číslo 48 / 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Rok v dopisech připomíná epistolární tradici

Nápad Bronislavy Janečkové zaujal, sotva byl ohlášen. Několik let se vysílá vynalézavý básnický pořad Vyňatá slova a motivy v české a světové poezii a nevídaný úspěch má skoro půlroční cyklus Shakespearových sonetů, doprovázený systematickým a poutavým výkladem Martina Hilského. Hned zpočátku to naznačovalo, že Bronislava Janečková se svým každodenním pořadem Rok v dopisech, který založila na shromažďované sbírce osobní korespondence, půjde do jistého, ač žánr, který si zvolila, je jiný a silně proměnný.

Jsme přitom v pokušení říci, že byl. Dnešní doba (ne náhodou se jí zjednodušeně říká informační společnost) je do značné míry založená na stále se zrychlujícím toku informací, a přitom se nezdá, že by v ní vznikalo méně literatury a poezie, než dřív, zato s pomalou soukromou, rukodělnou epistolární literaturou je tomu naopak stále hůř. Pozorujeme, že technické usnadňování kontaktů už po desetiletí zatlačuje tradiční dopis. Litujeme-li toho, nemusíme být staromilci. Nejenom proto, že po nás v dopisech nezůstane věcné i barvité, někdy i niterné a tedy nenahraditelné svědectví o našich životech, ale hlavně proto, že dopis je jediný slovesný útvar, kterým musel umět vládnout každý. Vždyť jak jinak pisatel mohl někomu něco sdělit, jak se mu mohl z něčeho vyznat, než tak, že mu napsal dopis, a nemuselo to být nutně na dálku. Lidé si psávali během dne i několikrát, a stará „pomalá“ pošta roznášela dopisy nikoli jednou denně jako dnes, ale dvakrát.

Sednout si k dopisnímu papíru, znamená nejenom sázet slovo ke slovu, ale především začít myslet a snažit se i tu nejprostší myšlenku uchopit a vyjádřit ji. Psaní dopisů tak kultivuje nejenom běžnou schopnost vyjadřování, ale podněcuje i myšlení. Ponechávám tu stranou, že každá doba vytvářela určité ustálené stylistické pomůcky, obraty, figury a zdvořilostní formy - ostatně i podle toho, podle stylu a pravopisu můžeme určovat mnohé: stav a povahu pisatele i dobu, kdy byl dopis pravděpodobně napsán. S tím, že se přestávají psát osobní dopisy, nepochybně souvisí i omezená slovní zásoba, nahražovaná neuvěřitelnou frekvencí vyprázdněných floskulí, módních obratů a hesel, odtud pak (v projevech veřejných záměrná?) nejasnost formulací. A k tomu ještě zhrubnutí a všeobecný úpadek jazykového projevu, jež se projevují v mluvě veřejných činitelů.

Pestrý výběr dopisů, jež Bronislava Janečková zařadila do svého epistolárního cyklu je několikerým zrcadlem: vidíme v něm proměny doby, rozličnost povahy písemných projevů i charakteru pisatelů. Nad souborem korespondence nás nejprve napadne, jak je důležité samo uchopení tématu s tak rozsáhlým materiálem. Zkomponovat Rok v dopisech v dlouhý cyklus pořadů by věru nebylo jednoduché, kdyby ho autorka nezavěsila na ten nejjednodušší fígl: datum dopisu musí přiléhat k datu vysílání. Jednoduché, že?

Ale vzpomeňme tu na Jiřího Koláře. Když psal své deníkové cykly, zdůrazňoval nejenom deníkářovu řeholi zapisovat den za dnem, ale také, jak je důležitý princip bezodkladných zápisů o dění v určitému datu. Nepodceňoval ani účinnost toho nejjednoduššího kompozičního principu, který je založený na kalendáři. Vůbec takový kompoziční princip nepovažoval za primitivní. I rozhlasový Rok v dopisech prokazuje, že to zdaleka neplatí jenom pro literaturu deníkovou, ale jeho uplatnění je mnohem širší. Ostatně záměru vysílat pořady ze sbírky korespondence během jednoho roku se tento kompoziční způsob uspořádání různorodého dopisového materiálu sám nabízel.

Bronislavě Janečkové se tak podařila mimořádná věc: položila vedle sebe dopisy různých osob, obecně známých, pozapomenutých i docela neznámých, dopisy z různých dob a konfrontovala jejich soukromá sdělení v mozaiku lidských prožitků dějin.