číslo 49 / 2006

Titulní rozhovor

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea

Jako ředitel významné instituce i publicista se často zabýváte tématem holocaustu. Proč je třeba se k němu stále vracet?

Především proto, že holocaust je jev, který změnil naše vnímání lidství a mravnosti, stal se stigmatem naší civilizace. Další důvodem je, že to, co holocaust v konci konců přivodilo, zdaleka nezmizelo s koncem druhé světové války. Svět je stále plný nenávisti, antisemitismu, rasových předsudků a násilí. A když zaostřím ještě dále na židovské společenství, které bylo holocaustem tak strašně postiženo, je zřejmé, že ve světě jsou i více než šedesát let po válce celé státy, které jednoznačně a neskrývaně dále usilují o likvidaci „Žida“, tentokrát kolektivního. Tím je pro ně Stát Izrael. Zřetelné extremistické protižidovské proudy však najdeme i mimo Izrael. Navíc existuje zvláštní fenomén popírání nebo zpochybňování holocaustu. Také proto je nutné o holocaustu mluvit - nejen s ohledem na historickou pravdu, z úcty k obětem a přeživším.

Za komunistického režimu bylo téma holocaustu tabu. Jedním z dokladů nešetrného až brutálního postoje komunistů je likvidace památníku holocaustu v Pinkasově synagoze v 70. letech. Proč jim vlastně toto téma tak vadilo?

Komunistický režim byl antisemitský, ať to říkal otevřeně nebo skrýval. Samozřejmě tedy potlačoval i pouhou zmínku o čemkoliv, co bylo významně a jedinečně židovské, tedy i autenticitu židovské tragédie za druhé světové války. Příklad: je známo, že za druhé světové války zahynulo přibližně 360 tisíc občanů Československa, tím myslím jejich celkový počet včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z tohoto počtu bylo na 270 tisíc Židů. Přitom tento významný fakt byl důsledně zamlčován.

Badatelské úkoly jsou tedy ještě před námi?

Jistě, ještě do dneška jsou některá témata - i když samozřejmě už nejde o tabu – zastřena. Nedávno se například hovořilo o jednom z nich na konferenci Historického ústavu Akademie věd, zasvěcené boji a odboji Židů za druhé světové války. O něm se i dnes, ve svobodných poměrech, nesmírně málo ví, a za komunistického režimu se o židovském ozbrojeném odporu proti nacistům nemluvilo vůbec. Pokud jde o moderní historii českých Židů, je zde rovněž řada otázek, které nejsou zpracovány a je třeba se jim věnovat. I o holocaustu se stále objevují nové skutečnosti a dokumenty. Je tedy o čem mluvit a věnuje se tomu i naše muzeum. Už proto, že z židovské tragédie možno vyvodit i obecnější poučení.

Nikdy jsem nepochopila, jak je možné „popírat“ holocaust, o němž existují evidentní a nesporné důkazy. Jak to, že něco takového vůbec existuje?

Označení „popírání holocaustu“ je maličko zavádějící, protože těm, které s těmito aktivitami spojujeme, jde spíše než o jeho úplné popření o zpochybňování, relativizování způsobu, jakým byli Židé za války systematicky pronásledováni a vyhlazováni. „Popírači“ samozřejmě nestojí o žádnou historickou diskusi, ač se přitom leckdy sami pasují na historiky-revizionisty. Na odborných fórech, která se holocaustu věnují, je však nenajdete. Nejde jim totiž o minulost, ale o přítomnost. Snaží se dokázat, že Židé si svým – jak říkají „mýtem holocaustu“ - nárokují soucit světa a mají si též osobovat „mravní nadřazenost“. Popírači hovoří o „údajném holocaustu“, používají lží a polopravd. Židé prý holocaustem vydírají, Stát Izrael měl vzniknout na nespravedlivých základech. Čili „popírači“ využívají holocaustu k tomu, aby jím zdůvodnili svůj současný antisemitismus.

Někteří přitom tvrdí úplné nesmysly, třeba že plynové komory nikdy nebyly. I když je to absurdní a neudržitelné, vždyť jsou na to svědkové.

Jistě, existence plynových komor k vraždění lidí je jednoznačně prokázána. Jenže dnes lze tvrdit téměř cokoliv. Vezměte si, že velká část muslimského světa je hluboce přesvědčena, že teroristický útok 11. září 2001 provedl Mossad. Jiní zas tvrdí, že k teroristickým útokům vůbec nedošlo, že je zinscenovali sami Američané. Pokud se dnes jakýkoliv nesmysl mediálně dobře pojme, řada lidí mu bude věřit. Není to až tak nic nezvyklého - kolik lidí věří hádání z kávové sedliny, z karet a nevím z čeho ještě. Řekl bych, že v současné době s její obrovskou mediální mocí je otevřen obrovský prostor pro politickou i jakoukoliv jinou manipulaci. Bez ohledu na fakta.

Společenská atmosféra v Česku je nicméně tradičně nakloněna sympatiím k Izraeli. Ukázal to i postoj veřejnosti a médií ke konfliktu s Hizballáhem v Libanonu.

Nebylo by šťastné, kdyby arabsko-izraelský konflikt byl interpretován jako střet dvou fanklubů, přičemž jedni drží palce jednomu, druzí druhému. Podstatné je něco jiného: Stát Izrael je od svého vzniku vystaven existenční hrozbě. Myslím, že u nás to lidé - i s ohledem na vlastní historické zkušenosti - dobře chápou. A chápou i to, že jde o střet jediného představitele demokratického světa v dané části světa s režimy více či méně autoritářskými. Víme zároveň, že jedním z důvodů terorismu ve světě je právě odpor k západním demokraciím, jejich hodnotám. Důležitá v této souvislosti je i skutečnost, že největší počet lidí, kteří přežili holocaust žije v Izraeli. Vědomí, že tito lidé, kteří něčím tak strašným prošli, jsou nyní vystaveni nové existenční hrozbě, samozřejmě vzbuzuje sympatie. Ale nejdůležitější hledisko je přece jen politické, onen rozměr demokracie versus totalitární režim.

Je dobře, když se židovské téma ztotožňuje se Státem Izrael?

Respektujme fakta. V náboženském konceptu má Izrael pro židy velký význam, jsou tu silné citové vazby i vnitřní dějinná vazba. Člověk však nemusí být žid, aby přijal, že i Židé mají jako jiné národy nárok na svůj stát, na správu vlastních věcí. Je to jedno z  poučení holocaustu a ostatně tak to rozhodla po válce OSN. Takže zvláštní vztah Židé - Izrael bude vždy existovat, ale současně platí, že Židé, kteří žijí mimo Izrael, se cítí být občany států, v nichž se narodili a mají po generace svůj domov. V Čechách a na Moravě žijí Židé přes tisíc let a dějiny českých a moravských Židů tvoří specifickou součást českých dějin. Čeští židé v ní pokračují a tato jejich historie nemá co činit se vztahem k Izraeli.

O dějinách českých a moravských Židů vydává svědectví i spousta krásných, dnes opravovaných a rekonstruovaných památek, například v Boskovicích, Třebíči, Mikulově i jinde. Tyto pečlivé opravy taky o lecčems svědčí.

Jsem rád, že jste to připomněla. V Čechách a na Moravě je nebývale mnoho zachovalých židovských památek, které dokládají prolnutí židovské kultury s kulturou majoritní. Žilo tu obrovské množství významných osobností s židovskými kořeny, které této zemi prospěly v oblasti průmyslové, ekonomické, vědecké či kulturní. To všechno je součást zdejší historie a Židé to vnímají a navazují na ni.

Pražské Židovské muzeum, které řídíte, má také mimořádnou historii. Je jeho příběh v Evropě ojedinělý? Myslím tím skutečnost, že největší část zdejších sbírek vlastně založili nacisté.

Muzeum vzniklo už v roce 1906, ale to, co se s ním stalo za druhé světové války, je opravdu ojedinělé: Z iniciativy židovské komunity se tehdy podařilo zachránit jedinečný sbírkový fond, cenná judaika z Čech a Moravy. V roce 1942 bylo v Praze zřízeno tzv. Centrální ústřední muzeum, do něhož se svážely konfiskované židovské předměty muzeální povahy především z likvidovaných židovských obcí - a tyto předměty uchováváme dodnes. Na světě je sice spousta muzeí, bohatších než to naše, nicméně není žádné, které by samou podstatou svých sbírek svědčilo o tragédii jednoho národa. Předměty zde uložené patřily lidem, kteří byli později zavražděni. Tyto věci jsou jejich mocným symbolem. Je to jedinečný, ovšem i velmi smutný příběh. Myslím, že při vší úctě k věcem a péči, kterou jim věnujeme, bychom byli všichni v muzeu raději, kdybychom měli v Praze docela malé židovské muzeum, ale přitom by zůstali naživu lidé, jimž předměty byly násilně odebrány. Nicméně, když už se toto stalo, je velkým posláním našeho muzea, aby připomínalo židovskou tragédii a současně i velikost židovské kultury.

K čemu měly ty shromážděné předměty nacistům sloužit – vždyť dokládají vyspělost židovské kultury, zatímco oni tvrdili, že Židé kulturu nemají?

Motivy nacistů nejsou zdaleka vysvětleny. U nás i v zahraničí se můžeme setkat s domněnkami, že nacisté chtěli vybudovat muzeum vyhynulé rasy a za tím účelem posílali do Prahy konfiskované židovské předměty z celé Evropy. To druhé tvrzení není pravdivé - lze totiž jednoznačně dokázat, že všechny předměty pocházejí z našeho území. Pokud jde o muzeum vyhynulé rasy, údajně připravované nacisty, je to jen dohad. Není znám jediný doklad, že by něco takového vskutku zamýšleli udělat. Ostatně za války židovské muzeum nebylo muzeem v pravém slova smyslu. Nebylo přístupné veřejnosti, ale spíše sloužilo jako obrovské skladiště: místo, kde se pořádaly a katalogizovaly ukradené věci. A ze zaznamenané činnosti nevyplývalo, že by mělo sloužit k  propagandistickému účelu. Navíc je zřejmé - a k tomu už dokumenty máme - že to byli čeští Židé, kteří hledali řešení pro tu záplavu konfiskovaných předmětů muzeální povahy a začali o jejich osudu s nacisty jednat. Nebylo to ovšem žádné rovné jednání, za okupace to ani nešlo. Nicméně nacisté nakonec souhlasili, aby se vzácné doklady židovské kultury soustředily v Praze. Jistě si o nich přáli mít dokonalý přehled, snad s nimi počítali i při nějakém politickém nebo obchodním licitování. Dnes se však takto můžeme jen dohadovat, nemáme dost dokladů, abychom mohli nacistický postoj zcela osvětlit.

Velký příběh Židovského muzea je složen z mnoha dramatických i jímavých osobních příběhů lidí. Který z nich vás oslovil nejvíc?

Dějiny muzea provázejí mnohé úžasné osobnosti. Už samo jeho založení na troskách asanovaného ghetta v roce 1906 přispělo k záchraně jedinečných judaik - a to by se nestalo nebýt hebraisty Salomona Huga Liebena. Když začala okupace, byl to už starý pán, ale měl možnost emigrovat. Přesto se rozhodl, že zůstane, že své muzeum neopustí. Zahynul ještě před deportacemi. Nebo takový Josef Polák, kterému jsme letos právem věnovali celou výstavu: za strašných podmínek dokázal využít situace, kdy se na jednom místě soustředila prakticky všechna judaika z českých zemí. Zformuloval sbírkotvorný program a nastínil koncepci ochrany a správy této jedinečné sbírky. Polákova koncepce je dodnes pro naši instituci určující. A měl bych zmínit i Hanu Volavkovou, která pracovala v muzeu za války a jako jedna z mála jeho zaměstnanců ji přežila. Podařilo se jí i za komunistického režimu prosadit ideu památníku obětem holocaustu v Pinkasově synagoze, což bylo obdivuhodné.

Jak svědčí muzeu současnost?

Muzeum prošlo obrovským vývojem zejména po říjnu 1994, kdy přestalo působit jako státní instituce. Za uplynulá léta se podařilo udělat víc než za mnoho desítek let předtím. Musím vyslovit obrovské uznání všem, kteří v muzeu pracují. Všechny synagogy jsou opraveny, máme nové stálé expozice, depozitární prostory, novou výstavní síň, skvělé zabezpečení. Založili jsme Vzdělávací a kulturní centrum, kde probíhá množství vzdělávacích programů pro školy a navíc i osvětové a kulturní programy pro veřejnost. V září jsme otevřeli pobočku v Brně, nesmírně se rozvinuly výstavní a výzkumné projekty, začali jsme ve velkém s vlastní publikační činností, snažíme se co nejvíce působit ve veřejném prostoru.

Letos slaví Židovské muzeum sté narozeniny. V souvislosti s jubileem se po celý rok úspěšně prezentuje mnoha kulturními akcemi pod společným názvem Rok s židovskou kulturou. Hodně se otevřelo nejen turistům, ale hlavně domácímu publiku, konkrétně mládeži. Koná se řada atraktivních výstav, koncertů, besed, četné návštěvnické akce se zlevněným vstupným, byl natočen filmový dokument. S jakým ohlasem se to vše setkává?

Židovské muzeum je trvale nejnavštěvovanějším muzeum v zemi a svou historií do značné míry zosobňuje i moderní židovské dějiny u nás. Proto když jsme přemýšleli, jak připomenout sté výročí, říkali jsme si, že by to neměla být jednorázová akce a neměla by se také omezit pouze na Prahu. Vzhledem k tomu, že muzeum schraňuje sbírkové předměty z celých Čech a Moravy, stáli jsme o to, aby naše oslavy měly celorepublikový rozměr. Nakonec jsme se dohodli s více než stovkou kulturních i jiných institucí po celé republice na řadě kulturních programů, k nimž někde přispěli i zahraniční partneři. Z posledních akcí připomenu např. listopadový Týden židovské kultury v Brně.

Mnohé akce se tedy uskutečňují ve spolupráci s různými pořadateli?

Ano, a tím se vracím i k tomu, o čem jsem mluvili před chvílí: zajímavě se tu projevil vztah majoritní společnosti k židovské kultuře. Většina organizací reagovala na naši výzvu ke spolupráci vstřícně - buď už měly nějaké židovské téma připravené, takže je do našeho ročního kalendáře mohly hned zařadit, nebo ochotně přicházely s vlastními návrhy. Svědčí to o tom, že o židovskou kulturu je u nás opravdu zájem a má tu široké zázemí. Když jsem o tom vyprávěl kolegům z židovských muzeí v jiných evropských zemích, byli překvapeni, že bylo možné uspořádat akci, která trvá celý rok za spontánní podpory tolika kulturních institucí. Nemluvě o podpoře politické.

Připravujete i hodně programů pro mládež, například projekt Zmizelí sousedé. Je pro to dostatečná „společenská objednávka“ třeba ze škol?

Pro školy má muzeum zvláštní programy, trvale nabízíme prohlídky se zlevněným vstupným spojené s přednáškou. Ročně k nám chodí přibližně osm tisíc žáků a studentů. Pro školy jsme vydali knížku Židé, dějiny a kultura pojednávající o dějinách Židů obecně, historii Židů v Čechách a na Moravě, o holocaustu, dějinách antisemitismu, židovských tradicích a zvycích. Je určena vyšším třídám základních škol a školám středním, zatím vyšla v nákladu více než deseti tisíc výtisků. Vzdělávací a kulturní centrum má navíc řadu interaktivních projektů pro školy, např. zmíněné Zmizelé sousedy. Mladí lidé tu vlastním pátráním zjišťují, že Židé tvořili nedílnou součást života a kultury této země. Dozví se spoustu nového o dějinách svého města, o konkrétních lidských osudech. Uvědomí si, že jejich město vypadalo před pár desítkami let úplně jinak. Mohou se zamyslet nad příčinami lidské nenávisti a sami si udělat závěry, které jim pomohou v orientaci v současném světě. Připravili jsme i další knihy, soubor Holocaust v dokumentech a putovní výstavu Holocaust očima dětí. Vydali jsme neznámou židovskou hudbu na CD. Snažíme se přicházet s podněty a fakty, která jsou co možná objevná. Muzeum také již před lety zavdalo podnět k veřejné diskusi o tom, jak se učí ve školách o holocaustu.

Jako spolupracovníkem Českého rozhlasu, hlavně stanice Vltava, připravujete i rozhlasové pořady. Čemu jsou věnovány?

Z podnětu redaktorky Vladimíry Lukařové jsme připravili cyklus o židovských, modlitbách a svátcích - celkem třináct hodin. Pořad měl velice pozitivní ohlas. Velice si vážím i ojedinělého pořadu této redaktorky o holocaustu, jehož základem bylo předčítání jmen zavražděných v Pinkasově synagoze v přímém přenosu. Začíná projekt věnovaný židovskému místopisu u nás plánovaný na deset let; vždycky jednou za rok se odvysílá tříhodinový pořad. A já sám spolupracuji s náboženskou redakcí, pro rádio Regina připravuji již jedenáct let židovský pořad Šalom alejchem, psal jsem fejetony pro českou redakci BBC a pokračuji v tom pro stanici Český rozhlas Rádio Česko.

Jak jste osobně dospěl k víře a co pro vás znamená?

Židovství mě vždycky zajímalo, přijímal jsem je nejprve doma přes válečnou zkušenost maminky. K víře jsem však dospěl sám. Víra není vůz, na kterém můžete projet životem, ale spíše poutnická hůl, s níž putujete. Pro mě je to poznání, že tento svět má od svého prvopočátku smysl, že lidská existence je velký dar a člověk by za něj měl převzít odpovědnost. Poznal jsem, že nic není náhodné, přijal, že svět má svůj vnitřní řád, který není sám od sebe. Židovský koncept prožívání Boha a vztahu ke světu mne velice oslovil. Je třeba říct, že tento vztah u mne - a bylo to souběžné - souvisel i se vztahem ke knize, k přemýšlení a k fantazii. To všechno je v židovství přítomno. A jakmile se mi otevřela hebrejština, objevil jsem novou planetu. A k tomu samozřejmě patří i láska, rodina, společenství.

Nepocítil jste nikdy tíhu konfrontace moderní doby s tradiční vírou?

Mnoho lidí se domnívá, že moderní je to, co vidí kolem sebe, a co je tradiční, je zastaralé a zbytečné. To je směšné. Víra se přece dotýká témat trvalých a věčných. Nakonec, když si přečtete některé klasické náboženské spisy nebo úvahy, a všimnete si, jaké dávají odpovědi na mravní i jiné otázky, samozřejmě zjistíte, že inspirativnost myšlenek se neměří podle století vzniku. Řekl bych dokonce, že časem prověřené myšlenky a postoje dají člověku nesrovnatelně víc, než co slyšíte z úst činitelů, kteří jsou dneska mediálně povyšováni na ikony.

Vraťme se na závěr k svátkům a slavnostem Židů a křesťanů, časově i jinak vzájemně blízkým: jsou kromě svátku Chanuka i další?

Vnitřním smyslem se svátky židovské a křesťanské liší, ale určité vazby jsou. Křesťanské Velikonoce a židovský Pesach se slaví současně či brzy po sobě. Z  lidového zvykosloví v křesťanském prostředí známe i masopust a maškarní bály - a také Židé mají na jaře svátek Purim, související s dějem popsaným v biblické knize Ester. Připomíná zachránění Židů před zkázou v době perské nadvlády. Je to tedy svátek radostný a výraz radosti se projevuje podobným převlékáním nebo maškarním rejem jako u křesťanů.

Některé oslavy svátků by se skoro mohly spojit...

Dá se jistě vyjmenovat řada podobností - data nebo vnější aspekty některých svátků. Ale myslím si, že podstatnější je, že židovství a křesťanství přes zřejmé vnitřní rozdíly spolu též souvisejí. Leccos společného je ve víře v jednoho stvořitele světa a tvůrce jeho řádu, našli bychom souběžnosti i v pojetí milosrdenství a soucitu, odpovědnosti či nutnosti pomáhat slabšímu. Hodně spřízněná jsou též sociální témata nebo vztah obou komunit k rodině. Je opravdu povzbuzující - a cítím to čím dál víc - jak velice pozitivně se vyvíjejí židovsko-křesťanské vztahy. A to je moc dobře.