číslo 52 / 2006

Titulní rozhovor

Tereza Duchková,
zpěvačka a herečka

Některým milovníkům vážné hudby se tahle deska asi moc líbit nebude; čím byste je obměkčila?

Musím se přiznat, že nejsem tak striktní člověk, abych pokládala věci za jednou dané. Myslím si, že pokud jsou úpravy osvědčených skladeb kvalitní, může jim to hodně dát. A pokud jsou upraveny nápaditě, mohou být dokonce zajímavější, než originál. Například Fibichův Poem, který jsme na tuhle desku natočili, se mi moc líbí. Pod klasickou vizáží má totiž swingový základ - a to mě opravdu baví.

Máte pocit, že úpravy klasické hudby mohou přivést k vážné hudbě mladé lidi?

Těžko říct; myslím si, že asi ne. Když má někdo rád klasickou hudbu, většinou není podobným úpravám nakloněn. A obráceně: úprava zřejmě člověka ke klasice nepřivede.

Album Dík tónům tedy vzniklo především z vaší potřeby a z vašeho potěšení, je to tak?

Tahle deska vznikla hlavně proto, že si ji vymyslel Václav Hybš. Do tohoto projektu pak investoval ohromné množství energie a času. Já osobně jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být, že jsem se mohla práce na albu zúčastnit.

Jaká ta práce byla?

Naprosto pohodová. Václav Hybš je člověk, který má podobnou krevní skupinu jako já a musím říct, že natáčení probíhalo tak hladce, že to bylo skoro nenormální. Co se týče duetů nebo skladeb v podání větších skupin zpěváků, svůj part si každý nazpíval sám, bez kolegů - časově to nešlo skloubit tak, abychom se všichni sešli v jednu chvíli na jednom místě.

Album vydává vydavatelství Českého rozhlasu; jaká je vaše další spolupráce s Českým rozhlasem?

Několik let jsem s rozhlasem spolupracovala jako šansoniérka. Byla jsem u mnoha natáčení pořadu Šanson - věc veřejná, což byl měsíčník s pány Pellarem a Petránkem. K rozhlasu mám tedy blízko. Už jako dítě jsem tu začínala v různých pohádkách a rozhlasových inscenacích.

Jaký je váš vztah ke sdružení Šanson - věc veřejná?

Tenhle spolek mám moc ráda, jeho členy znám už od školy. Rudolf Pellar mě učil a vlastně mě přivedl k šansonu. On za sebou má obrovské dílo, a to jak z lidského, tak i profesního hlediska. Celá ta parta je mi moc blízká, na všechny se každý měsíc moc těším. Je to takové moje ukotvení. Vždycky, když pluji ve svých vzdušných zámcích, dostanou mě členové sdružení zase na zem. Vedle Rudolfa Pellara mě fascinuje i Jan Petránek, tím, jak vnímá svět a jak to všechno stíhá. Jak je do nejmenších detailů schopen zjistit, co se kde děje. Pro mě je ohromně obohacující, že s takovými lidmi mohu spolupracovat.

Říkáte, že vás Rudolf Pellar přivedl k šansonu; dá se český šanson nějak charakterizovat?

Asi nejhezčí větu na toto téma pronesl, myslím si, že jako první, pan Faltýnek. Zněla: šanson je písnička o něčem. Český šanson je taky písnička o něčem, jeho tvůrci se písní vždy snaží něco sdělit.

Operní ambice už - ani v koutku duše - nemáte?

Ne, opravdu už ani v koutku duše. Chvíli ve mně svítil takový operní záblesk, myslela jsem si, že bych se opeře zkusila věnovat, to už je ale pryč. Myslím si, že pánbůh to vymyslel líp. Opravdu nejsem zpěvákem s možnostmi operního pěvce. Muzikál mi vyhovuje. Ale na operu si ráda zajdu. Naposledy jsem byla ve Státní opeře na Carmen v režii Zdeňka Trošky. Nejhezčím zážitkem z posledních let pro mě ale byla opera Joseph Merrick zvaný Sloní muž od Laurenta Petigirarda. Bohužel se na operu moc často nedostanu. Když člověk většinu večerů sám hraje, málokdy se povede, že by se v klidu dostal na jiná představení jako divák.

Prý jste velice pečlivě sledovala rekonstrukci karlínského divadla!

To je pravda, zpravidla jednou měsíčně jsem se šla podívat na staveniště a musím říct, že mi přišlo ohromně fascinující, jak se tu věci rychle měnily. Do poslední chvíle jsem neměla představu, kde co bude, tedy například šatny, zkušebny či další prostory, přesto jsem rekonstrukci sledovala velice důkladně. A takových nás bylo víc.

Vzrušovalo vás, jak divadlo znovu vstává z popela?

Určitě. Jedním z nejsilnějších zážitků bylo, když jsem se pár dní po povodni přišla do divadla podívat. Viděla jsem velký sál zaplavený vodou a obrovskou spoušť. Na takové věci se nezapomíná a už bych žádný podobný zážitek ve svém životě nepotřebovala. O to víc jsem pak byla spjata s děním při rekonstrukci. Jsem moc ráda, že se podařilo budovu zachránit a že zůstala divadlem.

Chodila jste se dívat, kde budete mít šatny?

To ne, dělníci a stavbyvedoucí nás sice vždycky někam zavedli a řekli, co na tom místě bude, ale pro mě to bylo, jako by neřekli nic. Já fantazii tohoto typu nemám; když mi tedy na staveništi řekli: tady bude šatna a tady bude restaurace, stejně jsem si nedovedla představit, jak to všechno bude nakonec propojené, odkud kam a kudy se bude chodit a jak to bude vypadat. Musím říct, že se v divadelních prostorách motám dodnes. Trochu.

Dá se o divadelním zázemí říct, že je všechno jinak?

Ano, je to zgruntu jiné. Už třeba šatny, kde právě sedíme. Původně byly jinde, teď jsme víc bokem, na vnější stěně. Jiné jsou i další věci. Všude jsou dveře, většina jich je ale samozřejmě zamčených, aby se diváci nedostali do zákulisí; najít tedy ty správné cesty, je občas docela složité. Obzvlášť, když právě spěcháte. Jak říkám: pořád tu ještě tápu, často si nejsem si jistá, jestli jdu správně.

Máte pocit, že jste si celkově polepšili?

Výraznou změnou k lepšímu prošel třeba baletní sál. Má parametry blízké divadlům na Broadwayi či jiným velkým muzikálovým divadlům: je prostorný a vzdušný. Když tam člověk tráví několik hodin denně, tak to ocení. V Kongresovém centru jsme tři roky zkoušeli v garážích, kde nebylo žádné okno a jediným „větracím“ otvorem byly dveře do dalších - a používaných - garáží. Z toho nutně vznikal poměrně depresivní pocit, a hlavně: v takovém prostředí z vás velice rychle vyprchá energie. Sál v Karlíně je nádherný, prostorný a má krásný výhled, člověk má pocit, že ho tu budou napadat hezké věci a že se tu bude skvěle pracovat. A co se týče šaten - první, nad čím jsme všichni zajásali, byl fakt, že každá šatna má svoje zázemí, toaletu a sprchový kout. To dřív nebývalo a všichni jsme běhali do jedné sprchy, což bylo samozřejmě dost komplikované.

Karlínské divadlo po rekonstrukci zahajovalo muzikálem Producenti, v němž nalezneme i motivy fašismu. Co říkáte hlasům, které zpochybňují holocaust?

Ti, kteří fašismus a holocaust nezažili, si jen těžko mohou představit, čím prošli lidé, kteří tyhle zrůdnosti okusili na vlastní kůži. Co museli zakusit ti, kteří byli týráni a umírali. Mně osobně se přístup autora Producentů Mela Brookse líbí. Je to člověk nabitý energií a přitom velmi inteligentní.

Muzikály jsou oddechovým žánrem, často však s vážným podtextem. K takovým patří i Klec bláznů, další z titulů, ve kterých jste vystupovala. „Řeší“ otázku homosexuality. Sledovala jste jednání k zákonu o registrovaném partnerství v Parlamentu?

Sledovala, protože se tahle věc týká mnoha mých kolegů i blízkých. Přiznám se, že jsem ty tahanice úplně nepochopila. Myslím si, že registrované partnerství je zásadní věc. Je to samozřejmě ohromně široké téma. Když se ale dva lidi rozhodnou, že spolu chtějí žít, že spolu chtějí sdílet dobré i zlé, neměli by být ohroženi jinými, byť příbuznými, kteří se ale s dotyčným neviděli třeba i mnoho let. A kteří, když se - nedej bože - něco stane, přispěchají sesbírat drobečky, které zbyly. Dovedu si představit, že mimo jiné i z těchto důvodů homosexuálové potřebovali otázku registrovaného partnerství vyřešit. Politické i lidské přístupy k tomu byly často docela komické.

Co pro vás znamená swing?

Ohromně moc. Swingová hudba je moje krevní skupina, ať ji interpretuji nebo poslouchám. Když se můžu nějaké swingové produkce zúčastnit, je to pro mě velice příjemné. Se swingem jsem také absolvovala obrovskou školu. Jan Matoušek, který založil Pražský swingový orchestr, si mě do souboru vytáhl jako mladou, asi čtrnáctiletou holku. Zkoušky s ním a jeho orchestrem mě mnohému naučily. Jsou to věci, ze kterých žiju - v muzikálu i při jakémkoliv jiném zpívání - dodnes. Swing pro mě tedy znamená dvojí: srdeční záležitost a obrovskou školu.

Co jste se díky swingu naučila?

Například orientovat se v muzice i bez technických vymožeností. Třeba: když mi přestane fungovat odposlech, je to nepříjemné, ale nevyvede mě to z rovnováhy, protože jsem několik let stála před big bandem, který dlouhou dobu odposlechy neměl. A dál - Honza Matoušek má obrovskou zásluhu i na mé intonaci. Jeho dělené zkoušky probíhaly leckdy tak, že hrála třeba basa, třetí trumpeta, druhý trombón - a do toho zpívejte! A čistě! Honza je velký muzikant i velmi dobrý praktik. S tím, co mě učil, se ve škole těžko potkáte. A nenaučí vás to ani divadlo v běžném provozu. Proto pokládám setkání s Honzou Matouškem a swingovou hudbou za své obrovské štěstí.

Dočetl jsem se, že se chystáte adoptovat dítě v cizině. Už jste to udělala?

Ještě ne, doposud sbírám informace a rozhoduji se, odkud to dítě bude. Přiznám se ale, že lokalita pro mě není podstatná; podstatné je to, co moje peníze dítěti přinesou. Jestli je to jenom očkování, nebo třeba i studium, jestli za ty peníze bude dítě živeno a šaceno. Možností je hodně. Určitě vbrzku tento krok udělám. Jsem rozhodnutá od chvíle, kdy jsem v televizi viděla rozhovor na toto téma. V rozhovoru padla částka, tuším asi čtyři tisíce korun za rok, která zajistí očkování a vzdělání dítěte. Mně to tenkrát přišlo velice absurdní: uvědomila jsem si, jak různá je hodnota peněz na různých místech. Ty čtyři tisíce mi přišly tak směšné, že jsem si řekla: tohle je přece moje povinnost!

Budete chtít „své“ adoptované dítě i navštívit?

Nevím. Různí lidé, kteří už dítě adoptované mají, mi říkají, že se to obecně nedoporučuje. Znám ale i takové, kteří už za svými dětmi byli, myslím si, že například herec Petr Kostka byl za svým dítětem už dvakrát. Já sama si to přesně neumím představit. Při určité shodě okolností - proč ne; když budu přesvědčena, že to není nejlepší nápad, nebudu se do toho hnát.

Prý o sobě tvrdíte, že jste až moc tolerantní. V čem například?

Když vedle mě někdo dělá něco, s čím nesouhlasím, o čem si myslím, že to není dobré, neřeknu mu to. Myslím si, že si na to přijde sám a tak často prošvihnu ten moment, kdy se o tom ještě dá mluvit. No a pak si to v sobě dlouho nesu. Mám za to, že když se mi něco nelíbí, měla bych se ozvat hned.

Dokážete se pořádně rozčílit?

Dokážu, ale trvá dlouho, než k tomu dojde. Když už pak vybuchnu a naštvu se, bývá často pozdě. Já se nerada hádám, nejsem člověk, který by si myslel, že čím víc bude křičet, tím víc toho získá. Křik je mi fyzicky nepříjemný. To je asi spojené s tou přílišnou tolerancí, o které jsme mluvili. Kdybych se dokázala včas ozvat, nemuselo by dojít k výbuchu. A když už k němu dojde, bývá to většinou vážné.

Naštvete se někdy i v divadle?

Ale ano, třeba na zkoušce. Pozná se tak moje předpremiérová fáze. To už bývám hodně nervózní a mám pocit, že když se něco dělá po stošedesáté, proč by to, sakra, po stošedesátéprvní nemohlo být konečně správně!

Jak budete trávit Vánoce?

Každý rok si naplánuji, že zkusím Vánoce strávit úplně jinak, než doposud. Plány jsem měla i letos, doma jsme mluvili o tom, že bychom třeba někam zajeli. Dopadne to ale asi stejně, jako vždycky: zřejmě zůstane pouze u plánů, protože nejsem schopná nic zařídit. Vánoce tak budu mít tradiční, strávím je v rodinném kruhu - buď v Praze, nebo na chalupě na Českomoravské vysočině.

Co vánoční večírky v divadlech, ve kterých hrajete?

Vánoční večírek míváme tradičně v Divadle ABC. Jde ale především o to, abychom se po celoročním shonu alespoň na chvíli sešli. Během sezóny na sebe totiž, možná paradoxně, nemáme moc času. Po představení nebo po zkoušce utíkáme domů nebo za další prací. Posezení v „Ábíčku“ je tedy spíš zastavením se v čase s kolegy, než klasickým vánočním večírkem. Vánoce bereme jako záminku.