číslo 50 / 2006

Pořiďte si

Strýček Skoumal opět pro dospělé

Ani v osmašedesáti letech neztratil renomovaný hudební skladatel, ale také písničkář - tedy autor, zpěvák a hráč na klávesové nástroje v jedné osobě - Petr Skoumal chuť psát, zpívat a natáčet. Poslední sólové album Březen vydal před osmi lety, od té doby připravil s Janem Vodňanským projekt Pro děti od pěti…, psal scénickou hudbu i písně pro jiné interprety (zvláště pro Michala Prokopa) a zřejmě s uspokojením sledoval, jak se vydavatelé vracejí k nahrávkám, dokumentujícím úspěšná představení autorsko-interpretační dvojice Vodňanský - Skoumal v sedmdesátých letech v Činoherním klubu i jinde (vedle reedic gramodesek S úsměvem idiota či Hurá na Bastilu zmiňme vydání raritního čtyřalba České tajfuny).

Skoumalova samostatná dráha byla vždy vícekolejná, přičemž poněkud ve stínu jeho filmové a televizní muziky a především tvorby pro děti léta zůstávají jeho písně určené generačně spřízněnému publiku. Je to pochopitelné, na rozdíl od půvabných dětských popěvků o tom, kterak jde malý bobr spát, či hudby pro nejoblíbenější televizní Večerníčky, od Pata a Mata, přes Maxipsa Fíka, až po Králíky z klobouku, mohou Skoumalovy posmutnělé, leč zdravou (sebe)ironií prodchnuté „dospělácké“ skladby oslovit spíše (v životě i v hudbě) zkušenějšího a náročnějšího posluchače. Moudrý vypravěč s vizáží laskavého strýčka takovými písněmi naplnil už pět alb a žádným z nich své skalní příznivce nezklamal. Jistě je potěší i podzimní novinkou Nebo cibule (vyd. Indies), třebaže nejde o tak silnou nahrávku, jakými jsou dodnes nepřekonaný Poločas rozpadu nebo „dědečkovské“ album Hotelový pokoje.

Oproti předchozím titulům se tentokrát Skoumal spolehl „jen“ na texty svých dlouholetých spolupracovníků Pavla Šruta, Ivana Wernische a Jana Vodňanského, jejichž protipólem jsou pak tři zhudebněné básně z pozůstalosti zakládajícího člena Skupiny 42, exilového básníka Ivana Blatného, od padesátých let trvale umístěného v anglickém ústavu pro duševně choré. Další rozdíl mezi novým a staršími alby spočívá v počtu přizvaných hudebníků a hostů. Na CD Nebo cibule se nepodílel zástup instrumentalistů zvučných jmen, nezní tu C&K Vocal, ba ani Arnošt Goldflam zde nerecituje. Jediným hostujícím muzikantem je houslista Jan Hrubý (který si zato v písni Dvě deci vodky s autorem i zazpíval), jinak vše stojí na protagonistově hudbě, hlasu a klávesách. Přestože se tedy tentokrát Skoumal ujal pouze hudební stránky alba, jde opět o velmi osobní desku.

Písničkář je na své novince nejpřesvědčivější v melancholicky laděných skladbách. Tuto polohu zastupuje především trojice písní na Šrutovy texty Po recepci, Někdy se vytratí naděje a Na ulici. Zajímavá jsou i zhudebnění Ivana Blatného - tři různé texty, tři zcela odlišné kompozice a nálady: atmosférické Račte vstoupit s působivým dětským sborem, kratičké, tíživé intermezzo Daleká hudba lesní pily, hravá a dětmi opět projasněná skladba Z těch malých příběhů. Bohužel scházejí skladby, v nichž býval Skoumal vtipným, trefným, ba sarkastickým komentátorem jak svého vlastního duševního rozpoložení, tak aktuálního společenského dění. Těžko říci, proč tomu tak je, jeho nové album tato absence ale bezpochyby negativně poznamenala. Což ovšem v žádném případě neznamená, že jde o marnou nahrávku - na to je Petr Skoumal až příliš velká osobnost. Jeho nové písně jsou na první poslech méně atraktivní a sdělné, ale kvalitativně rozhodně neklesají pod hudebníkův standard.

MILAN ŠEFL