číslo 52 / 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Politické diskuze s fandovskou mentalitou

Na konci tohoto volebního roku, který je s politickou nadsázkou nazýván přímo supervolebním, jako by v něm o nic jiného nešlo, jako bychom v něm nežili své každodenní životy, nás musí napadnout, že naše vzájemné dorozumívání je na pováženou. Více než půlroční nedohoda, řečeno slovem, jehož by jistě použil pan prezident (ostatně z jeho jazykové dílny pochází patrně i ono slovo supervolební), jak ze čtyř partnerů sestavovat vládu věcí obecných, je věru laboratorní příležitost k pozorování. Samozřejmě mi tu nejde o vládu, nějaká tu je, legitimní, nelegitimní, ale spíš jde o to, jakým způsobem vyjednávací týmy připravují jednání, jak se vedou rozhovory, jak je poté sami účastníci interpretují. A jak novináři, média do nich vstupují a jak o nich referují.

Charakteristikou současné situace je extrémní polarizace společnosti, na tom se shodnou všichni, ale to je také vše. Jednání, eufemisticky řečeno, neprobíhají jenom mezi vyjednávacími týmy politických stran, ale i ve zpolitizovaných médiích, jež nejspíše připomínají jejich fankluby. Základní hodnotou je každému fanklubu vždy jeho klubový tým, je nad jiné a vždy nejlepší - ať vítězí, ať prohrává. Se soupeři fanklub věcně nikdy nediskutuje, ostatně jaká diskuse v mase, jež skanduje a vyřvává hesla.

Ponechám-li stranou tištěná média a zůstanu u veřejnoprávně elektronických, sleduji průnik fandovské mentality do diskuzí už dlouho. Nejzřetelnější to bývá v politických debatách vysílaných živě, a nejfrapantnější pak v podvečerním Radiofóru na Radiožurnálu, když po často zajímavé diskuzi, již redaktoři ze všech sil vedou k věcnosti, dostanou slovo posluchači. Připadá mi, že nejde ani tak o posluchače (o těch mám mnohem vyšší mínění), ale o fanoušky, kteří jsou sešikováni už dávno před vysíláním - jedno s jakým tématem toho dne redakce přijde - a čekají jen jen vyrazit, aby buď dali najevo, za které mužstvo kopou (bohužel téměř doslova, protože zhusta a nefér kopou do nenáviděného politického soupeře, přičemž nenávist je tu jen opakem nemotivované přízně svému mužstvu), anebo na účastníky besedy rovnou chrlí urážky, jaké bychom spíše čekali vykřikovat z tribun fotbalových stadionů.

V lepším případě se posluchači (také tady jde o eufemismus, protože volající posluchači většinou moc neposlouchají, soustředěni na to, co sami zavolají) snaží uplatnit svůj jednoznačný názor, ač redakce se snaží posluchače vtáhnout do diskuze tím, že je vyzývá k formulaci otázky. Jenomže otázka, to se skoro každému v dnešních diskusích zdá málo, každý do diskuzí vstupuje s především s připraveným, anebo rovnou daným stanoviskem, od něhož za žádnou cenu neustupuje. Ostatně otázky jsou nebezpečné, dokáží rozrušovat jistoty vágních či nepravdivých sdělení.

Na upadající kulturu dialogu si nestěžujme teprve v letošním politickostranicky vzrušeném roce. Stačí si vzpomenout na nekonečný sled únavných rozhovorů před rozhlasovým mikrofonem a televizní kamerou, kdy protivníci spolu soupeří v tom, jak si nedají vzít slovo, jak si nenaslouchají, ale mluví jeden přes druhého, takže efekt názorového střetnutí se pro změtení hlasů přirozeně nemůže dostavit. Ale jaká škoda, že účastníkům politických debat není rozumět, vždyť jako funkcionáři s neměnnými stanovisky do vysílání přišli, a s nimi také odcházejí. A jaký div, že tak vedená vyjednávání trvají nekonečně.