číslo 49 / 2006

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE

Svědomí trestá i v postmoderní době

Hannah Arendtová kdysi napsala, že z mravního hlediska je nejhorší to, že lidé ztratili víru v Poslední soud. Ti, kteří jednali dobře, nevěří, že budou oceněni, ti, kteří žili špatně, se přestali bát potrestání. Při nedávném, sedmnáctém výročí převratu v listopadu 1989 mnozí rozhořčeně opakovali, že ti, kdo kdysi spolupracovali s komunistickým režimem, nejenže nebyli potrestáni, ale nadále se mají dobře. Kde je tedy spravedlnost?

Nedokáži přesně odpovědět, ale domnívám se, že v našem svědomí. Až na anetické psychopaty jsme totiž nadáni schopností rozlišovat dobré a špatné jednání, i když se podle toho neřídíme. A naše svědomí, přestože ho utloukáme různými omluvami, výmluvami a racionálními argumenty, k nám občas promluví i v nečekaných situacích.

Nedávno jsem se zúčastnila abiturientského setkání, sešli jsme se desítky let po maturitě. Trochu vtipů o latináři, vzpomínky na rozbitá okna v tělocvičně... Pár skleniček alkoholu však nakonec vyprovokovalo diskuzi. Bohouš s Pavlem si začali vyčítat, jak se kdo z nich před lety angažoval ve studentské buňce KSČ, kdo se koho bál a kdo potom za svoji konformitu získal různé tituly a udělal lepší kariéru.

Zajímavé, řekla jsem si, moji bývalí spolužáci se přou o mravní hodnoty v době, v níž dodržování morálních principů je „nemoderní“, v době, v níž se vše dá koupit, prodat, zkreslit a znovu si zdůvodnit objektivními podmínkami, historickými zákonitostmi, nebo postmoderním přístupem, který nám umožňuje tato mravní kritéria přeformulovat.

Že by měl pravdu Jean-Paul Sartre? Ve své novele nevykreslil Peklo jako místo, kde hoří oheň a těla trpí, ale jako krásně zařízený penzion s centrální místností, ve které si lidé vyprávějí svoje životní příběhy. Napřed vtipkují, připomínají své úspěchy, stylizují se, ale postupně se dostávají k podstatě toho špatného, co kdy udělali. Zrada přátel v odboji, utrápení dítěte, výsměch vlastní matce, podvedení chudáka... Peklem není vnější potrestání, ale naše vlastní výčitky. Napřed nepřiznané viny, ale potom o to horší, marné a nekonečné sebeobviňování a sebeobhajování, která z nás v Pekle již nikdo nesejme.

Zatímco si moji vrstevníci vzájemně vyčítali kolaboraci s komunistickým režimem a konformitu, další spolužák, námi dívkami vždy obdivovaný donchuán, se rozplakal při vzpomínce na smrt své manželky. Tolikrát ji podvedl, ale už nikdy se jí za to nemůže omluvit.

Závěr? Immanuel Kant měl pravdu. Nejen hvězdné nebe nade mnou, ale i mravní kodex v nás samých mě v postmoderní a zdánlivě jen prospěchářsky orientované době udivuje a současně mě jeho existence těší a povzbuzuje. Nejsme ztracená generace. Jen by mě zajímalo, co si budou za padesát let vyčítat dnešní maturanti!