číslo 48 / 2006

Dívejte se

I pánové v letech mohou vzplanout

Čtvrtek 30. listopadu, ČT 2, 23.00

Francouzský producent a režisér Claude Berri se zasloužil o vznik mnoha důležitých děl. V roli producenta pomohl tvůrcům, jako Éric Rohmer, Jacques Rivette, Roman Polanski, a také Miloši Formanovi, s nímž spolupracoval na Taking Off a Valmontovi. Neméně významné jsou i počiny, které sám režíroval. Od 60. let jich napočítáme hodně, mnohé jsme viděli v kinech i v televizi. Vyznačovaly se pečlivou dobovou rekonstrukcí, přesně odvážily provázání soukromých osudů s mravním klimatem zvolené doby, s jejím společenským zakotvením.

V rámci malé přehlídky Berriho nejnovějších snímků uvidíme i melodrama Jeden zůstává, druhý odchází, které se zaměřuje na soužití několika všedních rodin, již nahlodaných nudou z usedlosti a monotónnosti. Zejména pánové v letech (Daniel Auteuil, Pierre Arditi) hledají nejen sexuální povyražení, ale i citové znovuvzkříšení v náruči mnohem mladších milenek. Režisér postavy nevěrných mužů nehájí ani neodsuzuje, nechává je procházet pochybnostmi a nerozhodností, věrohodně zachycuje bolestná dilemata, když se rozhodují mezi dvěma vztahy, jejich váhání i zbabělé zapírání. V počínání obou mnohdy směšných hrdinů nalezneme spíše trapnost nežli romantické tokání.

Uvěřitelné jsou i ženské hrdinky (Charlotte Gainsbourgová, Nathalie Bayeová, Miou-Miou), panovačné a podezíravé, ale i rezignované, ba ochotné ustoupit. Ani manželky, ani milenky nejsou vedeny v jednoznačném ztvárnění, dokážeme se vcítit do jejich nitra, zvláště když si připadají ponížené. Berri nezastírá, jak právě ženy složitěji prožívají citová přediva - jak je pro ně obtížně myslitelný toliko mechanický sex, kterým by se „odvděčily“ svému nevěrníkovi. Nahořkle glosují, že chlapy přitahují hlavně ty ženské, které se dokáží přiblížit chování děvky. Proto je tak nebývale významotvorný právě opakující se motiv felace, v posledku přispívající i k utužení rodinného soužití.

Snímek nejvíce oslovuje, když se drží v okruhu privátních problémů postav. Jakékoli rozšiřování původně vymezeného záběru působí samoúčelně: týká se to jak těžce zmrzačeného syna jednoho z hrdinů, který po silniční nehodě skončil ochrnutý v nemocnici - a jeho otec pak prožívá tíživé návaly deprese a plačtivého smutnění. (Pláč je tu opravdu nadužíván.) Berri hledá ozvláštňující prvky, někdy zbytečně výlučné - jako třeba obchod s africkým uměním. Jiným spekulativním přívěskem je návštěva „avantgardního“ představení, jehož protagonista se po jevišti pohybuje téměř nahý.

Režisér obezřetně zjišťuje, jaké složitosti na sebe váže pozdní milostné vzplanutí. Do sebe uzavřený příběh, který se zříká obecnějších postřehů, je dobře napsaný, zahraný i odvyprávěný, byť ne vždy přesvědčivě zdůrazňuje všednost tužeb a skutků. Vyhýbá se sice slzopudné vyděračnosti, ale přesto tu rozpoznáme notné porce dojímání. Méně někdy znamená více - a platí to rovněž v tomto případě.

JAN JAROŠ