číslo 52 / 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Rok evropské nehybnosti

Od té doby, co se snažím zachytit v komentářích běh světa, ukládám si pravidelně na konci každého roku pošetilý úkol: postihnout význam toho, co se těch uplynulých 365 dní dělo. I teď se tedy pokusím shrnout v globálních dimenzích nejdůležitější okamžiky roku. Ale sotva jsem to napsal, hned se kárám za tu zpupnost. Má osobní zkušenost a znalost obsáhne s bídou západní svět. Ale hledat smysl toho, co se v něm za rok stalo a jakou stopu to zanechá v historii planety, to je pro novináře výzva, ne-li - aspoň jednou za rok - přímo povinnost.

Nevidím za ten rok žádnou podstatnou změnu v životě Evropy. Jen jedna z předchozích změn vzala takřka za své. Rychle totiž vybledla sytá barva ukrajinské „oranžové revoluce“. Snad měla to rychlé zvadnutí už v genech, ale právě tak je možné, ba pravděpodobné, že se na Ukrajině na přelomu loňského prosince a letošního ledna odehrál nový 21. srpen. Bez tanků. Podle pravidel dnešní doby, doby  tržních vztahů. Zavření kohoutů na plynovodu z Ruska ve sporu o cenu zemního plynu změnilo na Ukrajině politickou náladu i výsledek voleb. To druhé samozřejmě zůstane jen pouhým podezřením, ale určitě důvodným.

Evropu na západ od Ukrajiny, Evropu sdruženou v Evropské unii a závislou v různé míře na ruské ropě i plynu, na chvíli zamrazilo, ale rok uplynul a energetické závislosti na Rusku neubylo. Evropa se jen celý rok bláhově pokoušela pojistit si ruské energetické zdroje smluvními nástroji: energetickou chartou a partnerským paktem. Marně! Diverzifikace energetických zdrojů Evropy zůstává přitom v embryonálním stavu. Právě tak jako dosažení jednotného názoru členských zemí EU na energetickou strategii Unie, tedy nás všech.

Celý tento rok je třeba přičíst k času, který Evropská unie ztratila tím, co v Bruselu eufemicky nazvali reflexí, tedy rozvažováním nad tím, jak přizpůsobit strukturu a rozhodovací mechanismy EU její současné mohutnosti a jejímu dalšímu rozšíření. Ve skutečnosti to byly rozpaky. Rozpaky nad tím, že dosavadní snahu o zdokonalení funkčnosti evropské množiny zmrazilo francouzské a nizozemské odmítnutí textu Evropské ústavy. Následovat mělo horečné  a společné  hledání východiska. Místo toho se trpělivě čeká. Na to, až si Francie zvolí prezidenta, až se Německo ujme předsednictví Unie, až se všichni dohodnou jak dál. Jako kdybychom měli spoustu času. Ještě že aspoň ekonomika eurozóny se váhavě rozbíhá a nesměle signalizuje naději na hospodářské ozdravění a stabilitu v EU.

Času ale mnoho nemáme. Na druhém pólu západního světa, ve Spojených státech amerických, trvala celý tento rok bezradnost nad vývojem irácké války. Zvítězit nelze, aspoň ne vojensky, stáhnout vojáky také není možné. A to přesto, že v účelnost jejich setrvávání v Iráku už většina Američanů nevěří. Letošní volby do Kongresu se  v Americe považovaly za referendum o Bushově válce v Iráku. Prohra prezidentovy irácké politiky u voličů a vítězství demokratů ale americkým vojákům v Iráku ani Iráčanům samotným dosud změnu nepřineslo. Přineslo zatím jen chaotickou směs receptů na to jak vybřednout z irácké šlamastyky. Ale to je přitom jen menší část problému, i když ta nejakutnější. Stačí se podívat do školního atlasu a člověk vidí, že celá oblast západní Asie od Bejrútu po západní Pákistán je ohniskem krajního neklidu, potencionálních nebo už existujících konfliktů. Irák odhalil meze americké vojenské kapacity. Hrozby vojenskou intervencí jsou záležitostí minulých let. A diplomacie z pozice síly také. Americká politika už nečelí v celém tom velkém regionu jen teroristické síti al-Kajdá, ale veřejně vystupujícím, stále lépe organizovaným politicko-vojenským hnutím: Hizballáhu, Hamásu a íránským fundamentalistům. A ovšem Tálibánu, který nebyl v roce 2001 zcela poražen.

Právě v této souvislosti je neschopnost Evropy zaujmout v globální politice odpovídající místo velice alarmující. Za celý rok 2006 se v této prioritní problematice nic nehnulo z místa! A protože z té pánve řeřavých uhlíků mezi Bejrútem a Islámábádem sálá žár nejen za oceán, ale do celého západního světa, je nedostatek vůle Evropanů ke společné zahraniční a obranné politice snad tou největší chybou, které se my všichni v Evropě dopouštíme. Zůstane-li autorita Evropy  ve světové politice ještě dlouho utopií, může se to stát osudným nejen nám, ale celému Západu. A samozřejmě Blízkému východu, kde současná americká vláda sama o sobě (a svými metodami) zřejmě neuhasí požár, který pomohla založit.

Slabá Evropa bude krom toho všeho znamenat také silné Rusko. Putinova Moskva se sžírá touhou zaujmout právě to místo ve světové aréně, které Evropa neobsazuje. A některé rysy v politice Kremlu budí podezření, že zůstává přáním lídrů Ruské federace zaujmout v Evropě znovu tu pozici, kterou podle jejich názoru opustil Sovětský svaz po svém zániku. Vzhledem k trvající destabilizaci Blízkého východu, regionu s největšími zásobami energetických surovin, má dnes Rusko ve svých zásobách nafty a zemního plynu účinnější zbraň k šíření své vůle do Evropy i jinam,  než měl Bush v ultramoderní výzbroji divizí vyslaných do Iráku.

Tak se tedy jeví situace po uplynutí roku 2006. Ve chvíli, kdy tuto úvahu píšu, z něj zbývají poslední tři týdny. A v nich ovšem summit Evropské unie, Blairovo setkání s Bushem po zveřejnění zprávy Bakerovy komise s návrhem řešení iráckého rébusu a asi ještě pár dalších událostí spojených s vývojem, který jsem tu popsal. I kdyby se na  bilanci letošního roku ještě něco změnilo, nebude to patrně takového rázu, aby ztratila platnost tato má závěrečná věta: Žádný další rok už by křehká evropská Šípková Růženka neměla prospat.