číslo 49 / 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Z dámské krejčové Královnou matkou

Kulturní veřejnost vnímá zpěvačku Jarmilu Šulákovou zejména ve spojení s lidovými písničkami a folklórem, byť zpívala třeba i jazz. Královna matka Valašského království, která celý dosavadní život prožila v rodném Vsetíně, se však po své sedmdesátce dotkla i zcela jiného žánru - rázného bigbítu s kapelou Fleret. Hudba Jarmile Šulákové byla geneticky dána (maminka zpívala v operetách a tatínek hrál na saxofon, trubku i harmoniku) a provázela ji v různých podobách od raného mládí. O tom jsme se zpěvačkou hovořili v písničkovém pořadu Staří, ale dobří, který je vysílán na stanici Český rozhlas 2 - Praha každou sobotu v podvečer o půl páté.

Na úvod by snad neškodilo pohovořit o vašich začátcích. Kam spadají?
Už do školních let, kdy jsem zpívala v dívčím sboru. Později jsme se stala členkou Bobříků, což už byla folková kapela. Zpívali jsme nejenom lidové, ale i trampské a moderní, tedy, jak se dnes říká, populární písničky. Potom jsem působila zhruba rok a půl v jedné vsetínské taneční kapele. A od roku 1948 se věnuju folkloru.

Stejně jako Eva Olmerová jste se vyučila dámskou krejčovou. Bylo vám to řemeslo v životě k něčemu?
To jsem nevěděla, že se Eva Olmerová také učila krejčovou... Já jsem se po třech letech učení byla, jak se tenkrát říkávalo, tovaryška. Nemohla jsem ale s tímto řemeslem získat na Vsetínsku uplatnění. Nakonec jsem nastoupila do kožešnické dílny jako pomocná švadlena. Tam jsem prožila čtyři roky, než přijeli pánové ze Supraphonu a nabídli mi místo vedoucí v jejich prodejně. Vzala jsem to, ačkoliv jsem v té době neměla vůbec žádné zkušenosti a odborné vzdělání. Jinak musím říct, že šití mě nikdy nebavilo, odjakživa mě daleko víc táhla muzika. Ale maminka mi říkávala: „Každá dcerka musí umět šít, aby v domácnosti uměla všechno pospravovat.“

Dlouhých pětatřicet let jste byla vedoucí prodejny Supraphonu. Za pultem jste tak byla svědkem mnoha stylových a módních proměn v hudbě.
Jistěže to byla pro mne velká škola. Už dříve jsem znala mnoho písní lidových i tanečních. Ale ve vážné hudbě jsem měla značné mezery, a ty jsem si, zásluhou té prodejny, postupně zaplňovala.

To jste se zároveň musela naučit zákazníky hodně a často odmítat. Desky zejména západoevropské produkce byly v našich končinách v těch letech nedostatkovým zbožím. Jak jste se v této pozici cítila?
Nebylo to příjemné. Jako vedoucí prodejny jsem jezdila každý měsíc na školení a tam nám přehrávali i západní muziku, a to novinky i starší věci. Pamatuju si třeba na Beatles nebo Raye Conniffa. Podle těch přehrávek jsem vybírala desky do prodeje. Tak jsem si od určitého titulu kupříkladu objednala dvě stě kusů, které bych bez problému prodala, přišly mi však jenom čtyři.

Zpíváním jste se na plný úvazek tedy neživila?
Vlastně až když jsem odešla do důchodu. Do té doby byl mým zaměstnáním zmíněný Supraphon a zpívala jsem po práci. Dojížděla jsem do Brna za orchestrem lidových nástrojů BROLN, s nímž jsem procestovala pěkný kus světa. Ale z těch zájezdů a koncertů měla největší užitek státní agentura Pragokoncert, my jsme dostávali pouze diety. Takže se z toho nedalo zbohatnout ani náhodou.

Když už jsme se zmínili o Evě Olmerové - máte ráda jazz?
Ano, ale ten klasický. Miluju Ellu Fitzgeraldovou. Dokonce mám doma desku, na níž ji doprovází její manžel pouze na kytaru. To album patří k mým nejmilejším.

Za minulého režimu vám byl udělen titul „národní umělkyně“. Neměla jste pokušení jej vrátit - jako někteří jiní po změně režimu?
To ne. Psali mi, že jestli si ho považuju, tak ať si ho nechám, ale jestli ne, tak ho mohu vrátit a oni ho dají do dražby. Proti tomu jsem se rázně postavila a sama pro sebe jsem si pověděla: „Co si ti fešáci z Prahy myslí? Celý život zpívám pro lidi a ještě se mám sama zbavit ocenění za to?“ Upozorňuji vás, že za tento titul žádné peníze nebyly. A jestli byly, tak je sebral někdo jiný. Nejsem v žádném případě pyšný, domýšlivý člověk, ale věřte, že tento titul je pro mne osobně důkazem, že mě lidi mají rádi.

Jakým způsobem se „narodila“ spolupráce s Fleretem, čili rockovou kapelou?
Původně šlo pouze o pozvání na natočení jedné písničky na cédéčko, o takový pěkný valašský valčík. Tak nenápadně to začalo. Chlapci z Fleretu pak přijeli k nám do Vsetína a vybrali jsme další lidové písničky včetně vánočních. Od té doby s Fleretem zpívám. A spolupráci s touto kapelou si velmi chválím. Díky ní jsem pronikla do trochu jiné muziky.

Skončíme mírně odlehčeně a mimohudebně. Chodíte ve Vsetíně na hokej?
Nikdy jsem tam nebyla. Vsetínský hokej jsem sledovala pouze v televizi. Přiznám se, že jsem se vždy bála jít na stadion kvůli hlasu, abych nenastydla. A kromě toho se nerada zúčastňuju davových akcí.

JIŘÍ KASAL