číslo 52 / 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Košile s papoušky se v Bogotě nenosí

Když v roce 1993 prvně přijel do Čech, pocítil velkou otevřenost a vnímal obrovské příležitosti a možnosti. Líbila se mu volnost, která mu připadala mnohem větší než třeba ve Spojených státech, kde žil, nebo v Kolumbii, odkud pocházejí jeho rodiče a kde má své kořeny. Pro kolumbijského zpěváka a kytaristu Ivána Gutiérreze, který se u nás stal známým díky spolupráci se zpěvačkou Zuzanou Navarovou, byla Praha zpočátku hodně exotická; dnes je pro něj domovem, jak potvrdil v pořadu Host do domu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Kdo a kdy vám dal do ruky kytaru?
Rodiče nemají vůbec žádný vztah k hudbě, a tak jsem v dětství musel hodně otravovat, abych dostal nějaký nástroj. Původně jsem chtěl piáno, ale protože jsme se pořád stěhovali, nemohli jsme mít doma tak velkou věc. Maminka byla z mého neustálého doprošování nakonec tak zoufalá, že se rozhodla koupit mi aspoň kytaru. Na takový nápad jsem přistoupil.

Které kultury vás v dětství ovlivňovaly?
Narodil jsem se v USA, kde se moji rodiče seznámili. Pak tatínek dokončil univerzitu a odjeli jsme do Kolumbie, krátce na to zpátky do USA, žili jsme taky v Mexiku a zase v Kolumbii... V sedmnácti letech jsem odjel zpátky do Spojených států, kde jsem vystudoval univerzitu. Chtěl jsem se totiž vyhnout vojně v Kolumbii: v zemi, kde se opravdu válčí, vypadá vojna trochu jinak než v Evropě.

Jaký vliv na vás měla hudba jednotlivých zemích?
V Mexiku jsem miloval vážnou hudbu a každý pátek jsem nutil tatínka, abychom šli na koncert filharmonie, což bylo hodně zajímavé, protože mezi členy orchestru bylo asi sedmdesát procent Poláků... V Kolumbii jsem začal hudbu vnímat nejen jako kulisu, ale především jako umění, které někdo vytváří a chce skrz něj něco říci ostatním. Ve Spojených státech na mě měla velký vliv vlna world music a začal jsem mít zájem o hudbu z jiného světa. Díky tomu mi nikdy nepřipadalo divné zpívat ve španělštině třeba v Praze, kde mi nikdo nerozumí. V USA totiž vnímají hudbu jako něco, co existuje všude na světě, a bylo by hodně omezující, kdyby člověk poslouchal jenom písně v jazyce, který zná.

Jak jste vnímal Prahu, když jste vystoupil na letišti v Ruzyni?
Přijel jsem s kamarádkou Češkou, která studovala na univerzitě ve Wisconsinu jako já. První dojem byl hodně odlišný od toho, jak jsem si město původně představoval. Člověk slyší především o Starém Městě, Malé Straně a turisticky známých oblastech. Připravil jsem se na to, že všechno bude hodně barevné, ale v té době nebyla Praha tak pestrá jako dnes a hlavně jsem nepřiletěl na Ruzyň, ale přijel vlakem večer na Hlavní nádraží a odtamtud jsme jeli rovnou na Žižkov. Takže jsem usoudil, že Praha je mnohem šedivější, než jsem si vysnil.

To jste neměl zrovna příjemné uvítání… Jak jste se s Prahou sžíval a jaký k ní máte vztah dnes?
Většinu svého dospělého života jsem prožil v Praze, takže s ní mám spojeno především hodně lidí a vztahy, které jsem tu navázal, jsou pro mě důležité. Praha se bohužel stále víc přibližuje západní Evropě, a to je myslím škoda. Rozhodně nechci chválit komunismus, vnímám ho samozřejmě špatně, ale Praha na začátku devadesátých let byla opravdu jiná a měla něco do sebe. Teď je třeba na Starém Městě čím dál méně míst, kam člověk může uniknout před davy turistů, a to je mi líto.

Globalizace, která sem došla, na vás tedy nepůsobí dobře?
Moc ne. Raději bych uvítal typické české věci. Myslím si, že člověk, který má svůj charakter, je vždycky zajímavější než ten, který jenom kopíruje a jako robot opakuje věci, které vidí a slyší v televizní reklamě. Podobně je to i s městy a kulturami: zajímavější jsou pro mě ty, které mají svůj vlastní charakter.

Přesto vám Praha jako místo k životu vyhovuje?
Určitě. Když jsem odtud odjel na dva roky do Španělska, necítil jsem se tam dobře, což zní možná paradoxně. Praha mi byla bližší. Španělé vnímají sami sebe jako velkou kulturu a dívají se jen málo kolem sebe. Tady jsou lidi mnohem otevřenější, i když se obecně říká opak. Protože jste ve středu Evropy a obklopuje vás Německo, Rakousko, Maďarsko, Polsko, jsou lidé zvyklí na to, že existuje svět, který je větší než Česká republika. Pro cizince je to hodně důležité: přestože nejsem Čech, můžu tady žít.

Setkal jste se u nás s nějakými předsudky?
Potkal jsem se se skinheady, ale to je opravdu výjimečný případ, asi jako byste řekli, že nějaké město je nebezpečné, protože vám tam spadne na hlavu květináč. Mám štěstí, že se pohybuji mezi lidmi, kteří nemají předsudky. Ono je to také tím, že o Kolumbii tu nikdo nic neví, známý je bohužel akorát kokain, možná nějaký fotbalista a Gabriel García Márquez. To je vše, lidé pak už nemají žádnou představu, což je svým způsobem lepší. Protože být v Čechách třeba Ukrajincem, to bych teda nechtěl. Je to podobné jako ve Španělsku, kde nebylo úplně nejlepší být Kolumbijcem. Případné předsudky, se kterými se tu potkávám, jsou spíš humorné. Lidé si tady často myslí, že moji rodiče a příbuzní nosí košile s papoušky a tancují a zpívají při práci, třeba i při otevírání dveří od auta... Jenže Bogota je město, které leží 2600 metrů nad mořem v horách, takže je tam dost zima a lidé jsou spíš takoví rezervovanější...

Proslavil jste se díky Zuzaně Navarové, dnes spolupracujete s kontrabasistou Tadeášem Mesanym, který je mj. členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jak vznikla vaše spolupráce?
Potkali jsme se v jedné hospůdce, kam nás zavedly naše tehdejší přítelkyně. Posléze jsme s Tadeášem založili skupinu, která se jmenuje Madera, což v překladu znamená dřevo. Jednak hrajeme na akustické nástroje a pak: dřevo je tvrdé, má svou konzistenci, dýchá, je živé... Navíc Madera španělsky znamená taky potenciál člověka, něco, co má v sobě energii, která se může rozvinout.

V jakém nástrojovém složení a jakou hudbu tedy hrajete?
Kytara, kontrabas a přidali jsme ještě perkuse. Většinou vystupujeme se skvělým bubeníkem Davidem Landštofem a občas s Dudu Geraisem z Brazílie, který naší hudbě dává velmi zajímavou příchuť. Hudbu i slova píšu zpravidla já, ale taky hrajeme převzaté písně, které máme rádi. Není to etnická hudba, ale v mé pravé ruce jsou trochu slyšet španělské rytmy. Nejlépe bude, když si nás přijdete poslechnout.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ