číslo 49 / 2006

Dívejte se

Godard hlásá, že jen prodejný sex osvobozuje

Pondělí 4. prosince, ČT 2, 22.05

Francouzský režisér Jean-Luc Godard za bezmála půlstoletí aktivní tvůrčí dráhy prošel krkolomným vývojem, kdy vstřebával i šířil spleť různorodých podnětů. Vytrvale boural zavedené konvenční postupy, vyžíval klasické žánrové stereotypy (gangsterku, ale třeba také melodrama), aby je „zevnitř“ rozložil, zbavil je původního zakotvení. Do vyprávění, anarchistického svým tvarovým pojetím i výpovědí, vnášel zcizující prvky, oblíbil si třeba psaná hesla či „výchovné“ zacílení na způsob brechtovských lehrstücků.

Neméně výrazné jsou jeho názorové přemety, najmě zaujetí maoismem na sklonku 60. let. Z té doby pochází pověstný dokument Pravda (nazývá se tak i v originále!). Tíživou posrpnovou situaci v Československu vtěsnal do pouček o soupeření dvou imperialistických center v Moskvě a Washingtonu, vytknul zdejší dělnické třídě, že zlenivěla, studentům zazlíval, že své protestní počiny nezahalili do rudých vlajek revoluce a režisérku Věru Chytilovou obvinil, že poklonkuje vkusu západního buržoazního publika. Je škoda, že právě tento snímek, tak příznačný pro Godardovo zaujetí výstřednostmi všeho druhu, je divákům dosud utajen.

Ani později, kdy se zbavil zjevně již neúnosné ideologie, nepřestával experimentovat. Ve snímku Zachraň si, kdo můžeš (život) se soustředil na výrazné sexuální motivace, které však nevnikají ani tak do obrazové složky jako do navozovaného kontextu a zejména rozmluv. Godard tu otevřeně používá výrazy, které publikum dosud mohlo slýchat nanejvýš v pornografii. V záběrech nebývale prostých, zklidnělých, ba statických tu rozehrává složité soukromé předivo, které až k zalknutí obepíná televizního režiséra Paula Godarda (hraje ho Jacques Dutronc).

Ten se musí vyrovnávat s přítomností své bývalé manželky, uspokojení mu nepřináší ani milenčina náruč, takže ještě hledá povyražení u prostitutky, jako kdyby právě prodejný sex převýšil často pokrytecké projevy „lásky“ manželské i mimomanželské. Před více než čtvrtstoletím, kdy film vznikl, leckteré výjevy pohoršovaly, ačkoli dnes je vnímáme jako spíše krotké a vizuálně estetizované: uvést lze například scénu, v níž Isabelle Huppertová coby prostitutka ochotně aranžuje své tělo i celé své chování přesně dle pokynů svého zákazníka do jakési nehybné figurální kompozice. Avšak v emočním znecitlivění, deroucím se do celého filmu, spatřuji cosi znepokojivého: má člověk moderní doby zahodit cit jako dávný přežitek?

JAN JAROŠ