číslo 48 / 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Nejde jen o pár stupňů Celsia

Už několikrát jsem na tomto místě psal o energiích, pohonných hmotách, palivech, a to vždy v nějaké souvislosti s životním prostředím. Váhal jsem tentokrát, zda mám pokračovat, a získat tak nezaslouženě punc umanutosti. Zvítězilo přesvědčení, že jde o téma, na němž bezpochyby závisí budoucnost všech, tedy i naše. Rozhodujícím impulzem mi byla vědecká studie, kterou si dal vypracovat britský premiér a jejíž závěry pak sám důrazně hlásal. Ostatně i Tony Blair by už dnes musel mít punc umanutosti díky svému systematickému upozorňování na nebezpečí, které pro lidstvo představuje klimatická změna. V tomhle před ním smekám a zároveň se mi vybavuje ještě jeden příklad podobně umanutého státníka. Jacques Chirac také při každé příležitosti varuje před lhostejností ke globálnímu oteplování a vybízí k plnění kjótského protokolu.

Zpráva, o které hovořím, vešla v obecnou známost jako Sternova studie. Pojmenována byla podle bývalého ekonoma Světové banky sira Nicholase Sterna. V ní a v Blairově projevu ze 30. října, kterým britský premiér burcoval Brity i lidstvo k okamžitým krokům proti nenapravitelným škodám, jež způsobí zamořování ovzduší zplodinami zadržujícími teplo v atmosféře, mě zaujalo jedno konstatování: lhostejnost k dosavadnímu hrozivému vývoji bude mít hospodářský a sociální dopad srovnatelný s následky ničivých válek nebo globální hospodářské krize z počátku minulého století. Naopak ekonomický prospěch z okamžitých kroků k drastickému snížení emisí oxidu uhličitého značně převýší náklady na tyto kroky. Jinými slovy: cena za lhostejnost bude nesrovnatelně vyšší než cena za včasnou ochranu života na planetě.

Měli bychom se asi tedy i u nás doma co nejrychleji zachovat podle známé poučky ekologů - uvažujte globálně, jednejte lokálně! Dá se to po našem říci ještě pregnantněji: začněme u sebe.

Začít s čím, když už dnes jsme v rychlosti snižování emisí škodlivin asi pátí nejlepší v Evropské unii? Ta rychlost snižování emisí je samozřejmě na místě, když náš ocelářský, chemický či energetický průmysl patřil tak dlouho k největším škůdcům lesního porostu a k největším nepřátelům horních cest dýchacích lidské populace v české kotlině a blízkém okolí. Stále ještě je na čem pracovat, především na naší mentalitě. I ona přispívá k tomu, že naše země dodnes patří široko daleko k energeticky nejnáročnějším.

Ovšem také je pravda, že jsme jen kapka v moři. To mě vrací na globální úroveň. Obrana planety proti klimatické změně může být jen globální. Perspektivu spolupráce všech se všemi na záchraně životních podmínek, v nichž dnes žijeme, kalí ale několik okolností. Za prvé: ani ve vysoce rozvinutém světě nejsou všichni ochotni podniknout stejně rázná opatření. Bushova vláda dodnes nepovažuje za nutné uznat, že co je ekologické, je také ekonomické. Dodnes staví oba pojmy proti sobě. A ostatní svět jí už dost otevřeně vyčítá, že v zájmu gigantů americké ekonomiky odmítá pohlédnout za horizont „krátkodobých zisků“. V obraně lidstva proti nebezpečí klimatické změny, která je obecně považována za vážnější hrozbu než mezinárodní terorismus, se Bushova vláda zdaleka neujala úlohy světového „lídra“, kterou si v jiných ohledech tak ráda přisuzuje. Nové rozložení sil v americkém Kongresu ji teď snad bude nutit aspoň ke snižování emisí. Ovšem negativní výsledek kalifornského hlasování o návrhu zdanit tamní produkci fosilních paliv tak, aby se z výtěžku mohla financovat alternativní energetika, ukazuje, že v Americe zatím nikdo - ani politici, ani média - nepřipravil občany na střet s problémem klimatické změny.

Perspektivu společné obrany lidstva proti klimatické změně kalí - za druhé - fakt, že v blízké budoucnosti převezmou zřejmě primát v objemu toxických emisí země, které si po rozpadu kolonialismu a po nástupu globalizace činí nárok na stejnou životní úroveň, jaké v minulých dvou staletích dosahoval - do značné míry na jejich účet - západní svět. Teď tedy přišla jejich dějinná chvíle. Čína, Indie a další asijské země se chopily příležitosti a už jsou nezadržitelně na cestě k získání takové ekonomické síly, která komukoli jinému znemožní omezit míru jejich podílu na znečišťování ovzduší, a tudíž na klimatické změně. Přizpůsobí se samy obecnému zájmu? K tomu jen na okraj dodávám, že Čína se právě rozhodla silně investovat do rozvoje Afriky. Takže ne-li zítra, tak „pozítří“ bude zřejmě nutné počítat i s vahou tohoto kontinentu ve světové politice (a s emisemi jeho průmyslu ve světové atmosféře).

Třetí a nejdůležitější okolnost, která kalí naději na to, že by lidstvo mohlo jednotně čelit hrozbě klimatické změny, je fakt, že Spojené národy nemají dodnes takovou autoritu a moc, aby všem zemím dokázaly vnutit ekologické chování. Jsou oslabené jak svou archaickou strukturou, tak hegemonismem Bushovy administrativy a pohříchu i nedostatkem vůle mnoha dalších národních vlád respektovat v globálních otázkách jak samu světovou organizaci, tak kjótský protokol, vypracovaný v jejím rámci. Jenomže bez kolektivní autority, schopné vnutit státům realizaci kroků potřebných k zastavení globálního oteplování, bude boj lidstva proti této globální hrozbě neúčinný. Nezbývá než věřit, že nezbytnost společného postupu si nakonec u všech vlád vynutí respekt k nadnárodnímu orgánu schopnému koordinovat a organizovat obranu mezinárodního společenství proti klimatické změně a ochranu života na planetě. Zda bude tímto orgánem OSN nebo zda lidstvo bude muset v nouzi nejvyšší ustavit nějaký nový orgán ad hoc, to nám prozradí možná příští desetiletí, možná už příští roky.