číslo 46
vyšlo 6. 11. 2006
Jak to vidí
Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
IN MEDIAS RES
Půl milionu let po smrti
Všechno, co potřebuji vědět, se dozvím z novin. Nejraději mám týden nebo měsíc staré, ale noviny s datem minulého roku také nejsou k zahození. Deset nebo patnáct let zpátky, to je potom úplný poklad. Vše, co se stalo, je pěkně srovnané do správných souvislostí, z oceánu slov vystupují jen ty nejzajímavější a nejpozoruhodnější ostrůvky událostí. To, co se jevilo jako hloupost, je najednou velmi důležité a obráceně: minulé významné události už nám nic nepřipomínají a nemůžeme si za žádnou cenu vzpomenout, proč jsme se jimi tak zarputile zabývali.
Kupříkladu, jak dlouho ještě bude existovat lidstvo. Před týdnem o tom psali a dnes už si na to nikdo ani nevzpomene. Do roku dva miliony dvě stě padesát dva tisíce šest. Jako číslice to vypadá taky divně: 2 252 006. Každý živočišný druh má totiž zhruba v průměru existovat dva a půl milionu let. My už jsme si prý čtvrt milionu odžili, tak zbývá - to ostatní. Zhruba ve stejné době jsem v novinách našel jinou zprávu: archeologové našli pozůstatky prapředka lidského druhu, tři miliony let staré. Nazývají ho tři miliony let staré lidské dítě. Podle této informace jsme však jako druh už půl milionu let po smrti.
Co si s těmito zprávami počít? Nebudu zkoumat, jestli se někdo zmýlil, vlastní omyl naprosto vylučuji, protože vědecká činnost je něco, čemu se věnuji skoro stejně tak důkladně jako čtení starých novin. Naopak, potvrzuji, že všechno je v naprostém pořádku. Takovéto dvojice vzájemně se vylučujících informací jsou totiž naprosto běžné a takřka na každodenním pořádku.
Kritérium pro tyto případy je jednoduché: jste optimista, nebo pesimista? Podle toho se rozhodněte. Ve vědě jsou dnes taková rozhodování normální. Je ozonová díra nebezpečná, nebo ne? Záleží na vaší momentální náladě. A existuje vůbec, nebo neexistuje? To je další stupeň rozhodování a opět lze uplatnit stejné kritérium. Jestli nepodepíší Spojené státy Kjótský protokol, bude to katastrofa a skleníkový efekt nás zahubí. Kjótský protokol nemusí vůbec nikdo podepisovat, nic vážného nám nehrozí. To jsou seriozní vědecké úvahy, tak protichůdné, jak je to jen možné. Právě byl u nás na návštěvě „skeptický ekolog“ Lomborg, proslavený popíráním vážnosti nebezpečí, které hrozí lidstvu od průmyslových exhalací. Nedostatek vody je planý poplach, stejně jako vyčerpání surovin. Polovina vědců mu fandí, druhá polovina je zděšená. Kdyby mohla existovat ještě třetí polovina, prohlásila by k tomu: Uvidíme! Protože jenom skutečná událost, například zaplavení Londýna mořem, ukáže, kdo měl pravdu. Ani potom však nepůjde o jistotu.
Vědeckou metodou byl experiment. Neplatí! Nemusela být ani napsána „rozprava proti metodě“, abychom se dozvěděli, že nic jistého nevíme. Právě jsme prožili století pravděpodobnosti, neurčitosti, relativity. Zůstává už jenom otázka, jak se na to díváme.
Jsem optimista, nebo pesimista? To je rozhodující. Právě jsem se vrátil z koncertu, kde hráli Prokofjeva, Pátou symfonii. Je to prý dílo, které je převážně optimistické a oslavuje velikost lidského ducha. Já jsem však slyšel něco jiného. Ve třetí větě zněly zcela jednoznačně výkřiky zoufalství a spolu s tympány se ozýval ďáblův hlas, jako by právě promlouval z pekla. Nebyl to ďábel, ale přímo sbor ďáblů.
Nic jistého nevíme. Společnost na to reaguje spontánně. Naše politika k tomu přistoupila velmi pragmaticky. Když zmizely ideologie a pro jistotu i ideje, to znamená myšlenky, které by něco znamenaly, rozhodli se politici, že z toho udělají přednost. Nebo to tak nějak vyšlo a oni to přivítali, protože stejně žádné myšlenky nemají.
Všimli jste si, že při posledních volbách - a v parlamentu se to děje permanentně - se ani nesnažili získávat voliče programem? Jen vzájemnou nenávistí a organizováním špinavých kampaní oslovují miliony lidí, kteří na ně naivně spoléhají, že budou dobře řídit stát. Oni za to nemohou, vždyť nic není jisté. Je v pořádku sociální stát a uživí nás? Nikdo neví. Tržní hospodářství? Vždyť prohlubuje propast mezi bohatými a chudými. Raději už o tom nemluvit. Důležitým se stalo slovo „míra“. Jen míra korupce dělí oponenty. Míra kriminality určuje, jestli lze vyjít večer na ulici, nebo ne. Míra podvodů a lží je barometrem politika. Jak daleko jsme se octli od ideálu „sófrosyné“, platónské umírněnosti, která umožňovala lidem žít vedle sebe a snášet se. Nebo to bylo jen v knihách? Nikdo neví, z pamětníků aténské demokracie už nikdo nežije.
Nenávist je po ruce a mnozí se jí ochotně chápou. V Palestině, v Súdánu, na mexické hranici, rusko-čečenská, gruzínsko-ruská - všude leží nenávist na zemi a čeká, kdo ji zvedne. Změnil se člověk za tisíce nebo miliony let?
Kupodivu, odpověď je ano. Jediné, v čem se člověk změnil za tu ukrutně dlouhou dobu, a co je naprosto nové, je ztráta božstev. Jsme první ateistická civilizace. Dokonce i v pravěkých jeskyních se dá podle nálezů pohřebních rituálů objevit přítomnost transcendence, úcta k tajemství, které je nad člověkem. Je udivující, že jsme to právě my, kteří jsme se toho dožili. Něco takového se dosud lidem nikdy nepřihodilo. Jsme tady sami, na Zemi a je nám úzko. Je pravda, že se to týká hlavně západní civilizace, ale její ateistická kampaň je na postupu všemi směry po celé zeměkouli.
Ztrátu bohů nějak nikdo nedává do souvislosti se ztrátou kritérií pro morálku a lidskost. Božství a lidskost se patrně jaksi vyvažovaly. Teď, když nic nevíme a nic není jisté, nevíme ani, co je lidskost. Ztratila rozměry, nikde už není napsané, co to je. Nikdo neví, pod koho lidskost spadá. V televizi jsem nedávno poslouchal bývalého ústavního soudce hovořit na toto téma v zábavném pořadu(!). Řekl, že by to měli hlídat novináři. Že by to mělo být v televizi. Mám pocit, že nečte staré noviny. Jinak by věděl, že je pozdě, že jsme už půl milionu let po smrti.