číslo 50 / 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Tvůj plášť, Karle Hynku Mácho …!

Odešel šestadvacetiletý, deset dní před narozeninami… A nepříliš znám: kromě Máje, vydaného vlastním nákladem, stačil za života otisknout jen patnáct drobných básní a tři prózy. A přece jeho stopa v české kultuře je nesmazatelná! Vzpomínky na sto sedmdesát let od básníkova odchodu byly v běhu událostí letošního listopadu méně viditelné, než by se patřilo, takže dosud nepřekonaný zůstává hold knížeti české poezie z roku 1936. Století od jeho smrti stalo se tenkrát i nechtěnou předehrou dění příštích, v nichž se Karel Hynek Mácha stal médiem národním. Za necelé dva roky poté exhumace jeho ostatků v posledních hodinách československé existence Litoměřic a slavný návrat básníkův do Prahy na Vyšehrad 7. května 1939, nejviditelnější manifestace národní identity na samém počátku šesti temných okupačních let… Slovo básnické v roli výsostně politické, věru jen máloco z našich dějin lze přirovnat k takové situaci.

Inspirovanost Máchou, jeho životem a dílem, osudově velice vyváženými komponentami, prostupuje českou poezií takřka od okamžiku jeho smrti. A paradoxně prvním stojí v té řadě Karel Sabina, osobnost kontroverzní, pozdější editor díla a možná i jeho upravovatel. V poezii pak Máchův zřejmý epigon - o čemž výmluvně svědčí i verše otištěné v Květech již devět dnů po básníkově pohřbu v Litoměřicích:

Za mořem daleko zahynul hvězdy kmit,
a za ní daleko vlál věčné touhy cit.
Ji smutný zpěvu hlas, zoufanlivé volání,
ji slzy jinošské, strun žalostné stonání,
i smutek zádumčivý, ji prudký ducha let,
ni plamen, světlo její nezavolá zpět!

(K. Sabina, Pomněnka na hrobě K. H. Máchy)

Dojista upřímně, ale také poněkud klopotně Sabinu následuje o dvě čísla Květů v čerstvém doteku s tragickým koncem básníkovým, 1. prosince 1836, v žalozpěvu Na smrt K. H. Máchy budoucí český politik František Ladislav Rieger:

Tak byl Mácha, sám tady stál v pustém světě,
mnohá bouře sílu jeho zkoušela;
on hledal smrt v každé kráse, v každém květě -
vidina se truchlá nad ním snášela…

Do třetice pak otištěna v úmrtním roce - těsně před jeho koncem, 29. prosince, elegie Slováka Karola Kuzmányho, přítele Reigrova, Pláč nad smrtí K. H. Máchy, dojemně komponovaná v časoměrném metru:

Máj pěl jsi květný, červa v květě pěl jsi slzící;
smrt svou pěl si pěvec v srdci si červa tušiv…
Plačte, vy pěvci čilí, Vltavou nad plačte šumící,
na hrobě Máchy ležíc Čechie „Hynku!“ volá.

Zdálo by se, že o přístup do básníkova světa bude dobře postaráno. Opak je však pravdou: na dlouhý čas se nad Máchou více méně zavřely vody času. Až devět let po smrti vychází první díl Spisů s poměrně krotkým výběrem jeho poezie - z Máje pouhý úryvek! - ale s první významnou studií máchovskou, Sabinovým stostránkovým Úvodem povahopisným. Pokračování Spisů je zastaveno, čtenářský zájem mizivý… Teprve za dalších třináct let, roku 1858, dochází k vydání Jarního almanachu Máj s básníkovou podobiznou v čele, v němž se mladá generace, poznamenaná revolučními událostmi roku 1848 i léty restrikcí po něm, hlásí k Máchovi jako ke znovuobjevenému symbolu uměleckému i lidskému, aniž ovšem může znát celé jeho dílo. Máchův Máj, vycházející po druhé až roku 1861 - za čtvrt století(!) - stane se posléze jednou z nejvydávanějších básnických sbírek nejenom v našem, ale i evropském kulturním kontextu. Znát pár úvodních veršů Máje patří u nás k této tradici - a přineslo bohužel také určitou devalvaci: Mácha byl pasován pro řadu generací do role sladkobolného aktéra prvního květnového večera, patrona milenců, jakéhosi českého předchůdce dnešních „valentinských“ rituálů.

A tak všecko, co se v české kultuře vymezilo proti takto zkreslenému chápání Máchy - a nebylo toho málo! - neslo se stejnou silou i proti tirádám na „pěvce lásky“ oficiálně vytrubovaným i při nejrůznějších máchovských jubileích. Depatetizovat Máchu, vstoupit do jeho poezie zevnitř a nacházet v ní emocionální souhru s dnešním viděním světa, potřebu lidské komunikace v mezních situacích i existenciální nutnost vyrovnávat se s  limitou konečnosti, a tedy i vlastního života, to je stopa, po které se vydali za Máchou čeští básníci už při zmíněném centeniu: F. X. Šalda psal o „hořčičném semenu Máchově“, surrealisté v něm našli jednoho z patronů erotické detabuizace. Čtvrtstoletí po nich se v šedesátých letech přidává celá plejáda interpretů „Máchy-současníka“, Karel Šiktanc a Jiří Šotola z generace básníků „všedního dne“, ale i „Mácha v texaskách“ Václav Hrabě (1940–1965), který v litoměřických kasárnách napsal nepřehlédnutelnou část díla takřka v předpolí své tragické smrti.

Jak je tato inspirace živá dnes, chci doložit verši trojice současných autorů střední generace, pro něž Mácha nikdy nebyl pouhou literární ikonou, ale spolupoutníkem jejich vlastních osudů. A pochopitelně i médiem jejich osudových peripetií. Milan Exner (1950) na konci sedmdesátých let v normalizovaných Čechách shledává postupně spolubratry svého básnického světa. Jako prvního objeví Máchu, po něm V. Holana a B. Bridela. Jeho Druhá smrt Hynka Máchy (1976–1977) končí:

Tvůj plášť, Hynku…Vždyť nám
tam dole v hrobce knížat českých
zbyly jen relikvie! Nikdo Tebe
nevzbudí ze sna, který my sníme.
Tobě půda lehká…Nám
těžký sen a milostivé nebe
tam pode zdí a skálou Vyšehradu

Jiří Staněk (1957) nechává prostoupit máchovskou esencialitou svoji tvorbu od první sbírky, až po dnešní texty. Báseň Počítá Mácha je z letoška:

Duběnky. Kvasit. Jejich drť.
Nápoj v láhvi černá. Tinte inkoustu.
Jako: duhovky očí, keltské,
na polích oblohou prošel-li se
déšť, Ignazi Karle, pod Radobýlem
palič míhá ocílkou a troudem
pod krovem střechy baráku.
Pít! Je horko, schvácenost
srdce světem, je nachystáno
dopsáno: zkvašenými duběnkami,
oplodněna Lori, hotovo, světe,
bin ich sexundzwanzig
und alles ist genuk

A do třetice z téže generace Lubor Kasal (1958): roku 1997 vyšel jeho Jám, jedna z nejoriginálnějších transkripcí Máje, sonda duchovní i smyslové projekce končitého času dnešního Máchova blížence:

Z tisíců zejících jamek a jam
zářivě vyletí
jediný veliký jám
kam zapadá líně
vteřina po vteřině
kam říčně se řine
po krk a po ruce
rok po roce
kde znovu čekám kysnu
na kopec vleču se
zlomené nohy krok
rozšláplé žáby skok

tlustého plže spěch
umělé plíce dech
stržené kýly smích střízlivé hlavy líh
prázdného střeva plyn veselé slípky splín
suché stařeny klín sladce léčivý blín
toť můj jám - klaun co padá do pilin
jám který dávím
při tanci pavím …

MIREK KOVÁŘÍK