číslo 48 / 2006

Titulní rozhovor

Marek Janáč,
rozhlasový reportér a dokumentarista

Jak projekt Divnopisu vznikl?

Ten nápad měl dlouholetý rozhlasový redaktor Pavel Tumlíř, který i po svém odchodu do penze stále přemýšlí, čím obohatit vysílání rádia. Často jsme spolu někam cestovali autem a krátili si čas debatami, jak asi názvy vesnic a měst, jimiž jsme projížděli, vznikly. Soupis nejzajímavějších pojmenování pak nějaký čas ležel v šuplíku, až dal vzniknout rozhlasovému seriálu, jehož třetí řadu vysílal Radiožurnál letos v létě. Celkově jsme zatím natočili asi devadesát dílů. Míst s podivným názvem jsme ovšem navštívili na tři sta.

Podle jakého klíče jste při výběru míst postupovali?

Hlavním kritériem byl co nejpodivnější název. Takový, který vyžaduje dlouhé přemítání a ve fantazii probouzí různá vysvětlení. Lákala nás proto jména, která na první pohled nic neznamenají a na našem území se vyskytují většinou jen jednou. Uznejte, že na takové Lhotě toho moc ke zkoumání není. Příliš jednoduché by to také bylo tam, kde název vsi končí na -ice. Tato přípona totiž naznačuje, že tu žili lidé patřící k člověku, podle nějž se obec jmenuje, třeba Stránčice. Ale takové Postoloprty, Zbůch či Felbabka - to byl terén jako stvořený pro naše patrání. Věřte, že to je krásné dobrodružství objevovat dávno zapomenuté příběhy názvů českých vesnic a městeček.

Jak pátrání probíhalo?

Zajímal nás především kontrast mezi tím, co si o názvu své vsi myslí domorodci a co o něm soudí jazykověda. Někdy vznikají kouzelné rozdíly, jindy se oba prameny shodují. Po odborné stránce jsme spolupracovali s jazykovědcem Milanem Harvalíkem. Původ každého názvu je v knize vysvětlen jak z historického pohledu, tak jazykově. Zaznamenávali jsme i další zajímavosti či pověsti, které se k dané lokalitě pojí. Proto bylo také důležité do každého z míst zajet, abychom se místních lidí zeptali, co o názvu vsi vědí nebo co jim připomíná.

Jaké byly jejich reakce?

Pro řadu lidí je název jejich vesnice daná věc, o které je ani nenapadne přemýšlet. Ne všude jsme měli štěstí na místní „pábitele“, kteří si s chutí zahráli hru a odpověděli na otázku: „Proč se to tak jmenuje?“ I tak malá země, jako je ta naše, je rozdělena na oblasti, v nichž žijí lidé úplně odlišných nátur. Když třeba v pohraničí někoho požádáte, aby se zamyslel nad původem jména místa, v němž žije, ne vždy se setkáte s příliš vstřícnou reakcí. Je to pochopitelné. Lidé, kteří v českém pohraničí po staletí žili, byli po válce nuceni odejít a nově příchozí ještě nestačili zapustit kořeny. Nebo o to ani nestáli. To je opravdu zakletá oblast vykořeněných lidí. Druhým pólem je východní Morava a jižní Čechy, kde jsou lidé neobyčejně srdeční a milí a sami nás upozorňovali na pamětníky, kteří by nám mohli být v pátrání nápomocni.

V knize je i kapitola věnovaná Praze. Jakou zkušenost jste učinili v hlavním městě?

Z natáčení v Praze jsem měl trochu strach. A také hned první člověk, kterého jsme oslovili brzy ráno na okraji města na jeho zahrádce, nám na náladě nepřidal. Na otázku: „Proč se Praha jmenuje Praha?“ tento muž odpověděl razantně: „Samozřejmě že to vím, ale neřeknu vám to. A vůbec, jděte pryč a neobtěžujte.“ V takovém případě si jenom povzdychnete: „Aha, Praha...“ Naštěstí další rozhovory s Pražany pachuť ze setkání s nevrlým zahrádkářem smazaly.

Měnila se nějak jména míst v průběhu dějin?

Když pomineme přejmenování typu Zlín - Gottwaldov, dělo se tak zejména proto, že sousedé si z lidí, jež žili ve vsi s nelichotivým jménem, dělali často legraci. Za Marie Terezie se některé obce opravdu přejmenovaly. Na mapě Prahy tak dnes již nenajdeme Hloupětín, ale Hloubětín. Ze Smrdákova je Nový Luhov a Ženská Bída se jmenuje decentně Výšinka.

Co jiného vás při pátrání po divných názvech našich měst zaujalo?

Kupříkladu to, jak se lidská nátura promítá i do příbytků. Můžete vzít jed na to, že lidé, jejichž domy jsou obehnány vysokou zdí, budou stejně nepřístupní jako ohrada, za kterou se zavřeli. Pro nás to byl jasný signál: tady nezvonit. Zpočátku jsme to sice zkoušeli, ovšem bez valného výsledku. Lidi z takových domů nějaké divné jméno vsi rozhodně nezajímá, natož jeho význam. Pořídili si své vesnické bydlení proto, aby měli klid a vy jim jej těmi dotěrnými dotazy berete. Platí to o většině obyvatel takzvaných „satelitních městeček” na okrajích vesnic. Výjimky spíše potvrzují pravidlo.

S Divnopisem jste za tři roky projel několikrát celou zemi. Je to sice poměrně krátký časový úsek, ale přesto - dá se říci, že se český venkov nějak mění?

Mění. A v řadě případů k lepšímu. Častokrát jsem si uvědomil, že tam, kde před třemi lety byla zanedbaná náves s omšelými domy, je dnes upravené prostranství a stavení zářící novou omítkou. Důkazem, že ves žije, jsou i různé spolkové aktivity. Lidé například budují pomníčky, které připomínají událost, jež by neměla být zapomenuta. A nemusí to být jen původní obyvatelé. Na mnoha místech probouzejí paměť místa chalupáři. Jako třeba v Bedlnu, kde zbudovali pomník bitvy, která se tu odehrála během druhé světové války. Je to důležité proto, že pamětníků ubývá. Nejednou se nám stalo, že jsme přijeli dva měsíce poté, co pochovali starého pana kronikáře. Po každém rozhovoru s posledním žijícím starousedlíkem jsem si uvědomil smutnou perspektivu, ale zároveň cítil výzvu: dokud to jde, zaznamenat co nejvíce. Jde-li o nehmotné kulturní dědictví, není rozdíl mezi českou a africkou vesnicí: když v ní zemře stařec, je to jako by byla vypálena obrovská knihovna.

V Českém rozhlase působíte od svých dvaceti let. Jaký ale byl váš vůbec první rozhlasový vjem?

S babičkou a dědečkem jsem v dětství moc rád poslouchával jejich „chrastítko“. Z té doby pochází i velmi silný okamžik, který mi navždy uvízl v paměti. Nepamatuji si už, jak se ta rozhlasová hra jmenovala, ale v jedné ze scén sjíždí ponurým secesním činžákem výtah, jehož světlo vrhá do potemnělých chodeb žluté pablesky. Když zastaví v přízemí, na člověka, jehož ústy je příběh vyprávěn, vypadne z výtahu mrtvola.

A za nějaký čas jste se poprvé svezl proslulým páternosterem v rozhlasové budově na Vinohradech. Jaká byla vaše cesta do rozhlasu?

Prostá. Jednoho červencového dne roku 1991 jsem se šel do rozhlasu zeptat, zda by se tam pro mě nenašla nějaká práce. Tehdejší šéf hlasatelů a inspektorů Josef Rajchl mě dokonce přemlouval, abych si to ještě rozmyslel. Čeká mě prý těžká práce na směny, o sobotách a nedělích. Nedal jsem se odbýt, a tak jsem dostal zelenou. Vypravil jsem se na osobní oddělení na Žižkov, kde si úřednice zrovna pekly cosi na pánvi a jedna na druhou volala, aby jí podala koření. V místnosti vonící smaženou cibulkou jsem se upsal rozhlasu.

Co bylo dál?

Stal jsem se rozhlasovým inspektorem. To bylo něco jako režisér dne. Leč, inspektoři byli záhy zrušeni. Asi po třech měsících nezáživné a ubíjející administrativní práce se uvolnilo místo v redakci Kaleidoskop A-Z, kterou tehdy vedl Pavel Tumlíř. Ke skutečně redaktorské a reportérské práci jsem poprvé přičichnul až někdy v roce 1993.

Nechci, aby to vyznělo jako šimrání ega, ale z toho, co děláte, cítím, že rozhlas milujete. Jak se reportérova zamilovanost do rádia projevuje?

Vlastně nevím. Na jednu stranu věrnost a ochota udělat pro tuto „milenku” první poslední. Na druhé straně sžíravá nejistota, jestli ta milá není kudlanka nábožná.

Řekněme jakási pozitivní profesionální deformace?

To nevím. Na první pohled to jistě vypadá zajímavě a romanticky, ale prolínání práce a volného času může být i nebezpečné. Na jedné straně vás lidé oceňují, rádi vaše pořady poslouchají, což vás samozřejmě těší. Ten příjemný pocit je ovšem mnohdy vykoupen probdělými nocemi a desítkami hodin práce na úkor volna, které dobrovolně obětujete proto, že vás dokáže uspokojit jen maximální výsledek. Rozhlas je droga jako každá jiná.

A „nedělá se u stolu,“ řekl před časem v tomto listu brněnský rozhlasový redaktor Josef Veselý.

To je trefné. Ivan Rössler, který byl kdysi šéfem stanice Praha, mluvil podobně. Dobrý rozhlasák se podle něj pozná podle tašky: tu má pověšenu v redakci na židli, která je ovšem věčně prázdná.

Prázdná židle je znamení, že reportér pracuje ve své „dílně“, a tou je ulice, události, lidé a jejich příběhy. Která setkání řadíte k nejcennějším?

Nejvzácnější setkání jsou ta, kdy i po skončení natáčení mám touhu či potřebu se se zpovídaným opět potkat. Poznám to jednoduše: takové příjemné chvíle jsou jako energetická bomba. Člověk po nich nebývá unaven, přestože pracoval. Kupříkladu někdejší rozhlasový seriál Jednou dole, jednou nahoře byl takřka bezednou studnicí příběhů lidí, které bych jinak těžko byť jen oslovil. Kupříkladu dodnes si moc rád povídám s paní Marií Fišerovou, která zpívá téměř jako Edith Piaf. Skutečně! Žije v malé vesničce u Slaného a ví, že šansony, které tak miluje, nebude nikdy zpívat v záři světel či před televizními kamerami. Přesto se umí radovat ze života.

V rozhlase pracujete patnáct let. Stává se, že novináři v rádiu někdy zatouží po vyšší žurnalistické metě, a tou je pro ně televize. Lákal vás někdy takový přestup?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že nebyly chvíle, kdy jsem došel na rozcestí a přemýšlel, kudy se vydám dál. Vždy jsem se cítil být spíš „dělníkem“, který má místo krumpáče mikrofon. Slovo „služba“ neberu jako klišé a souhlasím s tím, co říkal Jules Verne: čtenář by se měl zajímat spíš o romány než o autora. A to v televizi někdy dost dobře nejde. Tímto směrem jsem se nikdy nevypravil proto, že rozhlas nepovažuji za přežitek. Stále je to výjimečné a nenahraditelné médium, které nejen vyžaduje, ale také učí specifickému způsobu vnímání. Zatímco obraz je základem televizního sdělení, rozhlas tuto schopnost nemá automaticky. Je velké umění „obrázky“ prostřednictvím rádia vyvolávat. A já to stále ještě neumím tak, jak bych chtěl.

Čím ještě se rádio od televize liší?

Když se lidé dívají na zprávy v televizi, často komentují, jak člověk vypadá nebo co má sobě, a přitom jim uniká, co říká. Ve Velké Británii kdysi udělali výzkum, ve kterém nechali v televizi promluvit politika. Projev následně otiskly noviny a odvysílal rozhlas. Lidé, kteří se výzkumu účastnili, měli uhádnout, kdy politik lže. Zajímavé bylo, že rozhlasovým projevem, který nerozptyluje barvou politikovy kravaty, se nechalo ošálit jen pětadvacet procent respondentů, kdežto při sledování televizního vystoupení sedlo politikovi na lep celých pětačtyřicet procent diváků.

Jako reportér se věnujete rovněž období komunistického útlaku v padesátých letech minulého století. Pro rozhlasový cyklus Ismy po česku jste natočil díl s názvem Komunismus, zpracováváte unikátní magnetofonové záznamy z procesu s Miladou Horákovou. Čím vás toto téma fascinuje?

O té době bylo řečeno tolik, že nové informace se získávají jen těžko. Tím, že Český rozhlas dnes systematicky shromažduje všechny dochované materiály z procesu s Miladou Horákovou, připravuje zároveň půdu pro budoucí historiky, kteří tu dobu budou zkoumat. Naší povinností je předkládat současné populaci informace o období komunismu fundovaně a s určitým nadhledem, což v prvních letech po listopadu 1989 nebylo přirozeně možné. Cestou do pekel je sáhnout do bohatého archivu rozhlasu pouze v den nějakého výročí a vystřihnout z něj minutu do vysílání.

Ptám se vás jako občana, nikoli novináře: má smysl dnes zakazovat komunistickou stranu?

Myslím, že dnes by to již nepomohlo. A nevím, zda by to k něčemu vedlo, i kdyby komunistická strana byla zakázána hned po listopadu 1989. Když jsem loni natáčel dokument Komunismus po česku, Milan Uhde to vyjádřil moc pěkně: je zbytečné zakazovat komunisty v době, kdy v celém světě sílí extremismus. Když je zakážeme, oni se svých aktivit nevzdají, jen bude těžší je monitorovat.

Tvrdíte o sobě, že jste hrdý Čech. Co vám na Češích nejvíc imponuje a naopak?

Obdivuji schopnost improvizace. Češi si vždy dokáží se vším poradit a přežít. V poslední době to sice trochu mizí, ale vzpomeňte si, jak ještě před pár lety uměl u nás prakticky každý opravit auto, pračku či postavit dům. Okolnosti nás učily být tvůrčími. Na druhou stranu nemám rád diletantismus. Spousta věcí se stále dělá tak, aby to takzvaně „nějak bylo“. Málokdo přemýšlí, že by to šlo udělat lépe. Upachtěné hledání nejmíň bolestivých cest mně vadí.