číslo 50 / 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RESspravedlivých

Zaplaťpámbů, že jsme všichni zažili ten pat! Není to ani výhra, ani prohra, a právě že ani remíza, ta by byla ještě přijatelná, ale pat. Jestliže se u nás stalo, že jsme několik měsíců neměli vládu, není to nic proti tomu, že v podobném patu se nacházejí i další země, včetně největší velmoci světa, a také celá civilizace. To, že jsme prožili a prožíváme pat na vlastní kůži, nemožnost pohnout se z místa, se v budoucnu ukáže jako inspirující zážitek, alespoň pro ty, kteří si to ještě dokáží uvědomit.

Jsme na místě. Konečně jsme dorazili! Nevíme sice kam, ale to, že se nemůžeme hnout dál, je více než zřejmé. Po generacích a generacích všech možných Kerouaků, kteří byli stále „na cestě“, jsme se dočkali. Má to i své nepříjemné konsekvence. Co bylo dosud v pohybu, hrne se nám na záda, a tady, před zábranou, která nás nechce pustit dál, se kumulují hromady věcí a hrozí nás zavalit. Obrovská hora se vrší a my si z ní vybíráme, co se nám hodí: jakékoliv filosofické a společenské teorie, libovolná náboženství, po libosti vybraná pohlaví, módní zboží všeho druhu. Měnit se dá i barva kůže. Nejlépe je na tom transsexuál, míšenec, nejasného kulturního zařazení. Antropologie je nejoblíbenější vědou. Umění miluje promiskuitu. „Pokouším se vytvářet struktury nebo systémy, které jsou otevřeny jakékoliv interpretaci,“ dočetl jsem se v prohlášení jednoho mladého umělce v tisku. Lépe by se nevyjádřila ani měňavka.

Jsme na konci cesty a jako vždy v podobných situacích se začne klást otázka, kdo za to může. Hledáme viníky - nejdřív na našem malém českém dvorku. Až dosud jsme obviňovali politiky, bylo to snadné, sami se ve své chamtivosti a touze po moci stavějí na pranýř, dávají se poznat. Ale tak jednoduché to není. Když se seznámíte v naší poslední kriminální a korupční aféře s jejími hlavními aktéry, uvidíte mezi nimi širokou paletu lidí z mnoha společenských vrstev. Bývalý číšník, vekslák, šéfové fotbalových klubů, majitelé kasin a nevěstinců, podnikatelé v průmyslu, obchodníci, bývalí vlivní komunističtí funkcionáři. Jsou to zástupci lidu, kteří se náhodou stali elitou ovlivňující náš život. Nebyla to náhoda, co stálo na počátku, byla to politická dohoda sametové revoluce, divoká privatizace, záměrná ochota omlouvat protizákonné jednání. Vše se dá dobře pojmenovat, ale ti, kterých se to týká, jsou stále ještě u moci. Proto není „vůle“, jak se eufemisticky říká, po spravedlnosti. Přestože by taková spravedlnost mohla společnosti vrátit, co jí dnes chybí - obrovský kapitál, ztracený v bohatství jednotlivců. Ale co se dá dělat, třeba v Americe je to zrovna tak. Několik set lidí ovládá majetek, který se rovná objemu národního hospodářství dvaceti afrických zemí.

Tak jsme vytvořili další množinu lidí, kteří za „to“ mohou, a kdyby bylo po našem, rychle bychom se s ní dokázali vypořádat. Problém je, že ani tím to ještě nekončí. Pak jsme tu ještě my, největší a nejprovinilejší masa, dav, který nakupuje a spotřebovává, poslouchá reklamu, miluje televizní seriály, slaví svátky konzumního šílenství, půjčuje si od bank a jezdí automobily sem a tam, přestože nás právě tohle všechno nakonec zahubí. Sebevražedná tendence lidského druhu, jeho nepoučitelnost, chamtivost a slepá orientace na přežití vlastních potomků (konečně se budou mít dobře aspoň naše děti, slyšel jsem nedávno v televizním dokumentu od dnešních čtyřicátníků) nás všechny staví do role viníků. Brzy bude jedno, že jsme volili podezřelé a zkorumpované politiky, nebo že politika a zločin se nedají oddělit, stejně jako policisté a gangsteři, soudci, advokáti a zločinci. Prašivá a nevzdělaná elita, která vede společnost, se zvedá na našich ramenou. Je složená z celebrit, kterým tleskáme.

Až najdeme viníky, a to se už stalo, začneme hledat těch deset spravedlivých, pro které orodoval Abraham u Hospodina, když měla být zničena Sodoma a další města. „Možná že se jich tam najde deset,“ řekl Abraham. A Hospodin slíbil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“

Konečně něco optimistického. Musíme se zaměřit na hledání těch deseti. Budou mezi bezdomovci a žebráky? Když míjím pravidelně „svého“ žebráka na ulici, co vidím? Jeho mazaný výraz, lstivou, lišáckou tvář. Budou mezi odvážnými novináři? Jsou dobře placeni a slouží - někteří nevědomky - k udržování dosavadních poměrů, řádu prohlubující se nespravedlnosti. Tak už zbývají jen umělci, věční hledači pravdy, překračující často v minulosti lidská měřítka, oddaní poezii, a tím i transcendenci. Najdeme mezi nimi dvě převládající skupiny. Zpupní vykradači hrobů a myšlenek („Máj jsem přečetl dvěstěkrát a je to normální příběh chlapíka, jehož otec mu svedl milenku“ - slyšel jsem od známého filmaře) a snaživí performeři, kteří jsou sami sobě uměleckým dílem („pro nepoučeného člověka to není jednoznačně identifikovatelné jako umění, ale akce na pomezí normálního jednání a vyšinutosti“ - řekla o své práci poslední laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého). Zbývá malá menšina. Těch ani deset nebude.

Nevíme ani dost dobře, podle čeho je hledat. Co je to dnes „být spravedlivý“? Ani v bibli se tento termín blíže nevysvětluje. Je to tím, že v minulosti byly nastaveny jasné morální laťky? Pravděpodobně ano. Ve společnosti nyní neexistuje, jak dobře víme, morální klima. Nejsou zde rozšířeny „dobré mravy“, a proto se na ně nemůžeme odvolávat. To, co v dobách existujících dobrých mravů platí, co je považováno za samozřejmé, je u nás téměř zcela neznámé. Nejenže neexistuje právní vědomí, ale mizí už elementární lidskost, prosazující se i v těch nejbarbarštějších etapách dějin. V takové atmosféře se těžko hledá deset spravedlivých.

Kdyby se vám je přesto podařilo najít, vzpomeňte si ještě, jak se ten příběh odehrával dál. Ze Sodomy vyvedli poslové-andělé skoro proti jejich vůli Lota, jeho ženu a dvě dcery. Lotova žena se ohlédla a proměnila se v solný sloup. Zbyli tedy jen tři: Lot a jeho dcery a uchýlili se do ústraní, kde obě dívky se svým otcem otěhotněly. A Sodoma? Když se tam Abrahám ráno vrátil, viděl jen dým vystupující z toho místa jako z hutě. To nejsou dobré vyhlídky!