číslo 48 / 2006

Jak to vidí

Jaromír Štětina,
publicista, spisovatel a senátor Parlamentu ČR

ZKRAJE TÝDNE

Chvála listopadu

Chlumy kolem Sedlčan zlátnou. Letošní listopad je milosrdný. Slunce hřeje úvaly a podmítnutá pole. Do daleka svítí nová fasáda křepenické renesanční tvrze nejslavnějšího českého rybnikáře Jakuba Krčína . Nahlédněme do její moderní historie.

V devatenáctém století pevnost sloužila jako sýpka rodiny Lobkowiczů. Pak vyměnila několik majitelů, až ji roku 1933 koupili dva sedlčanští lékaři - MUDr. Rudolf Chodounský a MVDr. Stanislav Pišvejc. Za druhé světové války byla velká část Sedlčanska Němci vystěhována a statek s tvrzí zabralo SS. V květnu 1944 se v tvrzi dokonce usídlil útvar SS označovaný jako Wiking. Objekt tvrze hodně utrpěl. Další ránu mu zasadila Rudá armáda. Sovětští vojáci vyvezli veliké množství střeliva z německých skladů v nalžovickém zámku. Asi pět set metrů od křepenické tvrze munici odpálili dynamitem. Detonace rozbila střechu, zničila zbytek oken a popraskaly zdi a klenby.

Po válce se rodina Chodounských vrátila do ruiny s novým odhodláním tvrz zachránit. Netrvalo dlouho, přišla komunistická pozemková reforma a rodina se musela z tvrze opět odstěhovat. Teprve v roce 1992 dosáhli Chodounští navrácení svého majetku - padesát let po tom, co byli Němci z jejich domova vyhnáni.

Renesanční fasáda tvrze je už opravena. Nyní se čtyřiaosmdesátiletý Pavel Chodounský, syn sedlčanského lékaře, snaží zachránit vnitřek budovy a splnit to, co si předsevzal - vytvořit v Křepenicích muzeum a památník Jakuba Krčína. Bude to ještě dlouho trvat, socialistická devastace je příliš veliká a peněz na opravu má pan Chodounský málo.

Lezeme po žebříku do prvního patra budovy, kde je několik velikých, prosvětlených místností, jejichž stěny jsou pokryty původními freskami. Pan Chodounský se domnívá, že jsou to fresky pocházející z doby, kdy Krčín tvrz dobudoval. Velké, nadživotní postavy králů a rytířů namaloval Krčínovi údajně Jan Hofman, malíř císařského dvora Rudolfa II.

V místnostech v době komunismu místní JZD skladovalo obilí. Zrní se sem vršilo fukarem a ukládalo se ve vrstvě mocné asi jeden metr. Kdosi tu výšku všude po stěnách vyznačil tlustou černou čarou štětkou. Fresky nefresky. Co se asi dělo v duši takového člověka? Vůbec nepřemýšlel, vůbec ho to nebolelo, že ničí několik set let starou krásu? Je to zlá čára. Pan Chodounský se snaží člověka, který štětku držel v ruce, omluvit: „Určitě to ten dělník nedělal o vlastní vůli. Přikázali mu to.“

Přikázali mu to. Plnil rozkaz. Dělal jen to, co chtěli jiní... Víme bezpečně, že pan Chodounský by takovou čáru sám nikdy neudělal. Ani na pokyn od míst obdařených vrchnostenskou aureolou. Nikdy se neupsal. „Kdybych to udělal, nemusel bych se čtyřikrát stěhovat,“ říká pán na křepenické tvrzi, doktorův syn, český sedlák Pavel Chodounský.

Půjdete-li tvrz navštívit, projděte nádvořím statku k bráně, která míří k okresní silnici na Sedlčany. Leží tam u stodoly kulatý žulový balvan, který má v průměru asi tak jeden metr. Podle pana Chodounského je to kámen, který tu kdysi upustil pekelník, když ráno zakokrhal kohout. Balvan u vnější zdi stodoly trochu překáží v cestě. Přesto ho nikdo neodklízí. Spočívá tu jako pekelný milník, u něhož se větvila historie tohoto krásného koutu Čech. Zatěžkává základy statku, ale netíží, a to ani v nejmenším, svědomí starého pána. Jestli je na světě spravedlnost, tak se Chodounským tvrz musí podařit zachránit. Chvála listopadu.