číslo 50 / 2006

Dívejte se

Koláž myšlenek o umění, životě i smrti

Pondělí 11. prosince, ČT 2, 21.20

Anarchisticky rozevláté filmy Jeana-Luka Godarda je záhodno šířit v malých dávkách, takže snímkem Pěstuj si pravačku se další malá televizní přehlídka režisérova  díla uzavírá. Přitom uváděný titul patří mezi režisérovy divácky nejvstřícnější snímky - opět se stáváme svědky zápasu o naplnění uměleckých záměrů, vystavených nesčetným protivenstvím. Sám Godard si tu zahrál hlavní roli režiséra. Svého hrdinu usadil do letadla: pospíchá tísněn nedostatkem času, má totiž kotouče s právě dotočeným filmem co nejrychleji dopravit producentům.

O hloubavém tvůrci, který je přitom nahlížen s patrnými náznaky ironického odstupu, se mnozí posuzovatelé domnívali, že má ve své až sebeobětavé dobrotě společné rysy s knížetem Myškinem z Dostojevského Idiota, avšak domnívám se, že takto jen upřednostnili jeden z možných výkladů. Každopádně se lze jen dohadovat, nakolik tato postava obsahuje autobiografické rysy a nakolik podléhá ryzí fikci.

Godard, dotýkaje se umělecké svobody, opět uplatňuje ve vypravěčském uchopení zdánlivý chaos, když rozvíjí trojici na sobě téměř nezávislých příběhů. Téměř modelově v nich řeší různorodý vztah člověka k sobě samému, ke svým bližním i celému světu, počítaje v to rovněž smrt. Zamýšlí se nad rozdílným chápáním sebeprosazení a úspěchu, jednotlivé postavy se mu mění v zosobněné ideje; proto jsou i herci (Jacques Villeret, Jane Birkinová, Francois Périer) vedeni k odosobněnému přednesu, zbavenému psychologizujícího zázemí. Z jednotlivých fragmentů literárních citací (samozřejmě na mysli vytane nejen Dostojevskij, ale také Goethe, Racine, Beckett, či Malraux), myšlenek, obrazových kompozic a nečekaných střihových vazeb sestavuje Godard výsledné dílo, průběžně provázené komentářem.

Pěstuj si pravačku je počin nejednoznačný, jistě je v něm přítomna potřeba exhibovat (Godard ostatně stále vyznává názor, že rozhodující pro filmovou tvorbu je umění provokující střihové skladby). Popření klasicky přehledné syžetové výstavby samozřejmě může mást a rušit, avšak Godard stále experimentuje, byť někdy již epigonsky vzhledem ke své předchozí tvorbě. Každopádně probouzí potřebu zaujmout stanovisko: může vyvolávat nadšení, můžeme jej zatracovat, ale rozhodně k němu nezůstaneme lhostejní. Godardovy filmy, i kdyby se nám vůbec nelíbily, stále žhnou jako drobné uhlíky uprostřed vyhaslého popela.

JAN JAROŠ