor poezie v renomovaném nakladatelství pro ně koncipoval řadu Prvních knížek. Byla čest mít ho lektorem, s mnoha z nastupující generace čtyřicátých let se přátelil, s některými až za hrob. Památná báseň po Ortenově smrti v roce 1941 o vyvolání básníkova jména patří k nejsmělejším gestům proti tehdejší totalitní cenzuře… Básníci byli za onoho času skutečnými mluvčími národního svědomí, na jejich verše se netrpělivě čekalo. V době válečné měl každý jinotaj v básni váhu zlaté hřivny. V letech, kdy okupanti vědomě snižovali český jazyk jako druhořadý, sálalo klima čerstvého básnického slova nadějí, že dokud se píše česky, není proč zoufat. František Halas nebyl jediný, kdo tak cítil. Sbírky poezie z válečných let byly obranným valem proti malověrnosti a strachu, že nám bude odebráno to nejcennější. Proto se básníci přirozeně stali reprezentanty národní elity i po Květnu 1945 a jejich postoje k politickému dění byly pro mnoho občanů této země směrodatné. Jak úžasnou mocí disponovala tenkrát poezie - a jak snadno se jí dalo zneužít! To že se tak opravdu stalo, dnes - s odstupem půl tuctu desetiletí - máme bezpečně doloženo a z osudů jednotlivých podílníků tehdejšího literárního spektra, lidských i uměleckých, to vyvěrá více než jasně. Podivně složitý úděl byl přiřčen právě Františku Halasovi. Když ho komunistický ministr Václav Kopecký spolu s Vítězslavem Nezvalem, Ivanem Olbrachtem a dalšími levicovými intelektuály jmenoval vysokým úředníkem na ministerstvu informací (úřad jen názvem zastíral prodlouženou ruku partajního agitpropu), netušil, že jde o osudnou vazbu, z níž bude těžko uniknout. Po Únoru ostatně už v úřadě skoro nefungoval, horšící se stav jeho srdce, časté pobyty v lázních, nemocnicích a na milované Vysočině, kde si už za války stvořil svůj nejmilovanější azyl, do něhož se chtěl vrátit i po smrti - to všechno Halasovi pomáhalo vidět i pod pokličku poválečného tak zvaného budovatelského nadšení, k němuž ovšem paradoxně i on sám markantně přispěl. Lehkou rukou, jak smířlivě poznamenal editor jeho pozůstalosti Ludvík Kundera, zplodil po válce řadu textů agitačních a budovatelských písniček do nekonečna omílaných v tehdejším rozhlasovém vysílání. Nebyl sám… Navíc je zhudebňoval Václav Dobiáš, jeden z předních českých skladatelů, v onen čas rovněž jeho kolega na ministerstvu informací. První poválečná léta prosycená euforií ze skončeného utrpení, bídy a dennodenní přítomností smrti v tolika podobách, to byl živný chléb komunistické ideologie. Program obnovy země, v němž bylo ovšem už populisticky zakomponováno znárodnění, restriktivní vztahy vůči majetnějším občanům, církvi a nepohodlným intelektuálům, nazvali podle sovětského vzoru Dvouletkou a rozjeli neslýchanou propagandu při jejím rozjezdu… V té době František Halas pokládá nejenom sám sobě otázku a co básník? a nemusí dlouho chodit pro odpověď: Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být kůlem vyhlášek / veřejným míněním / nechci být nápovědou / co polyká jen prach / těch jejich komedií/ hraných na márách… Válečné memento, stále živé, nikterak neumenšilo obavy z dění příštích: …byl čas přišitých hvězd / Mařenek zmařených / rozkopaných dětí / Z loňského pláče smích / bez konce huby jsou… Ano, byli tu ONI, a to na obou stranách barikády, v tom je Halasovo vidění nové a vyděluje ho z nadšeneckého poklonkování zaslepeným obdivovatelům Stalinovy říše. Oni ...smlčují hlavní / medují vedlejší / ládují se a počítají / dělají jako by nebyla smrt / jen se na ně podívejte /… Bikini dají do šlágrů… Charakteristika „oněch“ vyplouvá dnes o to zřetelněji, když víme, co následovalo. Dogmatický mstivec Ladislav Štoll si dva měsíce po Halasově pohřbu dovolil ostudně pošlapat básníkovou čerstvou památku vyřazením podstatné části jeho tvorby ze „socialistické poezie“, v níž nechal kralovat S. K. Neumanna a hrstku kádrově prověřených autorů. Na adresu jeho vrcholných sbírek z třicátých let nakydal sentence o tom, že Halas se […] uzavírá do své škeble a zraňován ostrými zrnky reality, které do ní přesto stále vnikají, vylučuje perleťový slovní sliz formalistických „krás“, jež pak lidé druhu Václava Černého a Bedřicha Fučíka (ale i Šalda tu má velkou vinu a bude to třeba ještě ukázat) vydávají za vrcholy poezie, za smysl a poslání poezie… Štollova přednáška, vydaná masovým nákladem vzápětí knižně, ne nepodobna obžalovacímu spisu, byla na chmurném počátku 50. let vyhlášením války všemu, co překáželo ideologům režimu v jejich záměrech podřídit literaturu partajním usnesením. Pochopitelně že vylučovala jakoukoli kritickou odezvu. Pádně však na tato vykalkulovaná obvinění, spřízněná s prokurátorskou rétorikou právě probíhajících procesů, odpověděl už tři roky před tím František Halas ve svém zásadním textu A co básník. V jeho závěrečné sekvenci o smyslu básnické, a vlastně nejen té, ale každé tvorby, čteme: Chci být i kýmsi čten / a pochválen / na světlou památku / až svedu / sám sebe psát / vytržen z Poezie / nešťastně šťasten… Ne tedy šťastně nešťasten, jak se snažili podsouvat rychlovykvašení poúnoroví oponenti, proti nimž nebylo dovolání. Uvážíme-li, že tuto svoji velkou obranu svobody psal na světlou památku, je to báseň-odkaz, jakých je v české poezii nemnoho. Čas - nelítostný, leč nestranný soudce - ji ve všem potvrdil. Už na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956 František Hrubín mohl říci: Josef Hora a František Halas se nedožili. A rubáš, který se tkal na jejich dílo, vetšel a rozpadal se už v tu chvíli, kdy byl tkán, zatímco jejich poezie vrůstala dál do národního povědomí, rok od roku živější a potřebnější, oč papírovější byly teze, které ji chtěly vystrčit jako mršinu někam za zeď národního Slavína. Halas je stále čten a milován: může být krásnější úděl nešťastně šťastné básnické duše? MIREK KOVÁŘÍK Autor připravuje pro Český rozhlas 2 - Praha pořady Poetické nokturno a Zelené peří A co básník Ani k donošení ani k uhlídání to není Hledaje příkaz sluchu nehledám a dech nabíraje dech jen nabírám Zaviním jak tak neštěstí a jak tak radost zaviním tím co si myslím tím v co teď doufám tím s čím si zahrávám až to tam jednou dolehne Jen co to tam dolehne … Co zvedám zaviní čísi pád co upouštím bude mi vzlétnutím Já nejsem už pro zrádné Ozvěny Já pro Hlas jsem pro uši neucpané pro zrcadla oblýskaných loktů ne pro fraky Zatím co tamtěm poskakují ohryzky myslet musím na jablko na velikost obav spíš než na malost jistot … Kručí to ve mně děsem a nic není po ruce ... Pták hlas Pták svoboda Pták prostor Závidím Proti přitažlivosti zemské do výše volím pád daleko odkud spadnout nemajících a levou chci jen psát tygra i s beránkem Ale i verše závidím vědoucí nejsoucí stojí za to pro ně se žrát závistí zrovna tou náručí vody Chci být i kýmsi čten a pochválen na světlou památku až svedu sám sebe psát vytržen z Poesie nešťastně šťasten (úryvky z básně A co básník, psáno 1945-49, vydáno 1957)