číslo 49 / 2006

Navštivte

Kupředu levá, nebo pravá? Jak se to vezme

Dokument Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá je zprávou o (možné) budoucnosti této země. Dal by se možná nazvat i politologickou studií, kdyby jej nenatočila autorka tak mladá. Nicméně - jde o velmi pozoruhodný film, který má v základu dobrý nápad a nosné téma, přinášející hutnou, vyrovnanou výpověď. Autorka se snaží o nestrannost a objektivitu, dokáže rovněž nenásilně, se značnou schopností empatie a bez naléhavých a - u nejednoho politického snímku často křečovitých - otázek proniknout do vnitřního světa aktérů. Její film je navíc divácky velmi vděčný: spolu s mrazivě vážnými momenty v něm najdeme i nepřehlédnutelný humor.

Snímek vypovídá o životě a aktivitách dvou protikladných politických skupin, přesněji mladých organizací - Komunistického svazu mládeže (mimochodem nedávno zakázaného) a Mladých konzervativců. Obě působí samostatně, avšak pod více či méně zavazujícím ideovým patronátem „svých“ politických stran. Zatímco první skupina je napojena na KSČM, mladí konzervativci nosí barvy ODS. Jablonská se snaží zachytit činnost obou seskupení jako celku, její pozornost se ovšem soustřeďuje (jinak to ani není možné) nikoliv na dav, ale na několik výrazných individualit zastupujících komunitu. U levicové skupiny je to například partnerská dvojice, u mladých konzervativců několik funkcionářů. K postojům, jež zastávají, je předurčuje mj. rodinné zázemí či sociální situace: proti chudému bytečku nadšené mladé komunistky stojí luxusně zařízené bydlení jednoho z konzervativců a jeho návštěvy zušlechťovacích salónů; komunistická tradice rodiny bojovné dívky je zas konfrontována s pravicově orientovaným prostředím jiného mladého hrdiny.

Nicméně obě skupiny mají leccos společného. Politické přesvědčení - sílu „uhlířské víry“ -, napojení na příslušnou politickou stranu, jíž pomáhají v předvolební kampani (děj filmu se odehrává v období kolem parlamentních voleb) a zejména pak - politické ambice. Autorka zachytila, jak si jedni i druzí zajišťují místečka v komunální politice a míří dál a výš.

Ať však dává adekvátní prostor oběma mladým seskupením, ať jakkoliv pečlivě (a rozumně) zachovává nestrannost, z jejího svědectví přesto vychází levicová mládež, či aspoň ti chlapci a dívky, jejichž osudy zachycuje, o poznání sympatičtěji než druhá skupina. Jako by v nich bylo cosi ryzejšího než v modré cílevědomosti mladých konzervativců. Víc opravdovosti, méně úporné touhy po osobní politické kariéře. Říkám to jen váhavě a nerada. Jenže - také tento rys snímku působí v podstatě příznivě; ozřejmuje totiž, že k tématu ani k postavám, jejichž aktivity sleduje, nepřistupovala autorka s nějakým apriorním názorem či předpokladem. A už vůbec ne s předsudky. Dobírá se ke svým zjištěním postupně, krok za krokem; ctí realitu, pozoruje, diskutuje. Nekonstruuje a nestylizuje (se). Závěr už je na divácích - ať si každý vytvoří názor sám. Že výpověď o budoucí generaci politických lídrů této země nevyznívá příliš povzbudivě, to věru není vina režisérky, naopak - její přednost. Zvláště, přijmeme-li film také jako výzvu.

AGÁTA PILÁTOVÁ