číslo 49 / 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Domluvit se je umění

Tenkrát se psal rok 1923. Atmosféra prvorepublikové politiky, na kterou se stále vzpomíná s vlídnou nostalgií jako na čas zrání demokracie, byla rušná a vznětlivá debatou o vládní koalici. Podobně jako dnes. Velký bojovník proti každé koalici profesor Zdeněk Nejedlý vyléval jednou za čtrnáct dní článkem do časopisu Var svou niterní žlučovitou ošklivost vůči něčemu takovému. „Slepenec nikdy nemůže mít jednotný program, jen kompromisní, polovičatý, strany přece na sebe žárlí!“ Stranickým soupeřům neříkal nic nového a objevného. Věděli nejlépe, s čím se denně setkávali, jaké překážky museli překonávat a jak trnité jsou leckdy cesty ústupků, které vedou k dohodě. Ale při tom všem to vždycky byly kroky řešení. Za tím konečným a dohodnutým pak stáli všichni, jak tomu mělo být. Jenomže pan profesor Nejedlý, známý tím, že prolétl každým problémem jako střela a vždycky měl názor neomylný, chtěl vládu podle představy své. Určitě nejlepší, protože revoluční. A tak se upřímně divil jak to, že se takhle jasně o tom neuvažuje? Politici z praxe se zase divili, jak může někdo nad výsledky voleb uvažovat, bude-li koalice či nikoliv. Novinář Ferdinand Peroutka s ním polemizoval: „Otázka koalice je největší otázkou naší politiky, je jisto, že to zatím bez ní nešlo, a pokud setrváme v obvyklé sféře politických názorů, nedovedeme si představit, že by to bez ní šlo, ať už vypadá tak či onak, dokud nebude žádná parlamentní frakce tak silná, aby mohla převzít vládu sama.“ Pan profesor Nejedlý se tenkrát škodolibě ušklíbl nad výrazem „obvyklá sféra politických názorů“. - „Odpusťte“, odpověděl mu Ferdinand Peroutka, „ale naše sféra politických názorů je demokracie. A rádi bychom setrvali při ní.“ Právě z těchto dvacátých let naší republiky je známý výrok ministra Šrámka, který zní: „Dohodli jsme se, že se dohodneme“.

Historici i politologové tvrdí, že všechno už tady bylo. Jen v poněkud jiné době, v jiné situaci a s jinými možnostmi, protože svět se mění. Jenom jedno zůstává stejné: lidská povaha. A ta hraje vždycky jednu z hlavních rolí. S kultivovanými lidmi se snadněji jedná, jistotu, jakou dává vzájemným dohodám čestný, nezáludný člověk, nenahradí nic. Naopak sprosťáctví, vulgarita a zákeřné výpady, vyprovokují mnohdy i slušného člověka k něčemu, co by v sobě sám ani nehledal. Je to přirozená reakce, obrana, pud sebezáchovy. I kdyby fungovalo sebeovládání sebevíc, jsou takové střety. Léčí se omluvou, ale jen tomu, kdo si to zaslouží. Takže i ze situací dávno zapomenutých si lze vzít poučení, protože minulost už je za námi, víme, jak dopadla, a život se - ať chceme či nechceme - musí žít dopředu.

Teď se píše rok 2006. Názorově rozdělená společnost znovu a znovu hledá smírný střed zájmů různých vrstev. Podle vnitřních možností i pod tlakem zahraničních vlivů jakž takž normální a uspokojující vývoj. I tentokrát nezbude nic jiného, než aby se politické strany dohodly, že se dohodnou. Nedohody, které se stanou patrně zase známým výrokem prezidenta Václava Klause, ovlivňují veřejné mínění. Tady někde vzniká nechuť chodit k volbám. Proč také... Jen ať si nikdo nestěžuje, že voliči špatně „rozdali karty“. Rozdali je tak, jak to odpovídá jejich názorům a představám. A předali další rozhodnutí těm, kteří si vybrali politiku za své řemeslo. Měli by si tedy vědět rady. Jestli to nedovedou, ať si hledají jinou práci. Dohoda může přece mít mnoho podob. Podle toho, jak rozsáhlý, jak velký je stupeň neshod. Vtip je ale v tom, že to měla být dohoda včasná.

Ztratili jsme bezvládím šest měsíců. Půl roku, naplněného jen a jen řečmi, jak jsou důležité a jak spěchají reformy veřejných financí, penzijního systému, zdravotnictví a bezpečnostních složek. A také uběhl čas, který už měl být věnován soustředěné přípravě na naše předsednictví Rady Evropské unie. Pokračující jednání se znovu protahuje, protože ho křižují tu komunální volby, tu sněmy politických stran. Zanedlouho ho budou komplikovat vánoční svátky a tak dále a tak dále. Mohlo by se také stát, že až se probudíme z téhle letargie, zničeho nic bychom najednou nemuseli být příjemci dobrých zahraničních investic, protože kapitál, který hýbe světem, a spojenci všeho druhu hledají země ekonomicky stabilní a politicky klidné. Agentura Czech Invest o tom už dnes ví své. Jenomže naši politici, protože si ani po tom půlroce nevědí rady, mají tendenci vymýšlet řešení provizorní, přechodná, zase na nějakou krátkou dobu. Čím ta doba bude kratší, tím méně se pohnou problémy, které na řešení čekají, a které se časem zvětšují. Tím více bude každá z politických stran hledat v takovém mezidobí své nové šance. Pomalu a plynule přejdeme do další předvolební kampaně, která atmosféře dorozumění vůbec nesvědčí. A zase ta nezkrotná lidská povaha. Je těžké představit si, že za nějaký čas budeme situací donuceni domluvit se s člověkem, kterého soupeři mnohokrát označili za člověka neseriózního a jako papoušci opakovali jeho jméno, kdykoliv dostali před ústa mikrofon, jen aby to veřejnost podvědomě zaznamenala, jako se jí to umně podstrkuje s reklamou. Přikořeněno navíc ostrými slovy, že by bylo dobré vyhnat ho někam, protože bůhví kam sahají jeho prsty. A hodila se i velká ráže různých obvinění, byť neprokázaných. Politici se nemusí zrovna milovat, ale musí se navzájem uznávat jako lidé, které určitá vrstva voličů pověřila zastupováním.

Takovou křišťálovou kouli nemá nikdo, aby odhadl po všech jednáních, kdo bude ve vládní koalici a kdo v opozici. Ti vládní to budou mít podstatně těžší. Návrhy zákonů, vyhlášek a opatření budou vznikat kompromisy. Ale za podanými návrhy bude vláda muset stát jako celek. Bylo by směšné, aby se na parlamentní půdě předváděli členové vlády jeden po druhém s tím, jaké že měli námitky. To nechť nechají na opozici vyrukovat s argumenty. Nu a to bude ta chvíle, kdy se ukáže, zda jsme už v politice přece jen dospěli k nějaké kultuře. Znamená to i lidsky se krotit, nechat za dveřmi výbuchy vzteku a nenávisti ke konkurentům. Také nehledět na to, jaké výhody bude z projednávaného mít vlastní strana či někdo osobně. Prostě naučit se vzít na vědomí, že třeba nic, ale celek ano. Leckdy jsou slyšet hlasy, že nám chybí těch čtyřicet let školy demokracie. Ale čas utíká. Skutečně těch sedmnáct let novodobé školy bylo málo? Kdyby tomu tak mělo být, tak to jsme promarnili víc než ten poslední půlrok marného sestavování vlády. Umění kompromisu je zvláštní disciplína. A vlastně se ji učíme celý život. V soukromí, na pracovišti, třeba i tehdy, když se s někým kdekoliv téměř srazíme v otevřených dveřích. Říci po srážce „pardon“ je už to poslední, lépe je říci „prosím“ a dát přednost. Určitě se to vyplatí. I lidská povaha se totiž obrušuje. Když zraje k moudrosti, ztrácí ostré, zraňující hrany. Kde nejsou, je lépe.