číslo 46

vyšlo 6. 11. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Bez střechy a bez zákona

Pro název tohoto zamyšlení jsem si vypůjčil titulek filmu slavné francouzské režisérky Agnes Vardové. Její film byl citlivou studií životní etapy „dívky na útěku“, jíž je zatím životním cílem sama cesta, neboť je natolik mladá, že všechno, co nám usedlejším život skýtá, ona teprve hledá: lásku, partnera, rodinu, domov. Je, či byla, prototypem všech mladých utečenců, ať už odstrkávaných od bezpečí domova nepochopením rodičů, anebo zas do neznáma tažených ideálem, obsaženým ve vlastním citu, jež jim velí vydat se na v podstatě iniciační romantickou cestu, při níž nenávratně dospějí. To k mládí samosebou patří, takový byl leckdo z nás.

I já jsem ve svých osmnácti zažil takovou iniciaci, počínající krátkodechým dobrodružstvím skoku na jedoucí nákladní vlak a pokračující potulováním se po české krajině. Dokonce jsem tehdy své svobodomyslnosti obětoval záštitu bezpečí maturitního ročníku a zkoušku dospělosti pak musel dodatečně skládat na takzvaném gymnáziu pro pracující. Zpětně vzato: I mé vlastní mládí se tehdy opičilo po dobrodružnějších alternativách života, tedy těch literárně i filmově uhrančivých. Mým ideálem tehdy už nebyla postava francouzského clocharda v nesmrtelném Gabinově podání Tuláka Archimeda. Byli jím hrdinové slavného Jacka Kerouaka, žijící, abych tak řekl: immerwährend on the road, nastejno třeba s ústřední dvojicí stejně slavného filmu Bezstarostná jízda. Samozřejmě, že to celé nebyla než juvenilní ochutnávka onoho života „bez střechy a bez zákona“.

Od té doby uplynulo skoro třicet let. Mé vlastní toulání zatím doznalo proměny v podstatě nedobrodružné putování krajinou. A co se týče světa okolo mne, i fenomén tuláctví se nenápadně proměnil ve fenomén bezdomovectví, beznadějně ztrativší onu původní romantickou tenzi, zároveň s patosem osobní svobody ve smyslu nezávislosti na civilizačním prostoru i čase. Dnešní lidé bez domova se netoulají. Naopak, prapodivnými způsoby usilují o usedlost. Při svých víkendových výletech po pražském okolí (vždycky mne zajímala ona zpustošená krajina na pomezí civilizace a přírody) nacházím v posledních letech stále větší množství bizarních brlohů. Veden nepřekonatelnou zvědavostí, nakouknu někdy i dovnitř. Zatím jsem zaplaťpánbů nenašel v žádném z nich člověka umrzlého, dobitého, k smrti upitého či na smrt zfetovaného. Sem tam jsem narazil na živého, někdy i střízlivého. Jeden z nich mne kultivovanými slovy zval „na čaj či kávu“. Ne, žádný filozofující tulák Archimedes, žádný ten předobraz Jeana Gabina se z něj nevyklubal, zázraky se nedějí, chtěl jen takto přijít k několika drobným, což mi přišlo být jaksi samosebou, a tedy v pořádku.

Však také nejsou tyto mé myšlenky napřeny proti bezdomovcům. Spíše si říkám: Měl by ten náhled na ně být jaksi méně povšechný, než paušální odsudek či stejně paušální soucit respondentů všelijakých anket. Někdo za podobu vlastního přežívání může a jiný ne, vůle nevůle. Osud se chová nepředvídatelně jako nebesa pro meteorologa, a je to podle mého stále ještě stát, jenž by měl zajistit ochranu střechy stejně jako zákona. Jakkoli zbytková, je moc státu v jistém smyslu odpovědná i za ty, kteří za svůj pád mohou, natož za ty, kteří za něj nemohou. A zbyla-li ze státu jen globální nepředvídatelnost postmoderní demokracie? Zklamání z takového vývoje společnosti se bude týkat zase jen těch z nás, kteří si dokážeme představit, jaké to je být na místě bezdomovců. Těch, kteří si to představit nedokáží, se na stav společnosti neptejme; jejich představivost se netýká ničeho jiného, než sebe samých...