číslo 46

vyšlo 6. 11. 2006

Titulní rozhovor

Milada Jonášová,
hudební historička

Mozartovský rok je pro vás zřejmě dost náročný, ne?

Ano, extrémně náročný. Začal už v prosinci minulého roku mou účastí na mezinárodním mozartovském kongresu v Salcburku, pak jsem dokončovala několik mozartovských studií, následovala řada přednášek, psaní programů k mozartovským koncertům... Nyní připravuji s docentem Tomislavem Volkem mezinárodní mozartovskou konferenci, která se uskuteční 27. a 28. října v hlavní budově Akademie věd. Téma zní Bohemikální aspekty Mozartova života a díla. Vystoupí na ní kromě odborníků z České republiky i badatelé z Itálie, Německa, Polska, Rakouska a USA. Pozváni byli převážně ti, kteří se ve svých pracech mozartovským bohemikálním výzkumem již obírali. Organizační a obsahová příprava takové konference není jednoduchá.

Kdy vás Mozartova hudba poprvé uhranula a čím?

Své první vědomé setkání s Mozartovou hudbou si pamatuji velice dobře. V osmi letech jsem od otce dostala k narozeninám magnetofonovou kazetu s nahrávkami „Pražské“ a „Jupiterské“ symfonie v interpretaci Karla Böhma. Tuto kazetu jsem poslouchala stále znova a znova. Jí začal můj vztah k Mozartovi. Následovalo období zahrnující celou základní školu, kdy jsem z rozhlasu nahrávala množství Mozartových skladeb v různých interpretacích; dodnes mám doma desítky krabic magnetofonových kazet pouze s Mozartem.

Jak se od oné doby, kdy jste byla Mozartovou hudbou poprvé uchvácena, změnil váš postoj k ní, co nového jste v ní objevila?

Můj vztah k Mozartově osobnosti a jeho hudbě se prohluboval pochopitelně s poznáváním reálií o jeho životě a díle. Nyní se mozartovským výzkumem obírám v rámci své profese, mám možnost studovat v evropských knihovnách Mozartovy autografy, dobové opisy jeho skladeb, mít doma k dispozici kompletní kritickou edici jeho děl, jeho korespondenci a podobně. Tím se samozřejmě poznání Mozartovy osobnosti podstatně prohlubuje a jeho skladby je pak možné chápat v kontextu jeho života, doby, osobních kontaktů a vazeb.

Čím vaši pozornost přitáhla Italská opera 18. století, která je vaší další specializací?

Obě mé badatelské oblasti jsou propojené: Mozart jako dramatik na italské opeře vyrostl, takže když chcete rozumět jeho operám, musíte znát italské opery před a kolem Mozarta. A když chci navíc jako česká badatelka reflektovat vyspělost pražského publika Mozartovy doby, které na rozdíl od publika vídeňského pochopilo genialitu Mozartovy hudby, musím znát repertoár italské opery v Praze. Právě na ní totiž ona vyspělost vyrostla. Tato oblast bádání byla bohužel dlouhou dobu zanedbávána a její výzkum byl v plném rozsahu umožněn až s otevřením hranic a možností studovat především v pramenně bohatých italských knihovnách.

Nepřitahuje vás ostatně trochu i 18. století samo o sobě?

Přála bych vám zažít třeba představení v barokním divadle v Českém Krumlově. V dílech 18. století, které tam uvádějí, je tolik zajímavých podnětů - ať už jde o jejich hudební, textovou, scénickou, taneční nebo režijní složku - a tolik o své době vypovídají, že nutně vzbuzují zájem o ni. Podobné to je, když posloucháte například koncert v Teatro Bibiena v Mantově a víte, že v této nádherné prostoře kdysi hrál mladý Mozart - již to samo vzbuzuje zájem o hlubší poznání oné doby.

Jak se vůbec člověk stane hudebním badatelem?

Za svoje nasměrování vděčím otci. Když pozoroval, jak v průběhu základní školy horečně poslouchám a nahrávám výlučně Mozartovu hudbu, začal se obávat mé jednostrannosti a rozhodl se, že musím dostávat ke skladbám také výklad. Vzpomenul si, že často navštěvoval přednášky v Divadle hudby, a tam mě také v říjnu 1987 vzal. První velkým zážitkem byla přednáška Tomislava Volka o Donu Giovannim. Dodnes si ten večer pamatuji a ještě dva dny po něm jsem za otcem chodila, aby mi zopakoval detaily, které jsme v Divadle hudby slyšeli. Myslím, že kdo zná strhující mozartovské přednášky docenta Volka, ví, co mám na mysli. Zájem dozvědět se o hudbě víc mě pak přivedl ke studiu hudební historie. Dozvídat se o Mozartovi, Beethovenovi, Smetanovi považuji za fascinující.

Čím se vaše profese liší od pozice milovníka hudby na jedné a aktivního hudebníka na druhé straně?

Rozdíl mezi hudebním vědcem a milovníkem hudby je především v tom, že ten druhý může jít na koncert a oddávat se dojmům, zážitkům, potěšení z poslechu. Hudební badatel musí studovat, kdy dílo vzniklo, v jakém historickém kontextu, jaká je struktura skladby, co vypovídá autograf a podobně. Interpret je zase obvykle naprosto koncentrován na jednu skladbu, kterou má nastudovat a provést, většinou se soustřeďuje na to, aby skladbu technicky bezchybně zvládl a přednesl výrazově. Určitý problém vidím v nepochopení vzájemné vazby profese interpreta a hudebního kritika, v častých kritických poznámkách interpretů na adresu hudebních vědců a kritiků.

250. výročí Mozartova narození je ve střední Evropě slaveno opravdu velkolepě. Nehrozí ale u takových celoročních oslav, že jejich komerční stránka převáží nad kulturní a uměleckou?

Když necháme stranou ty hudebníky, pro které je Mozart především zdrojem výdělku, tak pro mozartovského badatele přináší toto jubileum v řadě publikací a konferencí bilancující pohledy, informace o nových nálezech a někdy i vynikající interpretační výkony. Bohužel u nás se zatím orientují oslavy víceméně komerčním směrem, nemluvě o takových finančně náročných akcích, kulturně zcela podřadných, jako je umísťování balónu představujícího Mozartovu hlavu na okraj Letenské pláně. Jak tahle akce měla přispět k lepšímu poznání Mozarta, skutečně nechápu.

Jak je toto výročí „prožíváno“ v zemích na západ od Rýna a v Americe?

Mé znalosti se - zprostředkovaně - dotýkají pouze Ameriky. Samozřejmě také tam byla nastudována řada nových oper, v březnu proběhl v Claremontu v Kalifornii velký mozartovský kongres. V Americe je v současné době početná skupina mozartovských badatelů, jejichž výzkum se soustřeďuje hlavně na průzkumy v evropských archivech. Dále tam probíhá jeden z největších a nejdůležitějších mozartovských projektů, a to nová revize tematického katalogu Mozartových děl, který v roce 1862 poprvé vytvořil Ludwig von Köchel. Potřeba revize vyplývá z mnoha nových poznatků. Poskytlo je především zpřístupnění veliké sbírky Mozartových autografů v krakovské Biblioteca Jagiellonska v roce 1979, ta byla od druhé světové války nezvěstná. Další nové poznatky přinesl výzkum filigránů autografů, výzkum skic a fragmentů, nálezy dobových opisů a archivních pramenů. Projekt „nového Köchela“ je veden a organizován profesorem Nealem Zaslawem z New Yorku a jeho ukončení bylo zatím stanoveno na období od roku 2008 do roku 2010.

Co z dosavadních plodů mozartovského jubilea vás nejvíc potěšilo, a co naopak zklamalo?

Potěšující je pro mě skutečnost, že se nastudovávají díla, které se běžně v repertoáru neobjevují - to se týká ranných Mozartových oper, jeho fragmentů, duchovních děl a Mozartových úprav děl jiných skladatelů. Pochopitelně je vydáváno mnoho nové odborné literatury, po celém světě se konají mozartovské konference. To vše přináší mnoho nových podnětů. Smutným zážitkem pro mě však byla třeba nová expozice v salcburském Mozartově rodném domě, kterou připravil americký režisér Robert Wilson: v jedné místnosti například shromáždil dobové rytiny Salcburku a všechny je nechal zavěsit hlavou dolů. Co mám na něčem takovém oceňovat, jaký to má smysl? Podobně mě zklamala výstava ve vídeňské Albertině, kde se sice nakupila spousta exponátů, ale jak výstižně napsal jeden z kritiků v německých novinách Die Zeit, působila spíš jako aukční síň, v níž se nabízelo všechno možné, od autografů až po papežský střevíček.

V Salcburku proběhl v srpnu festival, který byl jakousi velkolepou přehlídkou současných inscenací Mozartových oper. Kolik z nich jste viděla a co festival vypověděl o soudobých inscenačních trendech?

Salcburk je pro mě - vedle Benátek - městem, kam se několikrát do roka moc ráda vracím. Bylo to první město na Západě, které jsem čtrnáct dní po převratu navštívila. V roce 2003 jsem tam měla možnost studovat jako stipendiantka Internationale Stiftung Mozarteum, a to kopie Mozartových autografů, dobové opisy jeho skladeb a odbornou literaturu v Biblioteca mozartiana, soustřeďující všechny mozartovské práce z celého světa. Také během letošního léta jsem spojovala výzkum s návštěvou Salzburger Festspiele a projektu Mozart 22, v jehož rámci byla scénicky uvedena všechna Mozartova hudebně dramatická díla. Absolvovala jsem jedenáct představení. Líbilo se mi například nastudování Idomenea, které vynikalo po pěvecké stránce - mimo jiných v něm vystoupili Ramon Vargas a Magdalena Kožená -, a také koncertní provedení téže opery v úpravě Richarda Strausse, rovněž pěvecky skvělé. Protože jsem se v letech 2002 a 2003 Mozartovým Idomeneem v rámci stipendijního pobytu v Berlíně a Salcburku soustředěně obírala (studovala jsem tehdy skladatelův autograf a dobové opisy této opery), bylo pro mě velice zajímavé sledovat Straussův přístup k této Mozartově partituře.

Setkala jste se na salcburském festivalu s něčím, co vám bylo proti srsti?

Jako problematický se ukázal projekt izraelské skladatelky Chaye Czernowinové, která se rozhodla dokomponovat Mozartův fragment Zaide. Nenapsala totiž skladbu navazující na tento fragment, ale rozhodla se mezi Mozartovy árie a ansámbly zařazovat své nově zkomponované scény, plynule navazující na scény Zaidy. Toto představení bylo velice nešťastné také po stránce scénické a režijní. Naopak mě ve velice potěšilo nastudování prvního Mozartova scénického díla Die Schuldigkeit des ersten Gebots, které zkomponoval Mozart v jedenácti letech. Inscenovat nápaditě a vkusně duchovní singspiel, který není založen na dramatickém ději, není pochopitelně tak snadné. Velký úspěch u publika mi pak jen potvrdil, že dnes běžné násilné režijní aktualizace rozhodně nejsou tak nutné, jak se často tvrdí.

Jste tajemnicí Mozartovy obce. Můžete tuto obec a její činnost přiblížit našim čtenářům?

Tuto funkci jsem přijala velice ráda, neboť členkou Mozartovy obce jsem už od třinácti let. Existenci této společnosti považuji za velice důležitý kulturní faktor. Měla by tady přece existovat alespoň skupina lidí, která je schopna navázat na výkon kultivovaných Pražanů z konce 18. století, kteří Mozartovo dílo pochopili už za jeho života a vysoce si je - na rozdíl od ostatních evropských zemí - cenili. Jak jistě řada čtenářů ví, je Mozartova obec od roku 1991 v soudním sporu o navrácení Bertramky s Městskou částí Praha 5, na kterou stát zabavenou vilu převedl. To, že obec nemá pro svou činnost k dispozici prostory Bertramky, těžce omezuje její působení ve společnosti. S vypětím sil každoročně pořádáme Duškovu soutěž pro žáky hudebních škol a konzervatoří v jiných pronajatých prostorách. Letos přitom měla tato soutěž poprvé mezinárodní statut a její vítězové byli pozváni k vystoupení na mozartovských koncertech v Augsburku a v Saské Kamenici. Velice mě těší, že se v obci soustředí také ta hrstka lidí, která se věnuje mozartovskému výzkumu. Všechny, kteří by se chtěli o činnosti Mozartovy obce dozvědět víc, odkazuji na naše webové stránky www.mozartovaobec.wz.cz.

Co říkáte současnému poprasku okolo inscenace Mozartova Idomenea v berlínské Deutsche Oper?

Především je nutno říct, že nejde o problém s Mozartovou skladbou, ale o problém s aktualizující úpravou režiséra. Nejsem příznivcem násilných aktualizací a velice mě ruší, když zpívaný text a děj předváděný na scéně jsou v rozporu. Tito režiséři počítají výhradně s divákem, který textu nerozumí. Každopádně to, co jsem četla v německém a našem tisku o berlínském nastudování, se de facto netýká Mozartovy skladby, ale výmyslů inscenátorů. „Nápad“ inscenátorů dát na scénu židle, na které položí hlavy čtyř představitelů různých náboženství, nemá v Mozartově díle žádnou oporu, nic takového se v něm nenachází. Dále mě překvapilo, že pobouření vzbudila hlava Mohameda, ale neobjevila se žádná reakce na urážející zpodobení hlavy Krista. Nevkusné je pochopitelně obojí.

Jaké práce spojené s Mozartem a jeho výročím vás ještě čekají?

Především organizace konference, o které jsme mluvili na začátku - dopracování vlastních referátů a poté příprava sborníku referátů z konference. Chtěli bychom, aby byly publikovány jak v původních jazycích (angličtině, němčině a italštině), tak v českém překladu. Poté mám rozpracováno několik dalších mozartovských témat, které přinesou nové poznatky a jež budu postupně zpracovávat.

Kterou z Mozartových skladeb máte nejraději?

Tu, kterou právě poslouchám nebo studuji.

A to je?

Opera La clemenza di Tito.