číslo 50 / 2006

Jak to vidí

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea

ZKRAJE TÝDNE... 

Asi jednu generaci  

Po listopadu 1989 kdekdo jásal nad pádem komunistického režimu. Studená válka skončila a lidé věřili, že bez marxisticko-leninského ponoukání nebudou dlouho trvat ani lokální konflikty. Uznávaný americký politolog Francis Fukuyama hovořil o „konci dějin“ a svět se zdál být místem, které čeká ta nejkrásnější budoucnost.

S pasem, který náhle dostal smysl, jsem tou dobou navštívil i Izrael. Na okraji Tel Avivu mi ujel autobus a nezbylo než čekat na další. Byl červenec, teplota nad 40 stupňů Celsia a slunce jak naschvál pralo přímo do opuštěné zastávky. Položil jsem tedy vedle sloupku s jízdními řády svou igelitovou tašku a sám se postavil o kus dál do stínu stromu.

Tím poodstoupením jako bych zvedl oponu podivuhodného představení.

Kolem jelo auto, za zastávkou prudce zabrzdilo, couvlo, rychle odjelo a asi za tři minuty dorazila na místo policie. Šedesát metrů na každou stranu od zastávky zastavila dopravu i chodce a já vyšel ze svého stínového úkrytu zeptat se, co to všechno znamená. Když policie zjistila, že igelitka patří mně, dostal jsem - jak to slušně říct? - vynadáno. O náložích v odložených taškách jsem neslyšel? Myslím si, že policie nemá nic jiného na práci než vyjíždět kvůli takovým troubům, jako jsem já? Omlouvá mě jen to, že jsem cizinec. Přijel autobus a než jsem nastoupil, ještě mi starší policista, trochu nevěřícně, trochu udiveně a snad i malinko závistivě řekl: „V jakém světě to žijete?“

Ta věta se mi vybavila, když se nyní v pražských tramvajích a vozech metra objevil nezvyklý plakát: „Nález podezřelého zavazadla,“ stálo na něm. „Zavazadlo neotvírejte ani nepřemisťujte. Nález ohlaste. Včasné upozornění může zachránit životy. Volejte číslo 112.“

Všichni víme, jak to u nás chodí: Lidé jsou od dob komunismu vůči „vrchnosti“ podezřívaví, co přichází shůry je předem zlehčováno a zesměšňováno. Tak i průzkumy veřejného mínění naznačují, že Češi nepovažují teroristický útok u nás za pravděpodobný. Nedávný spor o bezpečnostní opatření v Praze mají většinou za manévry, kterými si politické strany řešily povolební problémy, a na tomto lidovém mínění nic nemění, že aktuálnost podzimní teroristické hrozby nezpochybnil žádný expert. Když po útoku na Spojené státy v září 2001 zavládla panika z antraxových balíčků, našlo se i u nás nemálo těch, kteří policii upozorňovali na podezřelý bílý prášek. Teď se však nic neděje, že? Proč tedy malovat čerta na zeď a vidět bombu v každé pohozené tašce?

Je mi líto, ale něco se děje. Izraelský policista navyklý teroristickým útokům by mi už dnes, po patnácti letech, nemohl jako tehdy v Tel Avivu říci: „V jakém světě to žijete?“ Protože i svět, který se ještě nedávno zdál být z Blízkého východu bezpečný, je nyní jako součást demokratického světa předmětem teroristických výhrůžek. Česká republika není výjimkou.

Ředitelka britské bezpečnostní služby MI5 Eliza Manninghamová-Bullerová minulý měsíc uvedla, že její složky sledují v rámci boje proti terorismu více než 1600 tamějších muslimů a dalších podezřelých z asi 200 různých skupin. Britský premiér Tony Blair k tomu dodal, že Británie je vystavena trvalé a sílící teroristické hrozbě, která potrvá asi jednu generaci. Pro mě je symbolem takového stavu světa i plakát, který česky vyzývá k pozornosti vůči odloženým zavazadlům. Hrozba smrtícího útoku vůči civilistům je fakt, nezbývá než ji vzít vážně. Fukuyamův „konec dějin“ nenastal a vbrzku nenastane. Ti, kdo zneužívají náboženství ke globální nenávisti a teroru, totiž usilují o jiný konec: Konec evropsko-americké civilizace s jejími židovsko-křesťanskými kořeny.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze