číslo 48 / 2006

Televizní glosář

...Jana Svačiny

Nevydařená Poslední sezona

Hodnotit či dokonce kritizovat seriál ve chvíli, kdy dospěl sotva do poloviny, se může zdát unáhlené. Na druhou stranu i v televizi platí dávná zkušenost divadelních praktiků, že kvalitu inscenace lze spolehlivě odhadnout po úvodních deseti minutách. Hlavní seriálová událost letošního podzimu na obrazovce České televize nazvaná Poslední sezona to potvrzuje víc než názorně: Podezření, že velkolepý reklamní humbuk bude nepřímo úměrný skutečným kvalitám opusu, vzbudil už první díl. Každým dalším pokračováním se mění v jistotu.

Podstatnou vadou krásy celého projektu je nápadný rozpor mezi volbou atraktivního prostředí velkého hokeje a autorskou nedůvěrou v dramatickou nosnost vlastního příběhu hokejové hvězdy na prahu nové životní etapy. Řešení, které zvolil autor scénáře Ivan Hejna, je snad nejhorší z možných. Celý seriál „vycpal“ řadou paralelních příběhů, jejichž souhrn představuje téměř kompletní výčet témat, která dnešní televizní (i filmová) dramaturgie standardně považuje za aktuální, současná, a hlavně divácky vděčná.

Neblahý dojem, že nám Česká televize v příslušně drahém a naleštěném porcelánovém servise pouze podává stokrát vyvařený čaj, umocňuje prvoplánová názornost, s níž Ivan Hejna všechny ty nahromaděné banální historky o hokejistech, feťácích, podvodných bankéřích, gamblerech, sprejerech, továrnících, modelkách, lichvářích, vyděračích, restituentech, milenkách, proutnících atd. atd. sepsal. Hovořit o zvládnutém dramatickém řemesle nelze ani omylem. Přes dílčí chaos způsobu, s jakým je mozaika autonomních příběhů poskládána, je v Poslední sezoně v podstatě vše „na svém místě“ - v podobě a v proporcích, které i průměrně zkušený divák může předem odhadnout. Natahovaná nejistota, zda životní ztroskotanec v podání Miroslava Táborského nakonec restituuje svou pilu, na tom nic nemění.

Obvyklou frází používanou při hodnocení vlastní realizace podobně nepodařených předloh, bývá domněnka, že mnohé mohl zachránit režisér a herci. V případě Poslední sezony je to teorie hraničící s fikcí. A nic na tom nemění skutečnost, že režisér Hynek Bočan & spol. se o něco takového zjevně ani nepokusili. I oni respektují zažité televizní stereotypy a klišé. Důkazem jsou zejména herci, kteří jako by se inspirovali každodenním figurkařením svých kolegů v nekonečných Ulicích, na Letištích, a žel i u Horákových. Nehrají postavy, ale pouze demonstrují typy poskládané z několika vnějších „charakteristických“ výrazů, gest a intonací.

Televizní seriál, který má tvar - a vzácně i kvality - uceleného dramatického díla, by měl být alternativou výše zmíněných komerčních denních sérií. Aby Česká televize dostála tomuto svému zadání, musí se příště chovat podstatně profesionálněji a zodpovědněji, než předvádí toho času ve své Poslední sezoně. Už v dramaturgické přípravě.

Autor je televizní publicista