číslo 1 / 2007

Navštivte

Pábící metrosexuál a guberniální (j)elita

Nikolaj Vasiljevič Gogol byl po premiéře svého Revizora roku 1836 zklamán hereckým ztvárněním titulní role a svou představu, jak by se měla hrát, konkretizoval takto: „Chlestakov vůbec nikoho neklame, (…) zapomíná, že lže, a sám už skoro věří tomu, co říká, (…) lže s citem, v jeho očích se zračí rozkoš, kterou mu lež působí, Jsou to vůbec nejlepší a nejpoetičtější okamžiky jeho života - je to téměř něco jako básnická inspirace.“ Sáša Rašilov coby Chlestakov v nejnovější inscenaci činohry Národního divadla naplňuje dramatikovu představu takřka beze zbytku. Při prvním výstupu se sluhou Osipem sledujeme ještě hladem a předchozími prohrami roztřeseného floutka. Když ale tento křehký metrosexuál pochopí, že činovníci z okresního městečka ho považují za nedostižnou veličinu, začne sám sebe vidět jejich očima. Do fádní každodennosti - evokované scénou Davida Marka ošuntělými komunálními prostorami s nábytkem a atributy normalizační éry - vnáší bulvární šarm, korupčníkům umožní, aby své hříchy vykoupili penězi, jež mu obětují, dodává lesk jejich nicotě, je jejich spasitelem a dokonce i po vodách chodí… V interpretaci režiséra Michala Dočekala proměňují falešného hráče ve Světlonoše ti postsocialističtí vašnostové sami. Se svými nivelizovanými měřítky a bez smyslu pro hodnoty mohou vytvořit VIP z každé nuly. Stačí jen, když Bobčinskij a Dobčinskij (výborně sehraní Vladimír Javorský a Jan Hájek) s paparazziovskou mrštností rozšíří fámu. Blesk poznání a Aha se jim pak v mozcích již rozžehnou samy. Nejdříve Hejtmanovi, který to guberniální panoptikum vede. V podání Miroslava Donutila je to obratně, prakticky a rázně si počínající místní politik s ambicemi stát se „předsedou parlamentu“. Nemá vzlet Chlestakova, jeho živlem je realita. Tento protiklad je přítomen i v herectví: expresivně rozevlátá stylizace Rašilova kontra „civilně seriálová“ stylizace Donutilova. Nadneseněji - téměř jako karikatury - jsou pak ztvárněny další figury. Nejzdařileji snad toporný školní inspektor Františka Němce, introvertně hloubavý soudce Jana Hartla a eroticky rozdychtěná hejtmanova dceruška Magdaleny Borové. Z této škály různorodých ale vzájemně souznících stylizací při premiéře poněkud vybočoval přímočarý realismus Jany Bouškové v roli hejtmanky. Gogolův živý a plastický jazyk dobře vystihuje překlad Zdeňka Mahlera. Aktuální zaměření inscenace pak podtrhuje proměna scény od třetího dějství, kdy se příběh z vybydleného eráru přesouvá do hejtmanova zbohatlického sídla s bazénem a saunou a kdy nedoléhavé či plandající oblečky vystřídají dobře padnoucí smokingy. Inscenací prosvítá hravost zabarvená ironií. Projevuje se i v maličkostech - třeba obsazením nemluvného Dr. Hübnera mimem Borisem Hybnerem.

Tvůrci inscenace nastavili zrcadlo soudobé trapné pokleslosti, v níž jde ale stejně jako před 170 lety o peníze a posty.

BRONISLAV PRAŽAN

Foto Dan Materna