číslo 50 / 2006

Titulní rozhovor

Martin Velíšek,
rozhlasový a divadelní dramaturg

Čím tedy přispěje vaše redakce do programové skladby letošních Vánoc?

Máme přichystány tři premiéry. Všechno to jsou klasické divadelní kusy. V sobotu 23. prosince uvedeme Čechovova Racka v režii Aleše Vrzáka. Arkadinovou hraje Vilma Cibulková, Trigorina Miroslav Etzler, Mášu Vanda Hybnerová a Trepleva Saša Rašilov. I další obsazení je zajímavé a velmi kvalitní - například Radek Holub, Bořivoj Navrátil, Jan Vlasák… O Božím hodu uslyšíme nové nastudování Shakespearova Romea a Julie s Janem Dolanským a Zuzanou Kajnarovou v hlavních rolích.

V překladu Martina Hilského? 

Ano, v úpravě Jany Paterové a v režii Markéty Jahodové. Hostující režisérka Hana Burešová, kterou posluchači znají především z jejího působení v Divadle v Dlouhé, pak připravuje Moliérova Tartuffa, kterého bude Vltava vysílat 26. prosince - s Jiřím Lábusem v titulní roli. Orgona ztvárnil Jiří Štěpnička, Orgonovu ženu Elmíru Taťjana Medvecká a zbožnou Orgonovu matku paní Pernelovou Iva Janžurová. Pro rozhlas hru upravili Hynek Pekárek a Štěpán Otčenášek. Do období vánoc by možná šla zahrnout i premiéra nové hry Přemysla Ruta Profesor a slepice v režii Hany Kofránkové, kterou chystáme na Nový rok. 

Vaše redakce ovšem natáčí i dokumenty. Kterými z nich obohatí sváteční program? 

Michal Lázňovský právě dokončuje pořad o jednom z nejlepších světových choreografů Jiřím Kiliánovi, který v povrchových dolech na Mostecku natáčel na podzim letošního roku film CAR-MEN. Tento dokument se bude vysílat ve středu 27. prosince. 

Připravit program pro sváteční chvíle bývá pro pracovníky médií oříšek. Stěží by ho mohli rozlousknout bez opakování starších pořadů. Na které reprízy v konci roku byste chtěl posluchače upozornit? 

Jednou z nejzajímavějších repríz bude Turriniho hra Josef a Marie. Odehrává se o Štědrém večeru ve skladišti supermarketu, kde se náhodou střetnou dva osamělí lidé - uklízečka a člen ostrahy. Letos na jaře byla tato hra uvedena v Národním divadle, ale svou českou premiéru měla už před tím u nás v rozhlase. Na stanici ČRo 2 - Praha budeme reprízovat dnes už „klasický“ vánoční pořad - dramatizaci Simenonovy prózy Maigretovy Vánoce. V sobotu 30. prosince pak uvedeme Shawův Pygmalion s Milošem Kopeckým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích. 

Přihlíží se při skladbě programu také k přáním posluchačů?

Samozřejmě - pokud to dovolí autorská práva a žádaný pořad není často reprízován. Ale že by si posluchači přímo psali, co by chtěli slyšet o Vánocích, to se nám nestává. Píší průběžně celý rok, hlavně tehdy, když se jim něco opravdu hodně líbí.

A co vy jako rozhlasový posluchač? Narodil jste se před 43 lety. To jste už asi byl spíš dítě televizní než rozhlasové, ne?

Ani ne. Nezapomeňte, že tehdy ještě televize nevysílala celý den a neexistoval ani její druhý program. A o tom, co se vysílalo ani nemluvě. Rozhlasové pohádky a hry pro děti a mládež jsem pilně poslouchal. Zvláštně ztichlá domácnost po nedělním obědě a pohádka v rozhlase - to byla součást mého dětství.

Co způsobilo, že jste se v mládí začal zajímat o divadlo a pak si je zvolil jako svou profesi?

Přesnou odpověď na to nemám. Byla to nejspíš souhra náhod a okolností. V gymnáziu Na Zatlance jsem se setkal s výborným profesorem češtiny a ruštiny - Jiřím Mudrou. Ten nás vedl k literatuře a divadlu a pod jeho vedením jsme založili amatérský soubor. Důležité byly moje divácké zážitky - především představení malých autorských či pooloamatérských divadel, jako byly Divadlo na okraji, Studio A, Pražská pětka nebo brněnští Provázci a HaDi, kteří často hostovali na Chmelnici. Jejich produkce byly v osmdesátých letech zjevení.

Proč jste se rozhodl studovat právě divadelní vědu?

Mám-li být upřímný, tak proto, že jsem se nedostal na DAMU, kde jsem původně chtěl studovat dramaturgii. Neuspěl jsem však u talentových zkoušek, a tak jsem podal přihlášku na obor, který mi připadal nejblíž. Teorií, i když jsem se málem stal po škole odborným asistentem, jsem se nikdy neživil a hned po státnicích jsem se nastoupil do divadla jako dramaturg.

Téma diplomové práce, kterou jste své studium na Filozofické fakultě UK před dvaceti lety uzavřel, znělo: „Režie Ladislava Smočka v Činoherním klubu“. Nepomýšlel jste někdy i vy sám na režii?

Ale ano, asi jako všichni kolegové a kolegyně. Nechci nikomu křivdit, ale myslím, že všichni jsme tak trochu zneuznaní herci nebo režiséři. Ale mě to přešlo docela brzo. Čím víc jsem se o režii dozvídal, tím víc mě opouštěla odvaha znovu si ji zkusit.

Vaše profesní kariéra začala v ostravském Divadle Petra Bezruče. Jak pokračovala a na co z ní jste nejvíc pyšný?

Pokračovala v libeňském Divadle S. K. Neumanna, které se pak proměnilo v Divadlo pod Palmovkou. Tam jsem strávil čtrnáct let a po ročním odskoku do školství jsem se k divadlu vrátil svým angažmá v hradeckém Klicperově divadle. Nevím, jestli pyšný je to pravé slovo, ale jestli na něco mohu být pyšný, tak nejspíš by to byla etapa z počátku devadesátých let v Libni, kdy se okolo režiséra Petra Kracíka vytvořila zajímavá parta, k níž jsem měl to štěstí patřit. Výsledkem naší spolupráce byly takové inscenace, jako například Kracíkovy Lovecké scény z Dolního Bavorska, Peer Gynt, Hamlet, nebo Platonov a Návrat domů - inscenace Ivo Krobota. Pod Palmovkou jsem také opakovaně spolupracoval s Ivanem Rajmontem, nebo s filmovým režisérem Janem Hřebejkem. Vidíte, na to bych vlastně mohl být taky docela pyšný - že po Hřebejkově dávné poloamatérské práci v Divadle Kašpar, jsme byli první divadlo, které ho na můj popud angažovalo jako divadelního režiséra. Velmi rád ale vzpomínám i na Hradec Králové, kde jsem spolupracoval s Arnoštem Goldflamem a Vladimírem Morávkem na věcech, které přispěly - pochopitelně spolu s jinými inscenacemi - k tomu, že Klicperovo divadlo sklízelo vavříny na různých festivalech, v soutěžích, anketách a bylo vyhlášeno i Divadlem roku. Inscenace jako Akvabely (Vl. Morávek - režisér, stejně jako v případě dalších jmen v závorkách - pozn. red.), Pohádky pro zlobivé (A. Goldflam), Sbohem Sokrate (A. Krob) Petrolejové lampy (I. Rajmont) pro mě byly hodně srdeční záležitosti. A musím zmínit ještě jedno jméno - Josef Janík. Režisér, se kterým jsem se setkal ve svém prvním angažmá a bylo to jedno z rozhodujících profesních i lidských setkání.

Proč jste z Klicperova divadla odešel do rozhlasu.

Opět to byla shoda okolností. Když jsem odešel z Palmovky, sháněl jsem práci a oslovil jsem i Janu Paterovou, tehdejší vedoucí Redakce rozhlasových her a dokumentů. Když potom v Hradci Králové končilo působení Vladimíra Morávka, nějakou dobu nebylo úplně jasné, jak se věci v divadle budou vyvíjet dál. V té chvíli mi zavolala Jana Paterová, jestli bych nechtěl nastoupit.

Jaká je vůbec dnes situace dramatického umění v Českém rozhlase?

Jestli se ptáte, zda je dramatické tvorby ve vysílacím schématu našich stanic moc, nebo málo, tak nejsem tím, kdo by to mohl posoudit. Podle mě je jí samozřejmě málo. Jenže za tímto pocitem může být i má profesní deformace. Objektivněji mohou kvantitu dramatických žánrů ve vysílání posoudit jen sami posluchači. A pokud jde o kvalitu těchto žánrů, k ní se také nechci vyjadřovat: na to jsem příliš zainteresovaný v jejich tvorbě. Co mohu říci s větší jistotou, je to, že podobně jako v divadelní praxi bychom potřebovali víc původních her. A k tomu cíli také zaměřujeme své úsilí.

Jak? Můžete to zpřesnit?

Ve spolupráci s brněnskou redakcí jsme si vytvořili seznam tvůrců, o nichž jsme předpokládali, že by mohli a chtěli napsat zajímavé rozhlasové hry. Pak jsme je o to také požádali. Ne u všech jsme uspěli, ale výsledek byl docela uspokojivý. Dnes pro nás píšou nové věci Karel Steigerwald, Daniela Fischerová, David Drábek, texty odevzdali Antonín Přidal a Arnošt Goldflam, právě teď režisérka Lída Engelová natáčí novinku od Milana Uhdeho. Ve stádiu jednání jsou další autoři. Finančně nám tento projekt pomohl zajistit grant generálního ředitele Českého rozhlasu.

Dřív se potřeba nových her řešila vyhlašováním autorských soutěží, proč jste tuto tradici opustili?

Soutěž jsme zvažovali. Ale Český rozhlas 3 - Vltava od loňska spolupracuje s Nadací Alfreda Radoka na autorské soutěži, která má velkou prestiž i velký záběr. Udělujeme tam svoji cenu. Proto si myslím, že přímé oslovení autorů je v takové situaci pro rozhlas produktivnější.

Už jste nějakou hru ze soutěže Nadace Alfréda Radoka pro rozhlas vytěžili?

Ano, zatím dvě. První z nich uvádíme 5. prosince na stanici Vltava. Jmenuje se Léto v Laponsku, napsal ji známý mladý prozaik Jaroslav Rudiš spolu s Petrem Pýchou a režíroval Petr Mančal. Na jaře příštího roku to bude hra Anny Gruskové Schaulust v režii Miroslava Buriánka.

Máte představu, jak si stojí a kam směřuje dramatická tvorba v jiných evropských rozhlasech?

V úplnosti si evropský kontext posuzovat netroufám. Mám ovšem za sebou čerstvou zkušenost z týdenního pobytu na rozhlasovém festivalu v Berlíně, kde jsem měl možnost vyslechnout čtyřicet pořadů, které tam jednotlivé rozhlasy zaslaly, a samy je tedy jistě považují za reprezentativní. Žánrová i výrazová škála těchto pořadů byla velmi široká - od věcí s tradičním tématem i tradičním zpracováním až po takové, které jsou na pomezí hudební kompozice nebo třeba dokumentu. Zahraniční tvůrci možná trošku jinak než je běžné u nás nakládají s rytmem: daleko razantněji stříhají, velmi rychle dokážou navodit určitou situaci nebo atmosféru, nebojí se silnější dynamiky. V zásadě je ale naše produkce s tou jejich srovnatelná.

Které cizí pořady vás v Berlíně upoutaly nejvíc?

Například dánská hra, která získala ocenění. Její anglický název zní The Work of Wonder. Je to hra s velmi zajímavou strukturou a pojednává o terorismu. Na začátku s provokující lehkostí, která hraničí s rouhačstvím. Pak ale hra zvážní a na konci už jsme při poslechu ani nedutali. Čtyři herci, kteří jsou ve hře obsazeni, stíhají zahrát celou plejádu postav a charakterů. Chtěli bychom natočit českou verzi této hry.

Jakou hrou se představil v Berlíně Český rozhlas?

Hrou Přemysla Ruta Druhé mládí Kašpara Junga, kterou režírovala Hanka Kofránková. Je to tragikomedie o jednom emigrantském návratu. Příznačné pro situaci v postkomunistických zemích je, že s podobným tématem přijeli na festival i Poláci a Litevci. A výborná německá hra Entweder bin ich irr oder die Welt, která vycházela z deníků režiséra a výtvarníka Einara Schleefa, uprchlíka z NDR, se rovněž vypořádává s moderní historií a s více než čtyřicetiletou rozpolceností Evropy. 

Rozvinula se nad Rutovou hrou nějaká diskuse?  

Rozvinula. Řekl bych, že jsem dopadli docela slušně. Nejvíc se debatovalo o vyústění hry. Diskutující je pochopili jako větší happyend, než autor a režisérka zamýšleli. Zde nejspíš sehrála roli jazyková bariéra, přes níž se ironie a posmutnělá melancholie přece jen dostávají hůř. Zástupcům Polska a Ruska se inscenace tolik líbila, že po poslechu přišli naší malé české delegaci gratulovat. 

Co chystáte v Redakci rozhlasových her a dokumentu pro příští rok?

Kromě her autorů, kteří kladně zareagovali na naši výzvu - o té jsem už hovořil -, chystáme v rámci vltavské podvečerní Čajovny cyklus, ve kterém chceme pravidelně představovat debutující autory s kratšími věcmi - tak zhruba do půl hodiny. Budou to jak hry, tak dokumenty. Měla by se zde objevit jména z pověstné brněnské rozhlasové líhně a spolupracovat budeme i s pražskou DAMU. Jakýmisi garanty projektu jsou Antonín Přidal a Jan Vedral. Doufám, že noví rozhlasoví autoři povstanou rovněž z dalšího ročníku radokovské soutěže. Naše redakce se bude podílet na „italském roku“, jímž Vltava naváže na loňský „francouzský rok“ - shodou okolností mají v roce 2007 kulaté výročí Carlo Goldoni a Luigi Pirandello. Pod názvem Ztráty a nálezy budeme vysílat nový cyklus dokumentů; připravuje ho zhruba stejný kolektiv autorů jako letos uzavřené Ismy po česku. Část projektu vznikala ještě pod vedením Zdeňka Boučka. Teď za ním dramaturgicky stojí Jitka Škápíková a náš nový kolega na postu dramaturga Michal Lázňovský. Tematicky se projekt zabývá otázkami emigrace a imigrace. Objevují se v něm i cizinci, kteří k nám přicházejí a hledají nové uplatnění. Chtěli bychom v cyklu postihnout určité rysy našeho národa. Pilotní pořad - Maratonský běžec disentu - byl odvysílán 17. listopadu, další se už točí.

Myslíte si, že by dramatické umění mohlo někdy v rozhlase opět zaujmout onu pozici, kterou mělo v padesátých a šedesátých letech?

Myslím, že ne. Na to je vnímání člověka příliš spojeno se zrakem, čemuž vycházejí vstříc jiná media. (Teď slyším tu pilu, kterou si pod sebou podřezávám větev.) To ale neznamená, že by dramatické umění v rozhlase zaniklo. Divadlo také nezaniklo, když se objevil film a poté televize. Jen se vyhranily jeho funkce. A obdobné to bude, předpokládám, s dramatickým uměním v rozhlase, tedy v médiu, které je daleko svobodnější a může rychleji reagovat než televize, a na druhé straně má pestřejší možnosti hereckého obsazení než mají divadla se svými stabilními soubory. Největší výhodou rozhlasu je jeho intimita. Intimitou vnímání se rozhlas blíží tomu, co zažíváme při četbě. Podobně je tomu se svobodou, kterou poskytuje fantazii posluchače. Když budeme umět dobře využívat všechny tyto klady, věřím že dramatické umění z rozhlasu nevymizí. Kdo o tom rozhodne s definitivní platností, jsou ovšem posluchači.